Zaoceánské filmové horory 21. století se dělí do tří hlavních skupin: na vyvražďovačky ječících teenagerů (například Halloween), přehlídky mučení obětí lapených do pasti (série Saw či Hostel) a na snímky, v nichž děs vyvolávají předměty denní potřeby (videokazety v Kruhu). Většinou jde o více či méně přiznané předělávky: v prvních dvou případech inspirace pochází z amerických hororů 70. let, v posledním se čerpá z vlny východoasijského strašení. Francouz Alexandre Aja, jenž si vybudoval jméno v prostřední škatulce, se najednou přesouvá do třetí. A to je na jeho Zrcadlech asi tak jediné překvapivé.
Zrcadla staví na zápletce jihokorejského snímku Geoul sokeuro z roku 2003. Ústřední postavou americké verze je čtyřicátník Ben, který prochází životní krizí. V uniformě policisty omylem zastřelil kolegu, začal pít, rozpadla se mu rodina. Skončil bez práce, přespává na gauči u sestry, stýská se mu po manželce a dvou malých dětech. Začátek cesty ze dna pro něj mohou znamenat prášky na odvykání alkoholu a práce nočního hlídače.
Novým pracovištěm je obrovský dům, odříznutý od centra velkoměsta zábranami. Stavba sloužila jako luxusní obchodní dům Mayflower, než v něm úmyslně založený požár před lety zabil desítky lidí. Vyhořelé vnitřnosti budovy zůstaly od té doby nedotčeny. Interiérům vévodí zejména monumentální zrcadla. Když v nich Ben začne vídat hrůzné výjevy, pojme přesvědčení, že zrcadla jsou hrozbou pro něj i pro jeho rodinu.
Zlo je staršího data Aja si s originalitou neláme hlavu a vypůjčuje si žánrová klišé ze všech stran. Samo prostředí strašidelného domu patří mezi hororové konstanty. Umístění zdroje děsu do „obyčejných“ zrcadel je zcela v duchu tradice „orientálního“ strašení, stejně jako postava malé holčičky coby nositelky záhadného zla. Z Temných vod, jiné americké předělávky východoasijského hororu, může pocházet motiv vody jakožto komunikačního kanálu mezi démony a lidmi nebo náznak možnosti, že se všechno děje jen v hlavě psychicky labilního hrdiny.
Hudba pod titulky připomene strašidelné užití skladby Tubular Bells ve Vymítači ďábla. Nikoho pak nepřekvapí, že podobně jako v Kruhu 2 sahají kořeny zla daleko hlouběji v čase: na místě obchoďáku kdysi stála nemocnice s experimentálním psychiatrickým oddělením Nijak zvlášť původní nebývají ani pohádky, z nichž přinejmenším asijské horory často čerpají. Stejně jako ony budují zápletku na porušení základních lidských pravidel (například „neopustíš své dítě“), a rezonují proto s něčím, co je uloženo hluboko v nás. Zrcadla však podobný přesah do kolektivního nevědomí nemají. Jejich rádoby společenská rovina (Benovi jde v první řadě o záchranu svých bližních) vzbuzuje emoce podobně plytkým způsobem, jako se film v divákovi snaží vyvolat strach.
Ano, člověk se v kině několikrát lekne, ale jsou to šoky stejně laciné jako vybafnutí za rohem. Strach při sledování Zrcadel nevyvěrá z jejich filmových kvalit; divák se prostě bojí, že se lekne, protože ví, že to na něj film zkusí. Není nic jednoduššího než vyděsit někoho bouchnutím papírového pytlíku a Aja jako spousta jiných zneužívá faktu, že se téhle fyziologické reakci nedá ubránit.
I když se na Zrcadla podíváme prizmatem toho, co mohou nabídnout hororovým fanouškům, nenajdeme v nich víc než spoustu chození ve tmě s baterkou, působivé prostředí (natáčelo se v nedokončené budově Akademie věd v Bukurešti, rozestavěné ještě Ceausescem), několik výjevů brutálních v té nejexplicitnější Ajově tradici, zdlouhavé finále a trojitý konec. Ta jedna opravdu originálně krvavá scéna a vtipná, leč nepatřičná závěrečná pointa za cenu vstupného nevydají.
HODNOCENÍ LN ** Zrcadla (Mirrors)
USA 2008 Scénář: Alexandre Aja, Grégory Levasseur Režie: Alexandre Aja Kamera: Maxime Alexandre Hudba: Javier Navarrete Hrají: Kiefer Sutherland, Paula Patton, Amy Smart, Cameron Boyce, Erica Gluck a další Distribuce v ČR: Bontonfilm Premiéra: 9. 10. 2008
