George W. Bush Vydalo nakladatelství Crown Publishers, New York 2010. 512 stran.
Ve svých právě vydaných pamětech, jejichž titul by se dal do češtiny přeložit jako Okamžiky rozhodnutí či Okamžiky rozhodování, se George W. Bush stylizuje do role rozhodného, ale rozvážného vůdce, který se nerozpakuje přiznávat své chyby.
Byla to jednoduchá otázka: „Dokážeš si vzpomenout, kdy jsi naposledy vůbec nepil?“ zeptala se Laura svým tichým, uklidňujícím hlasem. Touto větou, která uvozuje první rozhodnutí - tedy skoncovat s alkoholem - začíná George W. Bush své memoáry, které vydal necelé dva roky po odchodu z Bílého domu. Historka pokračuje podle předpokladu: Bush tento zdánlivě lehký úkol nedokáže splnit. Vypočítává dny za dnem a zjišťuje, že zcela na suchu už nebyl hezkých pár týdnů. A předpokládané vyústění mají další kapitoly jeho vzpomínek, navlečené na šablonu jednotlivých rozhodnutí, či spíše rozhodování během jeho politické kariéry, která vyvrcholila zvolením 43. americkým prezidentem.
Kniha je to silná přiměřeně jeho dvěma funkčním obdobím, která v Bílém domě strávil. I s rejstříkovým a dalším doprovodným aparátem má v anglickém originále necelých 500 stránek plus dvě obrazové přílohy. Jako u prakticky každých memoárů je i zde nasnadě základní otázka: je tam něco nového? A jako obvykle odpověď zní: ano, i ne.
Tak jaké to je, Georgi?
Bush se zde stylizuje do několika rolí, někdy se doplňujících, někdy si trochu odporujících. Tou nejpůsobivější je rovina osobní - ať už jde o jeho soukromý život či vděčné historky ze světa velké politiky. Například když se snaží vykreslit co nejlidštější stránky svého hojně kritizovaného ministra obrany Donalda Rumsfelda: „Jen tak jsem se ho zeptal, jak se má jeho rodina. Nejdřív vůbec neodpověděl. Nakonec ze sebe vysoukal pár slov a pak propukl v pláč. Vysvětlil mi, že jeho syn Nick zápasí s těžkou závislostí na drogách.“ Anebo když popisuje svůj - již výše naznačený a nakonec vítězný - boj s alkoholem. Například u historky z večeře s rodinou a známými ještě před jeho vstupem do vysoké politiky: „Když jsme jedli, obrátil jsem se k jedné obdivuhodné známé mé matky a otce a položil jí opileckou otázku:,Tak jaký je sex po padesátce?‘“ Ona žena mu pak v době, kdy se jakožto texaský guvernér také přehoupl přes padesátku, poslala do jeho sídla vzkaz: „Tak Georgi, jaké to je?“
Tyto spíše pikantní historky jsou vyvažovány i událostmi smutnějšími. Tou zřejmě nejtragičtější je smrt jeho malé sestry Robin, která podlehla leukemii: „Pohlédl jsem na zadní sedadlo. Matka zašeptala:,Zemřela.‘ Cestou domů jsem poprvé v životě viděl rodiče plakat.“ Bush se nevyhýbá ani dalším intimním událostem ze života svého i svých blízkých. V médiích byla již notně popraná událost, kterou vysvětloval svůj „pro-life“ postoj neboli odpor k potratům. To když vezl matku do nemocnice, protože otec - a není nutno připomínat, že později taktéž prezident - byl na obchodní cestě: Řekla mi, abych jel plynule a nedrncal. Pak mi řekla, že právě prodělala potrat. Vyvedlo mě to z míry. Nikdy bych nečekal, že o takové věci budu s matkou mluvit. A taky bych nikdy nečekal, že uvidím zbytky lidského plodu, které dala do zavařovací lahve a vezla do nemocnice. Pro uvedení na pravou míru je nutné dodat, že Barbara Bushová v pořadu televize CNN Larry King Live tuto pasáž opravila s tím, že do lahve nedala zbytky plodu ona, ale jejich hospodyně.
A z Bushova osobního života můžeme ještě před odchodem do hlavní, politické části jeho memoárů zmínit ještě dvě, tentokrát opět veselejší pasáže. Když popisuje nečekané otěhotnění své ženy Laury v době, kdy se už chystali na adopci, a když vzpomíná na studijní pobyt ve státě Massachusetts, kam dorazil z vyhřátého Texasu: „V zimních měsících to vypadalo jako na Sibiři. Jakožto Texasan jsem rozeznával čtyři nová období: zmrzlý sníh, čerstvě napadaný sníh, tající sníh a šedivý sníh.“ Ostatně vtipné vsuvky se táhnou celou knížkou - a na Bushovu pověst muže sice s dobrým vzděláním (Yale a Harvard), ale ne zcela intelektuálním vystupováním nejsou tak špatné. Když například popisuje, jak se jej matka ještě jako chlapce během jedné cesty autem snažila učit francouzsky, dodává: „Kdyby mě tehdy viděl Jacques Chirac...“ Pro úplnost je nutné připomenout, že Chirac pil Bushovi krev svým odporem k iráckému tažení.
