Záhady nahradil Kerouacem a ve volném čase rád adrenalin.
Ředitel Freisleben, menší podsaditý chlapík s jednodenním strništěm a blankytně modrýma očima, sedí naproti mně ve své rohové kanceláři ve Strahovském klášteře. Jak se na dobrodruha a sportovce sluší, hned v úvodu zmíní jméno svého oblíbeného autora, Američana Cormaca McCarthyho. „Naprosto mě pohltil. Nejen příběhem, ale i obrazem. První jsem četl Krvavý poledník anebVečerní červánky na západě, tato kniha má velmi dramatický příběh. Pak jsem četl Cestu a nakonec Dítě Boží. K dalším jeho dílům se musím propracovat. To chce čas a toho je samozřejmě stále málo,“ říká Freisleben.
U postele má neustále dvě hromádky knih, například Paměti Josefa Váchala, dřevorytce, ale přesto si v horizontální poloze čte nerad. „Já ke čtení potřebuji dostatek světla. Asi je to kvůli tomu, že jsem žil v dětství v přízemí,“ vypráví. Proto podle svých slov čte nejraději na své chalupě na Sázavě nebo kdekoliv u vody, a to vsedě. Freisleben rád a stále čte poezii, nejraději Vladimíra Holana. „Dřív jsem četl i sci-fijako Raye Bradburyho nebo Arthura C. Clarka. Teď jsem se po letech vrátil i k Jacku Kerouacovi a k jeho románu Na cestě,“ usmívá se Freisleben. Minimálně dvě třetiny jeho knihovny ale tvoří publikace o výtvarném umění. „To jsou monografie, úvahy a knihy o současném umění, například publikace Art to Date, a teď zrovna čtu útlou knížečku Selhala moderna od Suzi Gablikové,“ dodává Freisleben.
***
Z. FREISLEBEN
? „Ze soutěže o nejkrásnější českou knihu roku 2009 mě zaujala kniha o Litomyšli. Je to monografie o dějinách města od Milana Skřivánka,“ říká Freisleben. ? „Čtu filozofické spisy Friedricha Nietzscheho. Ten mě provází už od dob studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy,“ tvrdí.
? „Mám rád adrenalinové sporty. Asi to moc nezapadá do představy ředitele Památníku národního písemnictví,“ směje se dotazu na neobvyklé koníčky.
