Rodiče a učitelé vnucují dětem nevkusné inscenace kvůli společenským a scestným požadavkům doby. Divadelní představení pro školy sice zásadně ovlivňují utváření vztahu mladého člověka k divadlu a k umění, ale kritici a teatrologové to ignorují. Před nedávnem jsem navštívil dopolední divadelní představení pro středoškoláky. Na začátku pozoruhodně vstřícně naladěné mladé publikum se v pomyslné druhé třetině děje začalo chovat, diplomaticky řečeno, hodně uvolněně. Po skončení inscenace se rozpoutala v kuloárech sálu debata nadmíru rozčílených pedagogů. Padala slova o exemplárním potrestání a dokonce o třídních důtkách. Unisono zněl hlas o naprosté nekulturnosti dnešní mládeže.
Byl to zážitek v mnohém příkladný a pozoruhodný. Rozhodně však ne ojedinělý. Za normálních okolností bych po polovičce inscenace odešel. Zastávám názor, že špatná představení nemá smysl sledovat do konce. Viděl jsem jich v životě, na rozdíl od těch dobrých, dostatek a dokonce si myslím, že se jedná o určitou formu slušného chování: nesouzním-li z jakýchkoliv důvodů s atmosférou v sále, tak v podstatě ruším herce i ostatní diváky.
Udržel mě však zájem, jak dopadne dramatický souboj ostražitých pedagogů a nudících se mladých diváků v sále. Školní publikum nezareagovalo na kvalitu inscenace příliš rozumně, a už vůbec ne dospěle. Na druhé straně, kdyby na herce metali shnilá rajčata, byla by to uměřená odezva na předvedený výkon. Bohužel se dnes podobné chování považuje za neslušné. Některých zvyků je možná škoda...
Když mi ovšem někdo přikáže sledovat divadlo bez možnosti svobodně odejít, tak by se také měl postarat, aby šlo o představení na úrovni. A v té chvíli jsem si opět uvědomil, jak je někdy výhodné být dospělým a moci přetrpět takové umělecké zážitky pouze a jenom dobrovolně.
Neprůstřelná neomylnost dospělých Doslova nepříčetná zuřivost pedagogů pramenila především z toho, že inscenace, podle jejich přesvědčení, snaživě a vstřícně k mladému publiku aktualizovala kanonický text české literatury - Máj Karla Hynka Máchy. Hanobení skvostu doby národního obrození odmítavou odezvou ze strany žáků a studentů považovali učitelé za urážku své snahy vychovávat z nich kulturní lidi. Nemohli pochopit, jak někdo může popírat hodnotu textu, který zodpovědně vybrali.
Vůbec je přitom nezajímalo, a obávám se, že většina z nich si toho ani nepovšimla, že inscenace se svou úrovní řadí někam k ostudné ochotničině, a že pokud došlo k hanobení Karla Hynka, tak především ze strany tvůrců představení. Všichni aktéři školního dopoledne s divadlem náhle zapomněli na úžasnou atmosféru pozitivního očekávání, která provázela první třetinu představení. Na začátku jsem hercům záviděl fantastické publikum připravené a ochotné nechat se unášet příběhem. Ke konci se ukázalo, že mladí lidé, podle pedagogů kulturní barbaři, rychle rozpoznali mizernou úroveň toho, co se dělo na jevišti, a konfrontováni s nemožností svobodně odejít, reagovali hlomozem, psaním SMS a výbuchy smíchu spojenými s hlasitě pronášenými „hláškami“ komentovali trapnost na jevišti: možná hloupě, ale měli hromadně usnout? V každém případě se v hledišti odehrával pro pozorovatele daleko zajímavější příběh než na jevišti.
Většina učitelů při odchodu ze sálu slibovala svým žákům a studentům krutou kázeňskou pomstu. Neslyšel jsem, že by někdo chystal hodinový kritický rozbor zhlédnuté inscenace. Obávám se však, že i takovýto pokus by se případně odehrával v rovině osobního vkusu, nejlépe prostřednictvím za domácí úkol zadané slohové práce. Poučený, se snahou po objektivitě postojů vedený společný rozbor v hodině literatury, následující bezprostředně po představení, neočekávejte. Neprůstřelná, zaručená neomylnost dospělých se ukrývá ve schopnosti předem rozpoznat a označit kvalitu. Jak může o takovém výběru vůbec někdo pochybovat, natož s ním nesouhlasit?
