130 let

Brouk, mercedes české avantgardy

Česko

Literární středa – Osamělý psychoanalytik a drsné vzpomínky z vězení ve vězení

Editor Bohuslava Brouka Viktor A. Debnár: „Provokativní nádech mají vlastně všechny Broukovy texty.“

A vůbec, tenhle ten Brouk! zakroutil nad ním hlavou velký F. X. Šalda. Adresátem byl čtyřiadvacetiletý mladík, který už několik let psal články o psychoanalýze, přispíval do Erotické revue, publikoval pamflety, platil za zázračné dítě české avantgardy. Po únoru odešel do exilu, zemřel pozapomenutý v roce 1978.

Dílem jednoho z nejzajímavějších českých esejistů klasické moderny se léta soustavně zabývá literární historik Viktor A. Debnár. Probírá se jeho pozůstalostí, oprašuje, co po něm zbylo. Nedávno vydal Broukovu studii z pozůstalosti Životní sloh.

* LN Jak jste se k zájmu o Brouka vlastně dostal? Předpokládám, na začátku je nějaké setkání s textem, který vás fascinoval. Který to byl? Přiznám se, že já od něj četl první ten o autoerotismu...

Ano, předpokládáte správně. Otázkou nicméně zůstává, který z textů to byl. Od mého prvního setkání s Broukem jsem při ediční přípravě jeho textů, ale i při „obyčejném“ čtení pro radost četl ty knihy a články tolikrát, že při nejlepší vůli nedokážu odpovědět. Je dobře možné, že se i v mém případě jednalo o ony sexuologicko-psychoanalytické texty, neboť ty mají přirozený „skandální nádech“, který člověka vábí. Postupně nicméně zjišťujete, že provokativní náboj mají téměř všechny Broukovy texty.

* LN Čím byl Brouk vlastně ve své podstatě nejhlouběji? Filozofem, umělcem, cynikem, dandym?

Byl od každého trochu, a ještě mnohé navíc... což nemyslím jako „pohodlnou“ odpověď nebo frázi. Pokud bychom jej chtěli označit jednou „nálepkou“, alespoň pro mě by jí bylo označení myslitel, a to bez jakéhokoliv patetického nádechu ve vnímání tohoto slova. Avšak ať bychom mu přiřkli jakékoliv nálepky, všechny by je v prvé řadě spojovalo několik charakteristik jeho života a tvorby, s nimiž soustavně nabourával společenské konvence, klišé, (pseudo)hodnoty a tabu: myšlenková objevnost, zároveň radikálnost a nekompromisnost, provokativnost a subverzivnost, sarkasmus a cynismus, skepse (vůči sobě i okolí), ale rovněž zásadovost, férovost či nebojácnost (viz jeho poválečné články, v nichž s břitkostí jako jeden z mála v té době systematicky demaskoval komunistickou ideologii a praktickou politiku komunistické strany, nebo Dopisy z exilu příštím milenkám, jdoucí proti všem tehdejším představám exilu o sobě samém). Vše řečené se odráželo v Broukově mnohovrstevnatém díle, jdoucím od psychoanalýzy a sexuologie přes přírodní vědy, estetiku, lingvistiku, uměleckou kritiku až po politickou publicistiku.

* LN Jak to vlastně bylo s tím jeho skandálem s Máchovými deníky?

Velmi stručně: Brouk uveřejnil ve sborníku Ani labuť ani Lůna, vydaném k 100. výročí básníkova úmrtí, provokativní esej Máchův kult. V něm ostře napadl průběh oficiálních oslav, „ziskuchtivé vydřiduchy“, „slavomamské osobičky“, „vlastence“ atd., kteří si Máchu a jeho dílo přivlastňují a upravují ke svým nízkým účelům. A nutno dodat, že soudy, jež Brouk v příspěvku vznáší, jsou z drtivé většiny platné i dnes. Důvod podání žaloby badatele Karla Janského byl nicméně jiný: Brouk volal po zveřejnění intimních částí Máchova deníku, s čímž Janský nesouhlasil, a v této souvislosti použil výrazy jako „olysalí duchové“ či „pohlaví zarostlé mechem“, v nichž se Janský údajně poznával. Spor skončil nakonec smírem a Broukovou omluvou v tisku. Celý proces detailně zmapoval Pavel Vašák ve své práci Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy (2007).

* LN Neplatí u Brouka, co se některým geniálním mladíkům stává, že po úžasném rozjezdu pak brzy vyhoří? Ty nejšťavnatější texty psal přece jen jako mladík. Pak myslím převládá spíš už ta hořkost, výsměch, cynismus. Nebo to tak není?

V jistém smyslu ano, v jistém ne – museli bychom si přesně říci, co rozumíme pod pojmem „nejšťavnatější“. Řada Broukových textů z pozdějších let je také dost „šťavnatých“, psaných lehkým stylem a ironickým tónem, a zase naopak i v textech z 30. let se objevuje výsměch a cynismus... Zevrubnou odpověď by na vaši otázku mohla přinést až kvalitní Broukova monografie. Sám bych byl nesmírně rád, kdyby se našel někdo, kdo by ji dokázal napsat, nicméně vzhledem k Broukovu širokému tematickému záběru se obávám se, že tak brzy to nebude.

