Bývalý americký prezident George W. Bush nedávno zažil dlouho nepoznaný pocit. Koncem října ho davy lidí na baseballovém stadionu v texaském Arlingtonu přivítaly bouřlivým potleskem, mnozí mu dokonce aplaudovali ve stoje. Bush přišel povzbudit hráče Texas Rangers, kteří se letos poprvé v historii klubu dostali do finále ligy. Na veřejnosti se Bush ukázal po dvou letech života v ústraní. Nevrací se přitom jen v ceremoniálním duchu, dnes mu vycházejí memoáry nazvané Decision Points. Během tohoto týdne s ním navíc televizní stanice NBC a Fox odvysílají rozhovory a rovněž se objeví v talk show populární moderátorky Oprah Winfrey.
Bush může využít přívětivějšího společenského klimatu. Potlesk v Texasu je sice očekávatelný, tento stát byl a je Bushovi nakloněn, jak ale ukazují průzkumy, bývalého prezidenta dnes pozitivně vnímá více Američanů než v době, kdy opouštěl Bílý dům. Tehdy ho podporovalo pouhých 34 procent lidí, což ho řadí k nejhůře hodnoceným prezidentům v moderní historii. Bush zažíval nízkou popularitu téměř během celého svého druhého prezidentského období.
Byla to pro něj tvrdá léta. Na stole obden nacházel zprávu o dalším masakru v Iráku, a to ještě nejméně čtyři roky poté, co v triumfálním projevu oznámil, že Amerika tuto válku vyhrála. Tažení do Iráku přitom rozpoutal na základě lživých důkazů (režim diktátora Saddáma Husajna měl mít zbraně hromadného ničení, jež se ale nikdy nenašly). Na seznam jeho hříchů dále patří případy mučení, věznice Guantánamo a hurikán Katrina, který zpustošil město New Orléans. Podle mnohých tu Bush nechal obyvatele města napospas jejich osudu. Ke konci jeho mandátu navíc padl Wall Street a Amerika se ocitla v ekonomické krizi, která se dnes přirovnává k největší od takzvané Velké Deprese z třicátých let minulého století.
Čas se ale zdá být k Bushovi milosrdný. Jeho prezidentství mělo být totiž vystaveno v plné bídě v porovnání s vládou Baracka Obamy. Jenže Obama – miláček národa – to za svou politiku schytává ze všech stran. Pro Bushe je tak snadnější opět vyjít na veřejnost. Pokud by Obama slavil jeden úspěch za druhým, Američané by mohli poukázat na to, jak dal Obama věci do pořádku. Neboli slovy mnoha Afroameričanů zde v Harlemu: jak Obama uklidil Bushův svinčík. Něco takového se ale nestalo. Naopak. Demokraté v nedávných volbách do Kongresu drtivě prohráli a Obama je dnes oblíben jen u 45 procent Američanů. Této hranice přitom letos v létě podle měření Gallupova ústavu dosáhl i Bush...
Po stopách Ježíše Krista Zdá se, že někteří Američané nyní vyzdvihují Bushovu přímočarost, zásadovost a jeho instinkt. Bush několikrát řekl, že se často rozhodoval určitým způsobem, protože „to cítil v kostech“ (liberálové tyto ctnosti považují za krátkozrakost, svéhlavost a demagogii). Každopádně Bush se nebál postavit názorové většině. Za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí (jedno že čtrnácti, kolem nichž se točí Bushova kniha) lze považovat jeho plán na vyslání nových jednotek do Iráku. To se přitom psal už rok 2007. Ke stažení amerických vojáků ze země tehdy Bushe vyzývala většina národa, armádních špiček i mnoho členů Republikánské strany.
Bush ale dokázal stát za svým a slavil úspěch, nastal totiž zásadní obrat.
Irák je dnes sice stále daleko od stabilního, demokratického státu, který si Bush vysnil, přesto to již není násilím rozvrácená země.
Bushovi stoupenci jsou navíc přesvědčeni, že s oběšením Saddáma zmizela ze světa jedna z největších hrozeb západní civilizace.
