Dnes o tom, proč pomoc chudým zemím nenese očekávané plody Na tento rok připadá kulaté výročí, které u nás asi příliš připomínáno nebude. V roce 1960 získalo nezávislost 17 afrických států – 14 francouzských kolonií, dvě britské a jedna belgická. Byť se některé kolonie osamostatnily dříve, teprve „rok Afriky“ zahájil hlavní vlnu dekolonizace černého kontinentu, která až na několik výjimek skončila o 15 let později vyhlášením nezávislosti portugalských kolonií.
Bilance půl století africké nezávislosti je však spíše tristní. Státy, které zažily jakž takž demokratický vývoj (Senegal), nebo dokonce hospodářský rozkvět (Botswana), jsou výjimkou z pravidla. Naopak země, které prošly občanskými válkami, opakovanými vojenskými převraty a nedokázaly se vymanit z bídy, převažují. Značný pokrok byl zaznamenán jen v oblasti vymýcení analfabetismu a některých nemocí.
Nezávislá Afrika se stala dějištěm studené války, která byla příčinou mnoha občanských válek a špatných vlád podporovaných Západem nebo Východem podle hesla „nevadí, že tam vládnou gauneři, hlavně, že jsou to naši gauneři“. Ani po skončení bipolárního soupeření však Afrika nevstoupila do šťastného období, naopak – v devadesátých letech zde došlo k největším humanitárním katastrofám, genocidou ve Rwandě počínaje a občanskou válkou v Kongu zdaleka nekonče.
Bohaté země vynakládají na pomoc třetímu světu ohromné sumy, za posledních 50 let poskytl Západ chudým zemím 2,3 trilionu dolarů. V překladu Jaroslava Veise právě vyšla rozsáhlá studie amerického profesora ekonomie Williama Easterlyho Břímě bílého muže, která se zabývá otázkou, proč západní pomoc chudým zemím nefunguje.
Easterlyho kniha je smutné, až depresivní čtení. Autor vychází ze své osobní zkušenosti experta Světové banky, který mimo jiné působil v 90. letech v Rusku. Tam došel k paradoxnímu zjištění, že trh sice funguje, ale nefungují transformační strategie, které se ho snaží shora vytvořit. Podobně je to i s rozvojovou pomocí, která velmi často nebere v potaz místní podmínky, nezajímá se o své adresáty, je poskytována mamutími byrokratickými organizacemi, proudí skrze zkorumpované vlády a úředníky, kteří ji z velké části rozkradou.
Autor odmítá teorii o „pasti chudoby“, z níž se dané země nemohou dostat bez masivní pomoci. Na základě statistik ukazuje, že největší příjemci zahraničních darů patří dál mezi nejchudší země, zatímco státy, které zažily pozoruhodný vzestup, se k němu dopracovaly převážně z vlastních zdrojů.
I tam, kde pomoc Západu funguje relativně nejlépe, tedy v oblasti zdravotnictví, dochází k neuvěřitelným přehmatům. Za všechny autor uvádí pandemii AIDS, která byla nejprve řadu let přehlížena a kde se nyní pomoc soustřeďuje na drahou léčbu, jež může v nejlepším případě oddálit úmrtí nemocných o několik let, a nikoli na mnohem lacinější prevenci šíření viru HIV.
Easterly odmítá všechny utopické „velké plány“ pomoci, které podle něj mají často rysy připomínající koloniální a neokoloniální představy o odpovědnosti bílého muže za zaostalé a nesvéprávné domorodce. Naopak preferuje místní „hledače“, kteří vymýšlejí konkrétní řešení problémů konkrétních lidí. „Hledat řešení vlastních problémů je snazší než hledat řešení problémů těch druhých.“
***
I tam, kde pomoc Západu funguje relativně nejlépe, tedy v oblasti zdravotnictví, dochází k neuvěřitelným přehmatům
O autorovi| Petr Zídek redaktor Orientace