Za svět bezpečnější Zde se dostáváme ke klíčovým kapitolám neboli rozhodnutím. Zatímco Bushovy kritické postoje ke klonování embryonálních buněk, jeho vystupování během řádění hurikánu Kathrina a počátky finanční krize jsou určeny hlavně americkému publiku, čtenáře (nejen) za hranicemi USA zaujmou hlavně části týkající se útoků z 11. září a následných tažení proti Afghánistánu a Iráku. Podobně, a možná ještě více než v „nepolitických“ kapitolách, zde Bush operuje s dělením světa na dobro/zlo, nově také s odkazy na bibli a své slavné prezidentské předchůdce. Své váhání nad prezidentskou kandidaturou přirovnává k Mojžíšovým pochybám, zda bude schopen vyvést izraelský lid z egyptského otroctví. A o rozhodování, jak vést válku proti terorismu, píše: „Vždy jsem obdivoval Lincolnovu morální jasnost a odhodlání.“ A pokud se ještě na chvíli vrátíme do Bushových studijních let, sem zasazuje i své prvotní prozření co se týká zla komunismu. Připisuje jej svému učiteli dějin Sovětského svazu, východoněmeckému emigrantovi Wolfgangu Leonhardovi: „Poté, co jsem mu naslouchal, tak už jsem nikdy nesmýšlel o Sovětském svaze či komunistickém hnutí stejně. Jeho hodina byla úvodem do boje mezi tyranií a svobodou, bitvou, která si udržela moji pozornost po zbytek mého života.“
Bushův jazyk je stejný jako jeho prezidentování. Někdy až komicky velikášský, průhledně patetický, pro někoho možná až příliš zjednodušující, ale zároveň bushovsky autentický. Tak je tomu například u téměř reportážního popisu jeho výpravy na místo útoků z 11. září: „Když jsme se dostali na Ground Zero, měl jsem pocit, jako že jsem se ocitl v noční můře. Světla bylo málo. Ve vzduchu visel kouř a míchal se s vypařenými částicemi z trosek, což vytvářelo děsuplnou šedivou oponu.“ A ještě více je to znát tam, kde by to člověk nečekal, v soukromé korespondenci s otcem: „Vím, že jsem přijal správné rozhodnutí a modlím se, aby ztráty na životech byly co nejmenší. Irák bude svobodný, svět bude bezpečnější.“ A věrný tomuto slovníku nezůstává ve své odpovědi ani Bush senior: „Je správné, že máš obavy ze ztráty nevinných životů, ať už by byli irácké či americké. Udělal jsi ale to, co jsi musel.“ A i zde následuje odvolávka na Abrahama Lincolna...
Hlavním mottem celé knihy je ale vysvětlování a obhajování. Bush se obhajuje, proč 11. září během návštěvy základní školy na Floridě dál předčítal dětem, i když mu jeho poradce - jak je to zachycené na notoricky známé (a i v knize přetištěné) fotce - šeptá o nárazu druhého uneseného letadla do Světového obchodního centra: „Mojí první reakcí byl vztek. Někdo se opovážil napadnout Ameriku... Kdybych se kvapem vyřítil ven, vystrašil bych děti a vyslal vlny paniky napříč celou zemí.“ A stejně tak vyvrací spekulace, že se bál vrátit hned do Washingtonu a jeho speciál zmateně přelétával po americkém území. „Jakkoliv moc jsem chtěl letět zpět, uznával jsem, že jednou z mých odpovědností je zajistit kontinuitu vlády. Pro nepřítele by bylo obrovským propagandistickým vítězstvím, kdyby oddělali prezidenta. Vojenský poradce s agenty tajné služby doporučili, abychom směřovali na leteckou základnu Barksdale v Louisianě.“ A pokud by to někoho nepřesvědčilo, tak se může o tři stránky dále dočíst: „Tlačil jsem na Andyho, abychom se vrátili do Bílého domu. Agenti tajné služby ale měli pocit, že to stále není bezpečné. Dick a Condi souhlasili.“ „Dick“ byl pochopitelně viceprezident Dick Cheney, „Condi“ tehdejší poradkyně pro národní bezpečnost a pozdější ministryně zahraničí Condoleezza Riceová.
