LN: Jak konkrétně se změny klimatu v zemědělství projevují?
Zimy jsou v níže položených oblastech prakticky beze sněhu. Znamená to, že není ve sněhové pokrývce zachytávána voda, která je důležitá pro doplnění podzemních vod v jarním období. A současně chybí sněhová pokrývka. Ta přitom pro naše ozimé plodiny, jako je řepka a pšenice, funguje jako peřina. Když chybí, tak plodiny často při nízkých teplotách vymrzají. Jaro také začíná stále dříve. Někdo by řekl fajn, budeme mít delší vegetační období, což nám přinese nové možnosti. Ano, budeme mít delší vegetační dobu, ale to nás nezbaví vpádů studeného vzduchu, tedy jarních mrazíků. Pokud jaro začne na počátku nebo v polovině března, tak časové okno pro vpád studeného vzduchu, který poničí například kvetoucí ovocné stromy, je podstatně delší, než když jaro začne v polovině dubna. Pozorujeme rovněž daleko výraznější výskyt zemědělského sucha, což je vůbec nejdůležitější problém, jehož dopady budeme se změnou klimatu řešit. I když obecně přibývají extrémy, kromě sucha také přívalové deště, jarní mrazíky nebo vlny veder.
LN: Na světové konferenci o klimatu loni v Paříži se politici shodli, že bychom do roku 2050 neměli přesáhnout oteplení o dva stupně Celsia. Je to vůbec reálné?
Zemědělci pociťují dopady změny klimatu, říká pedagog a vědecký pracovník Zdeněk Žalud
Když to říkají... Shodli se na tom, že hranice dvou stupňů oteplení ve vztahu k roku 1750 je hranice, kdy naše ekosystémy nebudou ještě zásadním způsobem ovlivněny či změněny. Z pohledu odborníků je to mimořádně optimistická představa. Na území Česka máme zdokumentováno, že za posledních 130 let stoupla teplota o 1,1 stupně Celsia, do roku 2050 nám tedy zbývá necelý jeden stupeň. I kdyby se vsoučasné době zastavily veškeré emise CO2 a dalších skleníkových plynů, což je nereálný nesmysl, tak zpětnými vazbami a setrvačnými silami se nad dva stupně bohužel s pravděpodobností hraničící s jistotou dostaneme.
