Sobota 22. ledna 2022, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Buď s námi stále dál

Česko

Otevřený dopis, který Putinovi zaslali tři akademici a režisér Michalkov, připomněl tradiční devótnost ruských kulturních institucí

Čtyři prominenti kulturního života navrhli Vladimiru Putinovi, aby navzdory ústavě zůstal ve funkci prezidenta. Tvrdili přitom, že mluví za uměleckou obec celého Ruska. Pobouření, které po této svévoli následovalo, však budoucí vítěz voleb ignoruje.

Stejně jako jejich servilní výzvu.

Jen buď s námi, stále, stále, dál, zpíval v jedné své písni Jiří Schelinger. Podobné přání adresovali nedávno ve svém dopise ruskému prezidentu Putinovi čtyři vysoce postavení představitelé mocných kulturních institucí. Proč jejich dopis vyvolal odpor, který se považuje za nejvýraznější kritické vyjádření představitelů různých kulturních profesí za celých osm let Putinovy vlády?

Leckdo by si přál, aby po druhém funkčním období nynějšího prezidenta následovala další. Ruská ústava to nepřipouští. Už dlouho se diskutuje o možnosti změnit ji nebo narychlo uzákonit nějakou výjimku. Nebývalé řešení navrhl nedávno Abdul Chakim Sultygov, koordinátor pro oblast národnostních otázek jediné vlivné politické strany (Jednotné Rusko), jež 2. prosince bezkonkurenčně zvítězí v procesu, který kritici nazývají imitací voleb. Sultygov, docent ekonomie, narozený v městě Groznyj, jenž dříve pracoval jako prezidentův zmocněnec pro lidská práva v kadyrovském Čečensku, navrhl, aby se na příští rok svolal občanský koncil ruského národa. Ten by zvolil nynější hlavu státu za politického a duchovního národního lídra, nadřazeného politickým orgánům včetně administrativy prezidenta. Putin by se tak stal jakousi obdobou šíitského ajatolláha. Podobně Zemský sněm v Rusku konsolidoval absolutní moc Ivana Hrozného už v 16. století. Návrh se neujal, ale projevy kreativity na podporu moci pokračují.

Blahodárná moudrost

Šestnáctého října otiskl deník Ruské noviny otevřený dopis, který podepsali prezident Ruské akademie umění, správce muzeí současného umění a několika galerií, autor mnoha moskevských monumentů Zurab Cereteli, téměř osmdesátiletý viceprezident téže akademie Tair Salachov, nositel mnoha sovětských a ázerbájdžánských řádů včetně Leninova, Velké říjnové revoluce a titulu Hrdina socialistické práce. Dalšími signatáři byli rektor Petěrburské akademie Artur Čarkin a prezident Ruského fondu kultury, filmový režisér Nikita Michalkov. Obsahem dopisu je výzva, aby současný prezident zůstal v úřadě i nadále. Nejeden čtenář byl šokován, což je ve veřejném životě v dnešní Ruské federaci velmi řídký jev, údiv nebo pohoršení se považují za projev neznalosti nebo naivity. Sám obsah návrhu nebyl překvapivý.

Výlučně působila rétorika textu, rozděleného do sedmi krátkých odstavců. Autoři adresáta prosí, aby pokračoval v prezidentské práci, tak významné pro celou zemi, prohlašují, že je pro ně životně důležité, aby i po roce 2008 prováděl svoji uvážlivou a blahodárnou politickou činnost. „Vaše moudrá státní politika umožnila ruské kultuře začít nový život,“ uvádějí doslova. Píší také o státnickém talentu a politické moudrosti svého idolu, jehož setrvání v úřadu označují za nezbytné. Velice ostře to podle nich pociťuje i mládež, která se s velkou vážností vztahuje k budoucnosti Ruska, nemyslitelné ovšem „bez vás coby prezidenta naší země“.

Servilní tón někteří oponenti vnímali jako připomínku chvalozpěvů na komunistické vůdce, hlavně atribut moudrosti je frekventovaný v Stalinově kultu - k vítězství ve světlých prostorech směle jdem s moudrým Stalinem, Leninovo jméno v srdci neseme... zpívalo se kdysi. I v mnoha jiných písních a básních figuruje moudrost jako Stalinův atribut: do komunismu nás vede milovaný Stalin! Dal nám štěstí a svobodu! Vyzývá nás k hrdinským činům, veliký moudrý vůdce lidu!

