Pražská galerie Futura nabízí přehlídku mladých brněnských umělců, kteří se v posledních letech zabývali průnikem světa výtvarného umění a pohyblivého obrazu. Společným rysem jejich práce je hravost a emocionalita, které se však ne vždy podaří přenést i na diváka.
O novém vztahu mezi filmem a výtvarným uměním se mluví už řadu let. Současní umělci dnes používají videokameru se stejnou samozřejmostí jako tužku. Není tedy divu, že pro mnohé galerie už není podstatné dobré světlo, ve kterém budou dobře vidět sochy či obrazy, ale spíše kvalitní zatemnění pro dobrou projekci.
Důležitou líhní umělců, pohybujících se mezi videem, animací a tradičními postupy výtvarného umění, je u nás Brno. Na výstavu nazvanou Moving Image kurátor Jan Zálešák vybral dvacítku autorů. Všichni prošli brněnskou Fakultou výtvarných umění, vzájemně se znají a často se scházejí ke kolektivním projektům. Spíše než programovým vystoupením je výstava sondou do generačně a lokálně spřízněné umělecké komunity. I její tvorba však má určité společné znaky.
Divák, který by na výstavu šel v očekávání záplavy videa, bude zklamán. Dobrá polovina exponátů jsou kresby, fotografie nebo prostorové objekty. Například kolektiv Anymade vystavuje prostorovou ponorku, která jako by vystoupila z jejich animací. Podobný typ produkce není jen doplňkem hlavní oblasti jejich zájmu, ale její součástí. Jiří Havlíček pracuje s formátem videoinstalace tak úsporně, až se dostává na hranici sochařského výrazu.
Najdeme tu několik autorů, jejichž dílo vědomě vychází z výrazových možností pohyblivého obrazu. Filip Cenek a Tereza Sochorová vedou s diváky dialog prostřednictvím dvou diaprojektorů. Fotografie vytvářejí příběh již tím, že jsou promítány v řadě za sebou. Titulky, kterými jsou opatřeny, pak tento příběh dále rozvíjejí. Přitom pořadí fotografií i titulků může být zcela náhodné, příběh se z nich tvoří až v hlavě diváka.
Virtuální čtvrtky s kresbičkami Pro řadu jiných autorů představují digitální média jen možnost, jak prezentovat v zásadě tradiční výtvarná díla. Hned několik animací tak připomene animovaný skicák: umělec zaplňuje plochu virtuální čtvrtky kresbičkami, které jednoduchými animačními postupy oživuje. Transformace obrázků se neřídí předem promyšleným scénářem, ale vizuálními asociacemi. Asi jako když si čáráme na okraj papíru. Posun kresby do animace doprovází objevování technik práce s pohyblivým obrazem. Sledujeme, jak autor pronikal do možností softwarů nebo dosud neobjevených funkcí videokamery. Půvab podobných prací spočívá v milém neumětelství, meze tohoto přístupu ale dobře odhaluje výstava, kde najdeme více podobných děl vedle sebe. Z půvabného charismatu se stává stereotyp.
Mnozí umělci z brněnské líhně jsou v podstatě kreslíři. Dokazují to i samostatně vystavené akvarely a kresby Lenky Žampachové nebo Veroniky Vlkové. Jejich výtvarný výraz připomene DIY estetiku z obalů hudebních nosičů freak folku. Kurátor Jan Zálešák upozorňuje, že Moving Image, anglický termín pro pohyblivý obraz, může mít i druhý význam, a sice obraz vzbuzující emoce. Jím vybraní umělci skutečně často pracují s jakousi psychedelickou dětinskostí, se kterou korespondují i samotné názvy děl (například Liška je jediný mrtvý, na které mi kdy záleželo, ale je vymyšlená nebo Pohlaď mi bříško).
Jak ukazuje jiná výrazná skupina děl, mladí umělci z Brna často cestují do exotických zemí. S sebou si berou digitální kamery, ke kterým si však zapomněli přibalit manuál. Během cesty se s novou technikou učí zacházet. O dalekých krajích či samotných cestovatelích se toho mnoho nedozvíme, zato nás překvapí jejich schopnost roztomile improvizovat. Jistě, jde o autorský záměr, ale ve větším množství se z něj opět stává manýra. Nejdál ze všech se tu opět dostali Filip Cenek a Tereza Sochorová, obrazně i fakticky. Pětiminutový film Tropická nemoc nás zavádí kamsi do Latinské Ameriky. Nesmyslná cesta do globalizovaného srdce temnoty se odehrává ve stavu jakéhosi supersenzitivního deliria, kdy zostřeně vnímáme každý detail cizího světa, ale uniká nám jeho celkový smysl. Důvodem úmorné cesty jistě byla potřeba poznat sebe sama, ale výsledkem je jen frustrující zjištění nemožnosti takového poznání.
Výběr Jana Zálešáka ve Futuře naznačuje i historický rozměr. Nevystavil jen aktuální práce, ale narazíme tu na mnoho děl vytvořených před pěti či více lety. Dokonce tu najdeme i video z roku 1998 od Filipa Cenka, jenž je pro brněnskou komunitu umělců klíčovou postavou. Snahou kurátora bylo propojit starší práce s novějšími. Záměr vyšel jen zčásti. Někteří tvůrci v průběhu let na uměleckou tvorbu rezignovali nebo se vyjadřují úplně jinými postupy. A mnozí z nich svého dosavadního uměleckého vrcholu zjevně dosáhli již v minulosti a přítomnost starších prací ty nové přehlušuje. Máme tak pocit jakéhosi The Best Of výběru, jenž nepřevyšuje jednotlivé řadové desky.
Moving Image
Centrum pro současné umění Futura, Praha, do 30. 1. 2011
Snahou kurátora bylo propojit starší práce s novějšími. Záměr vyšel jen zčásti. Někteří tvůrci v průběhu let na tvorbu rezignovali nebo se vyjadřují jinými postupy.
Divák, který by na výstavu šel v očekávání záplavy videa, bude zklamán. Dobrá polovina exponátů jsou kresby, fotografie nebo prostorové objekty.
