Dávno pryč jsou doby, kdy jedinou všeobecně přijatelnou alternativou držení psa byl kotec, bouda nebo zahrada. Počty psů chovaných v bytech stále stoupají a tento trend bezpochyby bude i nadále pokračovat. Z někdejších loveckých pomocníků, ovčáků a hlídačů se ve stále větší míře stávají společníci a kamarádi člověka. A je logické, že nejlepšího přítele nepřivážeme k boudě, ale budeme s ním chtít sdílet společný prostor k bydlení.
Především starostlivé hospodyňky střežící čistotu rodinného krbu mívají se psem problém - obávají se, že bude do bytu přinášet špínu a nečistoty zvenku, že se nenaučí dokonale dodržovat čistotu, že bude ničit zařízení, že z něj budou na každém kroku padat chlupy...
Pokud psa skutečně chceme a máme k tomu své dobré důvody, pokud máme dostatek chuti, času a financí na to, abychom mu byli schopni zajistit vše, co potřebuje, dokážeme uspokojivě vyřešit i otázku čistoty.
Jen ji budeme muset začít brát vážně už nějakou dobu předtím, než psa do svého bytu skutečně přivedeme, a provést první preventivní kroky. Tím úplně nejzákladnějším by měla být zodpovědná volba vhodného plemene. I když v prostorném bytě a při zajištění dostatečných procházek lze v bytě držet v podstatě jakéhokoliv psa, přece jen jsou plemena, u nichž je nutno předem počítat, že se jejich přítomnost na stavu bytu a jeho hygieně zákonitě projeví.
Pokud si pořídíme velké, a navíc ještě chlupaté plemeno, jako je třeba bernský salašnický pes nebo bobtail, ani při sebepečlivější péči se nevyhneme přítomnosti tu a tam se povalujících chlupů, zvláště když se u psů v důsledku trvalého pobytu v pokojové teplotě výrazně prodlužuje doba línání, někteří srst dokonce ztrácejí prakticky celoročně. Pokud si naopak pořídíme plemeno lymfatické, s velkými měkkými pysky, jako je třeba neapolský mastin nebo někteří další molossové, ale třeba i boxer nebo buldok, musíme zároveň počítat s tím, že budou výrazně slinit. A sliny se v kontaktu s textiliemi mohou chovat překvapivě agresivně a zanechávat skvrny.
Tyto negativní projevy lze za pomoci moderních čisticích prostředků a přístrojů do jisté míry omezit, ale ne zcela eliminovat.
Pokud nám tedy na čistotě v bytě mimořádně záleží, volíme raději psy menší, lehčí, nelymfatické a méně chlupaté. Většina z nás teď asi logicky pomyslí na některé z hladkosrstých plemen. Tito psi představují do bytu dobrou volbu, zvláště pokud nemají hustou podsadu (například dalmatin, pinč, hladkosrstý jezevčík). V rozích místností se tak nebudou stále povalovat chuchvalce husté srsti.
Ovšem jejich krátké tvrdé ostinky mají zase jinou nepříjemnou vlastnost: zapichují se do čalouněných sedacích souprav i do oblečení a to tak dokonale, že je lze jen obtížně odstranit. Majitele těchto plemen většinou lze lehce identifikovat - při pozorném pohledu rozeznáte spousty nenápadných krátkých chlupů lnoucích k jejich oblečení.
Je logické, že relativně nejméně chlupů je v bytě ze psů nejmenších, kteří mají navíc srsti velmi málo.
Pokud si pořídíte italského chrtíka nebo pražského krysaříka, vskutku se nemusíte obávat o interiér svého království.
Jestliže chcete mít největší naději, že i po pořízení psa zůstane byt stejně čistý jako dřív, a netoužíte po psích trpaslících, zaměřte svoji pozornost na psy, kteří se pravidelně stříhají nebo trimují. Pořídíte-li si třeba pudlíka a budete s ním každé dva až tři měsíce docházet ke psímu kadeřníkovi, množství chlupů, které z něj bude vypadávat po bytě, se zminimalizuje. Podobně je to u malých hrubosrstých teriérů nebo kníračů.
Článek dodal časopis Svět psů