Jménem všech

Hlavní rozruch ale nevyvolal fakt, že mnohým čtenářům vroucí úcta k nejvyššímu představiteli státu svou intonací připomněla rituální zbožňování jeho předchůdců. Největší pozdvižení způsobila skutečnost, že pisatelé dopis formulovali „vyjadřujíce názor celé umělecké obce Ruska - více než 65 tisíc umělců, malířů, sochařů, grafiků, mistrů užitého umění a lidových řemesel, divadelních výtvarníků“.

Básník Lev Rubinštejn tato slova nazval nehoráznou drzostí. V internetovém deníku Live Journal se objevily parodické obscénní verše, opravňující jménem dlouhého výčtu profesí nynějšího ruského prezidenta, aby si dělal s ústavou slušně řečeno, co chce. V originálním dopise mnohé profese chybí - Michalkov neznámého sestavitele textu ani nepožádal, aby doplnil filmaře, jejichž jménem se tak usilovně snaží vystupovat v permanentním tažení za své výsadní politické postavení.

Ale poselství je jasné: signatáři dopisu nevyjadřují jen svoje stanovisko nebo názor skupiny, definované souhlasem jednotlivců. Mluví za celek, který podle svých představ zosobňují nejspíš jednoduše tím, že stojí v čele státem sankcionovaných institucí s mnoha členy. Že přitom v tomto gestu, které v současnosti ani v Rusku nemá obdoby, nejde o nějakou mimochodnou rétorickou nuanci, dokládají další dvě pasáže, kde se zdůrazňuje právě virtuální kolektiv, kolektivní tělo úpěnlivých žadatelů. Jednak pisatelé zdůrazňují, že nemluví jen za Moskvu a Sankt-Petěrburg, ale i za centrální oblasti Ruska, Sever, Jih, Ural, Sibiř a Dálný východ. Se všemi oblastmi gigantického státu jsou ve spojení a všude vládne jednota ohledně názoru na další funkční období v úřadě prezidenta. A v posledním odstavci vyjadřují prosebníci naději, že adresát vyslyší názor desítek tisíc umělců a pracovníků národní kultury, naplní jejich naděje.

Lid jako tradiční zaklínadlo

Věcný obsah dopisu by asi nikoho neudivil, nebýt tak ostře formulované rétorické figury, známé především ze sovětských dějin, ačkoliv vzdálené paralely by se našly i v dávnějších dějinách. Tak roku 1565 moskevský lid musel oddaně prosit zakladatele silného ruského státu Ivana Hrozného, aby se vrátil z poustevny, kam se z Moskvy uchýlil s výhrůžkou, že se vzdá své moci. Podmínkou jeho návratu byla možnost vypořádat se s bojary - opozicí jakýchsi tehdejších oligarchů. Prosebný lid údajně vděčně s touto možností souhlasil. Po vlně poprav car ustavil z oddaných přívrženců často bez urozeného původu opričninu - mocnou a surovou policii, s jejíž pomocí podřídil část území své bezprostřední kontrole a posléze posílil svou centralizovanou moc v celém státě.

Kolektivní lid a jeho příznaky se v ruském společenském kontextu formují pod pojmem narodnosť od přelomu 18. a 19. století, původně jako neologismus, přejímající francouzské výrazy popularité a nationalité. Lidem a lidovostí se posléze zaklínali mnozí ruští myslitelé, političtí aktéři a umělci. Různě pojímaná lidovost, většinou vágně vymezená, byla předmětem odhodlaného směřování, nejvyšší inspirace i zničujícího sebezpytování. Lid se během 19. století v Rusku stal kultovní kategorií.

Ve 20. století mocenské manipulace, prosazované nebo požadované „jménem lidu“ zesilují. Lenin roku 1904 vydal v Ženevě brožuru, ve které říká, že jménem lidu mají sice právo vystupovat všichni demokraté, avšak konkrétní buržoazní demokraté a socialisté nebo třeba němečtí národní liberálové v Německu takové právo v žádném případě nemají, protože nejsou ve svém programu dost radikální, tedy demokratičtí.