Mladí lidé se v této chvíli poprvé setkávají s primitivní verzí rozdělení kultury na nízkou a vysokou. K tomu pokleslému patří především vše, co se nějak spojuje s označením masová média a hlavně se zkratkou TV. Mezi vznešené druhy řadíme to, co považujeme za ohrožené diváckým, popřípadě posluchačským nezájmem. Pozoruhodné je, že v této souvislosti přestává účinkovat měřítko nebo, chcete-li, kategorie kvality. Běžné školní divadelní představení anebo třeba výchovný koncert přímo symbolizují ohrožené umění. Pro žáky a studenty, pod tlakem běžné výchovy, prakticky neexistuje možnost nazvat představení viděné pod patronací školy za špatné. Všichni se už od nejútlejšího věku učíme používat Univerzální Kritické Hodnocení (UKH) založené na následující premise: „Nejedná se o masovou kulturu, a tudíž je to dobré.“ Polemizovat můžeme o tom, zda se mi to líbilo nebo nelíbilo. Každý jsme přece jiný a cítíme to odlišně. Hodnocení raději přenechme těm kritikům, protože v normální společnosti se vyhrocená stanoviska k vysokému umění nezaujímají. Vždyť je přece úžasné, že to ti umělci ohrožovaní nepřetržitým televizním vysíláním a počítačovými žrouty času vůbec ještě dělají! Náhle se před námi rozevírá svět vulgární kritiky založené na relativizovaném osobním vkusu a na široce rozšířeném odporu k masové kultuře.
Skrytě se navíc patrně projevuje i přetrvávající neochota přijímat moderní, současné umění.
Tradice, nekonfliktnost, známost Obvyklé požadavky pedagogů na školní divadelní představení můžeme sumarizovat do několika slov: tradice, nekonfliktnost a známá literární předloha - autor, o kterém učí v hodinách českého jazyka a literatury. Existují jistě výjimky, ale obecně se nepokoušejte arbitrům školní kultury vnucovat cokoli vymykajícího se běžně chápanému divadlu, natož experiment. Ideální je známá pohádka s tklivými a humornými zpěvy, klasická, iluzivní konverzačka nebo osvědčený český, nejlépe původní Tylův, dudák. A už vůbec se nesnažte navrhovat současnou dramatiku! Snad pouze dobová show s protidrogovou tematikou, ve které vystupuje přijatelná, napravená mediální celebrita, představuje přípustnou formu soudobé divadelní tvorby. V jádru nejde jenom o volbu preferující nekonfliktnost, ale zejména o upřednostnění uměleckých tvarů, které se opírají o osvědčenou literární tradici a neohrožují nikoho, zejména učitele, potřebou zaujmout k dílu kritické stanovisko. Snad přesněji vyjádřeno jde o to obejít se bez přirozené touhy doplnit si divácký zážitek o svobodný názor propojující emoce a poznání.
Celý segment zájezdového divadla pro děti a mládež stojí prakticky mimo zájem kritiky a divadelních odborníků. Ti se zdají být uklidněni nepopiratelně vysokou úrovní produkce kamenných divadel. Z těch zaměřených na děti jmenujme například divadla jako hradecký Drak, liberecké Naivní divadlo nebo pražský Minor, která mladým divákům nabízejí výborná představení.
Viděli jste ale někdy kritiku na zájezdové představení pro školy v kulturní rubrice tištěného deníku? Já nikdy. Školní zájezdová představení přitom mají nesporně zásadní dopad na vytváření vztahu mladého člověka k divadlu a k umění. Je nutné si uvědomit že pro část populace se možná jedná o jediný zážitek tohoto typu v celém jejich životě. Pokud je čas od času do divadla v dětství „nevytáhnou“ rodiče. A tady nastává nová gradace problému - z dětí odchovaných školní představou o divadle se časem stávají rodiče, kteří vybírají svým potomkům kulturní zážitky.
Připravit, popřípadě přivézt pohádku nebo pořad pro děti nepředstavuje žádný problém, protože zájem veřejnosti minimálně slušně zaplní jakýkoliv sál nebo jiný divadelní prostor. Že jde o skutečnost, a nikoliv o pouhý dojem, se můžete přesvědčit na webových stránkách Ministerstva kultury ČR, kde jsou dostupné dobře vedené statistiky návštěvnosti, které vás možná v pozitivním smyslu příjemně překvapí.
Divadla pro děti v centrech, ale i na oblasti zažívají zlatý věk z hlediska návštěvnosti.
Běžný rodič nepochybuje, že při každé návštěvě divadla poskytne svému potomkovi koňskou dávku vysokého umění. Každá v divadle viděná pohádka zaručeně vyzdraví minimálně deset hodin strávených u pokleslé televize. Nekonečné omílání tématu neblahého vlivu masové kultury a zejména televize zapříčinilo všeobecný odpor k čemukoliv, co lze zapnout dálkovým ovladačem nebo jiným tlačítkem. A také ztrátu soudné kritičnosti. Rodiče nepochybují o kvalitě svého výběru, a přitom jsou často ovlivněni značně pochybnými motivy.
Znovu se opakuje už dobře zavedený evergreen známý ze školních lavic: Dospělý člověk se nekvalitním uměleckým zážitkům může ubránit účinným odporem, který vrcholí naštvaným odchodem ze sálu. Dítě v sedačce přidrží rodič tak, jak byl sám přidržován už od nejútlejších školních let svými dobrými učiteli. „Buď rád, že jsi v divadle, mlč a neotravuj!“ Zhruba tak vypadá kritické hodnocení dětských představení ze strany dospělých. Pokud sedíte v hledišti a sledujete pobuřující výkony na jevišti, vkrádá se vám zároveň do mysli rozpačitý pocit ze sledování diváků v okolí. O špatné představení děti postupně ztrácejí zájem. V prvním kole šeptaného přesvědčování se jedná ještě o rozumný pokus vybudit u dítěte znovu patřičnou pozornost. Další kola souboje s malými bytostmi vzbuzují podezření, že už se dospělí jen snaží vnutit svůj pokleslý a povrchní vkus, nebo spíše nevkus, bezbranným bytostem.