Bushovo prezidentství bylo určeno 11. zářím. Po útoku na New York a Washington se 43. americký prezident v až paranoidní představě snažil o ochranu své země před dalším možným teroristickým úderem, a to i na úkor omezení osobních svobod. Bush se tu přitom ocitl před zapeklitým problémem. Měl jako vůdce svobodného světa sáhnout k praktikám kdejakého diktátora a nechat své vězněné nepřátele mučit? Nebo něco takového z principu a z úcty k americkým hodnotám kategoricky odmítnout? (V takovém případě by ale podstoupil riziko, že by třeba nezískal informace o dalším ničivém útoku.) Bush zvolil první možnost. Ve své knize přiznává, že dal svolení například k tzv. waterboardingu (fingovanému topení vězně). Podle mnoha jeho blízkých spolupracovníků se Bush při podobných rozhodováních příliš dlouho netrápil. Prostě to a to považoval za správné. Texaský pastor Mike Conaway (pro Bushe kdysi pracoval) tvrdí, že Bush nikdy nepochyboval o tom, co udělal, pocity rozpolcenosti jsou mu cizí. „Věří (Bush), že přišel na svět s určitou rolí a dělá jen to, co po něm Bůh chce,“ řekl pastor Conaway s tím, že Bush „kráčí pevným krokem po stopách Ježíše Krista“.
Bush v memoárech, které v předstihu obdržel list The New York Times, především obhajuje svou válku proti teroru. Přesto tu úpí nad tím, že o mnohých praktikách amerických tajných služeb a armády nevěděl, nebo o nich neměl dostatečné informace. Za příklad dává skandál z irácké věznice Abú Ghraíb, kde Američané mučili a zostuzovali irácké vězně. „Nevěděl jsem, že by mohly existovat tak obrazově křiklavé a bizarní fotografie,“ posteskl si Bush. Bývalý prezident se rovněž až srdceryvně svěřuje, že mu je dodnes „hrozně“ při pomyšlení, že v Iráku nebyly zbraně hromadného ničení.
Bush a stavy úzkosti Získá Bush nakonec na svou stranu většinu Ameriky? Kdo ví. S jeho rostoucí oblibou to není zas až tak horké. Američané ho podle průzkumů nadále (společně s Wall Streetem a Barackem Obamou) nejčastěji viní za současnou recesi. A ve městech, jakým je třeba New York, jeho „návrat“ vyvolává cynický úšklebek. Někteří Newyorčané dnes začali dokonce nosit trička, na nichž je znázorněna malba norského malíře Edvarda Muncha Výkřik – legendární portrét vyděšené postavy, jež vizuálně představuje úzkosti moderního člověka. Na tričku se přitom píše: Zase Bush? To snad ne!
Bushovo prezidentství je určitě kontroverzní. Za temnou stránku jeho charakteru lze označit jeho až náboženskou umanutost. Bush sám mluvil o své „vyvolenosti“. Nakonec i do Iráku se prý vydal proto, že mu to vnukl Bůh s tím, že jde o boj mezi Dobrem, na jehož straně stojí Bush, a Zlem. Do války v Iráku ale Bushe vedl především jeho viceprezident Dick Cheney, který je dnes v popularitě ještě o stupeň níž než Bush. Cheneymu liberálové s oblibou přezdívají Doktor Zlo.
Bush se nad svým odkazem hluboce zamýšlí. Nakonec spoléhá na kladné hodnocení historie. „Ať už ohledně mého prezidentství padne jakýkoliv verdikt, jsem s tím naprosto smířen, protože tady už nebudu, abych to slyšel. Bude to stejně nakonec historie, jež dosáhne konečného rozhodnutí,“ píše Bush. Doufá přitom, že bude vnímán s většími sympatiemi právě po své smrti. Bývalý prezident je na tom každopádně lépe již nyní, a to pouhé dva roky poté, co se stáhl do Texasu...
Obama – miláček národa – to za svou politiku schytává ze všech stran. Pro Bushe je tak snadnější opět vyjít na veřejnost.
O autorovi| EDUARD FREISLER dopisovatel LN v USA