Z kabinetních politických konfrontací se stanovisko lidu v následujícím období přesouvá do propagandistických kampaní, do scénářů inscenovaných soudních procesů, do lágrů a na popraviště. Masová lidová podpora byla poprvé v sovětských dějinách nasazena v tisku roku 1922 při prvních velkých procesech proti celým skupinám obyvatel vlastní země - eserům a menševikům. Od konce 20. let, kdy v Sovětském svazu začíná brutální kolektivizace, patří dopisy formulované jménem velkých rolnických kolektivů a lidová prohlášení vysílaná rozhlasem k běžným ideologickým nástrojům. Prohlašovalo se a podepisovalo jménem dělníků, národů, strany. Čistky a zatýkání po vraždě stranického předáka Kirova v roce 1934 byly provázeny kolektivními názory lidu, stejně jako kampaně proti Bucharinovi, Zinovjevovi, Kameněvovi, Trockému. A také proti nedostatečně lidovým představitelům umělecké branže, ať to byl Zoščenko, Achmatová, Pasternak nebo Šostakovič. V roce 1971 tajemník vedení Svazu sovětských spisovatelů na sjezdu už rutinně prohlašuje: „Jménem celé mnohonárodní rodiny sovětských literátů (...) vyjadřujeme Komunistické straně Sovětského svazu a jejímu leninskému Ústřednímu výboru synovskou vděčnost za otcovskou péči o sovětskou literaturu.“

V dnešní době se zas velké a zámožné „kolektivy“ z oblasti byznysu zavazují při vhodných příležitostech obdivnou úctou například prezidentu Běloruska Lukašenkovi.

Bezvýznamné rozhořčení

Odkaz na 65 tisíc abstraktních stoupenců dopisu čtyř oddaných vyvolal velkou vlnu odporu. Antidopis zcela konkrétních filmařů, herců, básníků, novinářů, dramatiků a výtvarných umělců odmítá názor zformulovaný v dopise čtyř patolízalů a vyzývá prezidenta, aby ve shodě s ústavou na jaře předal úřad následníkovi. Vznikla i protestní petice, kterou podepsalo několik set osob tvůrčích profesí.

Snad nejostřejší odpověď zformuloval sám za sebe zasloužilý umělec a laureát Státní ceny, herec Aleksej Děvotčenko. Vylíčil v ní temný obraz ruské současnosti s nenávistnými kampaněmi mladých patriotů, znásilněnými médii, vraždami novinářů a zakázanými dokumentárními filmy o ruských dějinách.

V televizní debatě se Nikita Michalkov, jenž k Putinovým říjnovým narozeninám natočil servilní film, v němž státníka líčí jako spasitele, setkal s publicistou a prozaikem Viktorem Jerofejevem. Za jeho odpor vůči dopisu jménem desítek tisíc nic netušících lidí se postavilo 90 tisíc diváků. Ale 52 tisíc bylo přívrženců Michalkovova tábora. Je přitom příznačné, že za odpůrce směl mluvit právě Jerofejev, umělecky i názorově slabý, sociálně snaživý autor, který se před pár lety sám hrnul na knižním veletrhu v Paříži k Putinovi, aby mu věnoval svou knížku.

Reakce na otevřený dopis se šířily téměř výhradně v internetu. I po soukromých výpadech proti dopisu se ozývaly kategorické výtky, vedené rozhořčením, jak může někdo něco namítat proti vládnutí muže, který Rusku (znovu) vydobyl respekt v celém světě.

K porozumění procesům v dnešním Rusku nestačí ovšem identifikovat povrchní shody mezi dnešní a dřívější propagandou, rétorikou, symbolikou, metodami řízení nebo zacházení s instancemi vnitřního a vnějšího nepřítele. Mnohem důležitější je pěstovat pozornost k odlišnostem, k nimž v popisovaném případě patří i vzrušená a ve výsledku bezvýznamná veřejná diskuse, vedená ovšem mimo hlavní média. Nikdo není postižen za to, že soukromně a bez patrného společenského vlivu kritizuje prezidenta. Není k tomu žádný důvod. Adresátovi totiž celá anabáze, týkající se kromě autorů také „více než 65 tisíc umělců“ a všech, kdo se s nimi neztotožňují, nestojí za jediné slovo komentáře.

Nejeden čtenář byl dopisem šokován, což je ve veřejném životě v dnešním Rusku velmi řídký jev. Údiv a pohoršení se považují za projev neznalosti nebo naivity.

V internetovém deníku Live Journal se objevily parodické obscénní verše, opravňující jménem mnoha profesí ruského prezidenta, aby si dělal s ústavou slušně řečeno, co chce

O autorovi| Tomáš Glanc, rusista Autor (* 1969) je rusista a literární vědec. Působí na univerzitě v Brémách a na FF UK v Praze.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Mohlo by vás zajímat