Podobné je to pak s přípravou války proti Iráku. Bush v celé kapitole operuje s podvědomým pocitem, že je obviňován ze snahy již od počátku si to vyřídit se Saddámem Husajnem pomocí zbraní: „Doufal jsem, že porada, která se uskutečnila 19. března 2003, nebude nikdy nutná,“ píše hned v první větě s odkazem na začátek ozbrojeného útoku na Irák. Opakovaně má pak potřebu zdůrazňovat, jak stále doufal, že se podaří Saddáma zpacifikovat diplomatickými prostředky - byť neopomíjí dodat, že byl připraven i na vojenské řešení. A po schůzce na Azorských ostrovech, kde se konala „válečný porada“ s tehdejším britským premiérem Tonym Blairem, jeho španělským protějškem Josém Maríou Aznarem a Portugalcem (a nynějším šéfem Evropské komise) Josém Manuelem Barrosem si pak Bush zaznamenal: „Let zpátky byl dlouhý a tichý. Po tak velkém plánování a čekání ten okamžik přišel. Pokud Saddám neuprchne ze země, budeme za tři dny ve válce. Hluboce mě zklamalo, že diplomacie selhala. Slíbil jsem ale americkému lidu, našim spojencům i světu, že si vynutíme splnění rezolucí OSN.“ Chladnokrevný Putin Hned několik pasáží pak věnuje snaze ukázat na propojení Saddámova režimu s teroristy a zvláště pak otázce (ne)nalezení zbraní hromadných ničení: „Když Saddám nepoužil zbraně hromadného ničení proti našim jednotkám, tak se mi ulevilo. Když jsme žádné zásoby nenašli hned po pádu Bagdádu, tak mě to překvapilo. Když ale uplynulo celé léto, aniž bychom nějaké našli, tak mě to vylekalo.“ A připomíná, kdo všechno byl o přítomnosti chemických a biologických arzenálů v Iráku přesvědčen -od oponentů z řad amerických demokratů přes západní tajné služby až po například Egypt: „Nikdo nelhal. Všichni jsme se mýlili. Absence zásob zbraní hromadného ničení ale nic nemění na skutečnosti, že Saddám byl hrozbou.“
A za pozornost stojí i charakteristiky amerických i zahraničních politiků, jak je Bush ve své knize nabízí. Médii již proběhla nelichotivá slova, která zde uvedl na adresu někdejšího německého kancléře - a společně s Chirakem jednoho z hlavních západních odpůrců iráckého tažení -Gerharda Schrödera. Německý kancléř mu prý nejdřív přislíbil podporu slovy: „To, co platí pro Afghánistán, platí i pro Irák. Země, které podporují terorismus, musejí čelit následkům.“ Pak ale Schrödera čekala doma předvolební kampaň, kdy se stavěl proti útoku na Irák. Od Bushe si za to vysloužil slova: „Jako někdo, kdo si cení osobní diplomacie, kladu velký důraz na důvěru. A jakmile je důvěra poškozena, je těžké obnovit konstruktivní vztah.“ Stejné zklamání popisuje i u svého tehdejšího ruského protějšku, nyní premiéra Vladimira Putina. Zatímco při jejich prvním setkání v létě 2001 ve Slovinsku mu - jak známo - „pohlédl do duše“, o sedm let později po ruském vpádu do Gruzie mezi nimi proběhla o poznání méně vřelá konverzace: „,Varoval jsem vás, že je Saakašvili horkokrevný,‘ řekl jsem Putinovi.,Já jsem také horkokrevný,‘ odsekl Putin. Podíval jsem se na něj.,Ne, Vladimire,‘ řekl jsem.,Vy jste chladnokrevný.‘“ Naopak samá slova chvály má Bush ve své knize pro tehdejšího britského premiéra Tonyho Blaira, svého hlavního spojence v obou válečných taženích, kterého - opět při malé exkurzi do hrdinné historie - přirovnává k Winstonu Churchillovi. Nalézt lze v memoárech i dvě zmínky o Václavu Havlovi (a to včetně čárky nad „a“). Na jednom místě ho Bush označuje za jednoho z „fascinujících“ a „zajímavých“ lidí, ve druhé pasáži ho zase společně s Nelsonem Mandelou zmiňuje jako příklad vězně a disidenta, který to dopracoval až do prezidentského úřadu.
„Ať už bude verdikt týkající se mého prezidentování jakýkoliv, uklidňuje mě skutečnost, že já už si ho nevyslechnu. Toto rozhodnutí mohou učinit pouze dějiny.“ Těmito slovy George W. Bush své memoáry končí. Proti této prostopravdě nelze pochopitelně nic namítnout. Po odfiltrování několika banalizujících a nudnějších pasáží se ale dá říct, že rozhodnutí si knihu přečíst nemusí být nutně špatné.
Nikdo nelhal. Všichni jsme se mýlili. Absence zásob zbraní hromadného ničení ale nic nemění na skutečnosti, že Saddám byl hrozbou. George W. Bush
O autorovi| PETR PEŠEK, redaktor LN