Ze všeho nejvíc se ale vtírá myšlenka, že si dospělí vytvářejí alibi směrem k většinovému názoru o nutnosti bojovat s údajnou nekulturností mladých. Rodič má silnou motivaci udržet potomka v divadle za každou cenu ne kvůli krásnému zážitku z představení, ale především ze snahy vyhovět společenským požadavkům doby. Když dítě přetrpí inscenaci, tak mu to bude ku prospěchu a on bude mít sám ze sebe lepší pocit. Občas navštívit divadlo patří k bontonu. O kvalitu tady ale většinou nejde.
Hodnocení: černá skvrna na papíře
Děti mají proti dospělému uměleckému teroru naštěstí slušné obrané mechanismy. Není to pouze srdcervoucí hlasitý pláč nebo důsledné otravování. Před několika lety se pokoušela skupina šikovných adeptek dramatické výchovy sledovat reakce dětí na představení prostřednictví kresby nebo malby, kterými děti vyjadřovaly svůj postoj k viděnému a prožitému v divadle. V průběhu festivalu Loutkářská Chrudim se mohli zájemci pravidelně seznamovat s reakcemi dětí na jednotlivá představení. Půdorys amatérské divadelní přehlídky, kde se střídají věci mimořádně kvalitní s průměrnými nebo dokonce špatnými, představoval ideální půdu pro jejich záměr. Výsledky jsme sledovali často se zatajeným dechem: Dobrá představení děti v malbách dotvářely s neuvěřitelnou explozí představivosti, a nápaditě tak vystihovaly i jejich celkovou úroveň. Špatná se měnila v tmavé skvrny a papíry přeplněné černou barvou. Když to pro děti bylo nesrozumitelné nebo nepochopitelné a k nepřečkání, tak nastoupilo zhasnutí světla - děti vypnuly a v podstatě si z inscenace nic nepamatovaly. V jejich vzpomínkách jednostranně převládala černá tma. Naštěstí...
Na jedné straně tvrdíme, že dětem musíme dávat nejlepší, a na straně druhé se podvědomě spoléháme, že je před naším nevkusem ochrání jejich přirozená schopnost zbavit se nepříjemného zážitku. Halasně odsoudíme dobu, která děti deformuje vysedáváním u počítače, ale naše nabídka údajně potřebných kulturních zážitků se řídí podivuhodnými pravidly, která s hodnocením kvality inscenace příliš nepočítají. Abych byl spravedlivý vůči školám -hodně zejména mladých pedagogů si stav uvědomuje a snaží se pro děti vyhledávat skutečnou kvalitu. Pokud ses nimi bavíte, tak zjistíte, že celkem často narážejí u rodičů na neochotu podílet se na jakékoliv náročnější nabídce otvírající svět umění. S překvapením posloucháte, že značnou překážku znamenají finance. Pokud nebydlíte v některém z měst se stálou scénou, tak se musíte za dobrým divadlem rozjet z periferie do centra. A to stojí víc než dovezené agenturní představení. Obecně navíc platí, že dobré věci v kultuře určené dětem jsou poněkud nákladnější než mizerná sériová produkce. Menší část rodičů si ráda připlatí, ale většina se spokojí s lacinější verzí a domnívá se, že to také splní svůj účel.
Vše se odehrává v rovině velkolepých slovních proklamací od zúčastněných dospělých, ale skutečně kultivovaná nabídka kultury pro děti se objevuje jen zřídka. Převládá uspokojení a schází důsledná starost. I tady společnost kvůli deziluzím ztrácí schopné učitele, kteří se často odmítají podílet na podobném jednání a odcházejí ze školství. Zůstávají ti, kteří papouškují, co někde četli nebo slyšeli, a hledání cest, jak otevírat mladým lidem svět umění, redukují na osvědčené položky nekonečněkrát referované ve čtenářských denících. V případě kultury pro děti jako bychom měli kritická kritéria nastavena pouze do dvou poloh: špatná televize a dobré všechno ostatní.
Dost možná, že my dospělí jsme díky své lenosti a neodůvodněnému spokojení se s málem daleko horšími kulturními barbary než povrchními soudy zavrhovaná mladá generace.
***
Mezi vznešené druhy kultury řadíme to, co považujeme za ohrožené diváckým, popřípadě posluchačským nezájmem. A všichni se od kulturu, a tudíž je to„ nejútlejšího věku učíme hodnotit podle premisy: „Nejedná se o masovou dobré.“
O autorovi| Jaroslav Stuchlík, Autor (* 1970) pracuje jako nezávislý marketingový konzultant a divadelní režisér kulturní antropolog