* LN Jak to vlastně vypadá s jeho písemnou pozůstalostí? Vyšlo už to podstatné? Kolik toho zůstává nevydáno?

Po vydání souboru textů z exilových let 1948–1978 Zde trapno existovat (2008) a po letošním Životním slohu už toho bohužel mnoho nezůstává. De facto se jedná pouze o rozsáhlý, téměř pětisetstránkový filozofický spis O šalbě svobody a filosofie, který vznikal v letech 1954–1958. Momentálně jednám s jedním nakladatelem o eventuálním vydání, jež by však zahrnovalo pouze závěr celé studie, který je nicméně z celého spisu tou nejzajímavější a nejhodnotnější částí. Studie Dnes a zítra a esej s typicky „broukovským“ titulem O krásách přírody a smutcích neděle, které byly napsány po druhé světové válce a jejichž vydání již byla připravována, se doposud nepodařilo nalézt, i když určitá naděje tu zřejmě je... To ovšem neplatí o Broukově románu, na němž začal pracovat v Austrálii v 50. letech,, a především potom jeho memoárech; šance na nalezení obou rukopisů – pakliže ještě vůbec existují – je téměř nulová. A přestože se nejedná o rukopisné texty, je nutné se zmínit o dvou knihách – v příštím roce by měl vyjít objemný svazek zahrnující časopisecké a novinové příspěvky z let 1930–1960; tento výbor představí Broukovo dílo v plné šíři jeho zájmů. Také bych rád dotáhl do konce reedici Lidí a věcí z roku 1947, průkopnické práce, dnes svým obsahem aktuálnější než v době vzniku.

* LN Brouk zemřel na předměstí Londýna v roce 1978, zřejmě opuštěn a zapomenut. Víte něco podrobnějšího o jeho posledních letech?

Brouk působil do roku 1977, kdy odešel do důchodu, na jedné z tamějších polytechnik, na níž se věnoval problematice aplikované biologie a potravinám. V roce 1975 vydal na toto téma odbornou práci Plants Consumed by Man, v níž se zaměřil na plodiny využívané člověkem, a to z hlediska jejich geografického rozšíření, fyziologie a etymologie názvů; knihu si také zdařile ilustroval. V roce 1970 prodělal Brouk mozkovou příhodu, v roce 1973 se potřetí rozvedl, v polovině 70. let se jeho zdravotní stav začal ještě zhoršovat – k důsledkům nadměrného kouření a k cukrovce se připojily problémy se zrakem. Potíže se později zkomplikovaly dopravní nehodou, ke které došlo nedlouho před Broukovou smrtí. Vedle celoživotního pesimismu přispíval navíc k zhoršení stavu i pocit opuštěnosti, který Brouk vzhledem ke své značné nepraktičnosti snášel velmi těžce. Zcela příznačně bylo Broukovo tělo nalezeno až několik dní po úmrtí; pohřeb se uskutečnil s minimální účastí, jak odpovídalo Broukovu téměř naprosto samotářskému životu.

* LN Mluvil jste s někým, kdo ho znal? S básníkem Františkem Listopadem?

Ano, s Františkem Listopadem jsem se několikrát sešel, navíc mám k dispozici jeho dopisy Broukovi z 50. let. Listopadovo svědectví je nesmírně cenné, neboť byl Broukovým blízkým přítelem, člověkem „naladěným na stejnou vlnu“ – díky tomu a díky své vnímavosti básníka znal Brouka jako málokdo jiný. Vedle Listopada jsem měl možnost hovořit či korespondovat s mnohými dalšími osobami, které znaly Brouka v různých obdobích – Jiří Kárnet, Eva Jiránková, Zdeněk Mastník, Hana Pravdová, Zdena Ehrlichová, Zdeněk Hruban, syn Ivan či švagrová Miroslava ad.

* LN Představte si, že byste se s ním setkal. Očem byste s ním mluvil? Na co byste se ho zeptal?

Asi bych s Broukem rád mlčel. Přesně tak, jak napsal Broukovi v jednom dopisu František Listopad: „S Tebou člověk mohl být nějakým způsobem dál samoten, a přece byl s Tebou.“

***

SOLITÉR

Bohuslav Brouk Narodil se roku 1912 v bohaté podnikatelské rodině, jeho otci patřily prosperující obchodní domy firmy Brouk a Babka. Materiální zázemí mu tedy zajistilo klid k pěstování zájmů, které ho zavedly do levicové avantgardy. Do Surrealistické skupiny vstoupil v roce 1934. Vystudoval biologii a antropologii na Přírodovědecké fakultě UK a estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. Na jaře 1948 odešel do exilu, zemřel v roce 1978 v Londýně. (Snímek pochází z druhé poloviny dvacátých let minulého století.)

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás