Zeptejme se prostě a rýpavě, tak jak to dělá sám umělec: Reprezentuje Černého plastika Českou republiku dobře?
Nikoli, odpovídám, protože nenaplňuje ani svůj záměr, který je tak lapidární, že nám jej Černý nemusí vysvětlovat. V čem je chyba? Jednoduše opět v reprezentaci: karikatury vlastností jednotlivých zemí prostřednictvím jediného symbolu totiž nevyjadřují ani nejvšeobecněji tradované předsudky o nich -což by bylo satiricky tupé, ale alespoň logické - natož aby reprezentovaly národní kvality hlubší, dějinné, či dokonce metafyzické, pokud jejich existenci připustíme.
Co tedy reprezentuje Černého skládačka? Podle autorovy lásky k jednoduchosti nelze odpovědět jinak než že autorovu hloupost. Výběr byl, jak jsem již řekl, nezávazný a svévolný, tudíž bezmyšlenkovitý.
Ale pozor! Černému samo ztvárnění vlastní „nemyšlenky“ nestačí. On ji pojmově obhajuje a lež o autorství prezentuje jako „strategii současného umění“. A další teze: „... chtěli jsme zjistit, jestli se Evropa dokáže sama sobě zasmát.“
Takže jak to je? Předkládá nám Černý úsměvnou blbůstku, kterou testuje Evropu, nebo „strategii umění“? Dle mého soudu obojí, ale především ještě cosi třetího - samotný vrchol postmoderního umění, totiž schopnost upozornit na sebe, přičemž toto „sebe“ znamená především na autora - umělecký artefakt je jen reklama na autora.
Součástí takového uměleckého aktu je předem zakalkulovaný skandál, obhajoby, vyvracení, mediální zájem, rozhovory a omluvy politikům atd., výsledkem čehož je... úspěch.
Celý případ bychom tedy mohli pojmout jako bizarní až absurdní, ale otázka moderátorky ČT 1 Daniely Drtinové, položená Černého kolegovi, výtvarníku Jiřímu Davidovi, zda umění může způsobit válečný konflikt, svědčí o tom, že někteří pošetilci mohou začít nad Černého obří plastikou přemýšlet, místo aby se zamysleli nad jejím autorem.
Ze srdce Černému i sobě přeji, aby Evropa neprojevila svůj smysl pro humor.
O autorovi| Tomáš Vystrčil, publicista
