* Prezident Klaus vám k osmdesátým narozeninám udělil čestné vyznamenání. Vystavil jste si medaili na čestné místo?
- Ve společnosti vzdělaných lidí se obvykle považuje za nevkusné, když nějaký človíček okázale vystavuje svoje vyznamenání. Pokud bych se mohl hlásit k intelektuálům, tak bych se označil za intelektuála-anarchistu a ze symbolů si dělám spíš legraci, takže jsem medaili založil do knihovny mezi nějaké relikvie. Vůbec ne z nějaké nevážnosti vůči Václavu Klausovi, ale zkrátka proto, že nemám fetiše rád. Nicméně mě prezidentovo vyznamenání příjemně překvapilo. Doma jsem si v klidu přečetl prezidentovo průvodní slovo, které napsal velice kolegiálně, bez prezidentské okázalosti, takže si toho mohu skutečně vážit.
* Očekával jste, že váš poněkud ambivalentní vztah s Václavem Klausem jednou projde takovouto jednoznačnou katarzí?
- Po letech už se katarze po těch dlouhých peripetiích plíživě dostavovala, protože začalo být jasné, že onen spor je už pasé a dnes je naše polemika spíše historická. Bylo by opravdu zvláštní, kdybychom se na okraji hrobky hádali o to, kdo z nás měl pravdu. Spíš už si říkáte, proč bychom si vlastně raději nepopovídali a nevrátili se do etapy, kdy jsme si rozuměli.
* Roli, kterou jste sehrál v čele Prognostického ústavu, nedávno ocenil i Vladimír Dlouhý v článku pro Lidové noviny. Je pro vás zadostiučiněním, že si k vám „odrodilí žáci“ zase našli cestu?
- Těší mě, že se o mně Vláďa vyjádřil pozitivně. Mám ho rád, on by prakticky mohl být mým synem…
* Prý jste mu tak občas i říkal.
- Bohužel jsem mu tak naposledy říkal, když na mě útočil ve vládě. Reagoval jsem tehdy citátem: „Et tu, mi fili?“ – I ty, můj synu? Obdivoval jsem ho, protože to byl na svoje léta nesmírně talentovaný člověk. Dodnes mi nejde do hlavy, jak se to mohlo zvrtnout. Ale chápal jsem, že je to neštěstí ideologických emocí. Když jsme my byli mladí, celá ta naše galerie mladých svazáků, nechápali jsme, že se podílíme na něčem špatném, a nacházeli jsme ospravedlnění v představě, že bojujeme za lepší a spravedlivý svět. Během revoluce to u nastupující mocenské vrstvy bylo podobné. I já jsem se najednou v očích přátel ocitl v roli člověka, který váhá, nemá dost energie a rozhodnosti, aby šlápl všem těm minulým na krk a ve jménu nového pořádku a demokracie šel bezohledně kupředu. Bylo mi šedesát, byl jsem strašně unavený a vyčerpaný prací v Prognostickém ústavu, protože všechna palba šla na mě. A chyběla mi jejich obrovská motivace, která se zcela přirozeně dostaví, když se najednou můžete z referentíka v Prognostickém ústavu vyšvihnout na místopředsedu vlády.
* Vedla tahle zkušenost z mladých let k větší shovívavosti k vašim bývalým kolegům? Jeden člen porevoluční vlády národního porozumění mi říkal, že v momentech, kdy se do vás opírali, jste si většinou začal kreslit.
- Znal jsem je jako své boty a viděl jsem, že jsou teď obluzeni úžasným kariérním vzestupem, který jsem jim umožnil, protože jsem to byl já, kdo je vzal do vlády, ačkoli jsem měl pochybnosti, protože jsem v nich viděl učebnicové teoretiky. Třeba Vláďa byl sice úžasně chytrý, ale nikdy pořádně neviděl továrnu a klidně se stal ministrem průmyslu. Zároveň mi ale bylo jasné, jak strašně tam chtěli. Tito nesporně dobří kluci, zblbnutí kariérou, pak seděli kolem učebnice a hráli si jak malé děti – když se má vytvořit trh, musejí být různí vlastníci, a aby byli různí vlastníci, musíme privatizovat. Nikoho nenapadlo, že někdo bude krást. Takže když mluvili, tak jsem si kreslil. Viděl jsem, že se s tím nedá nic dělat a nezbývá než odejít. Bez trucu, spíš v hlubokém smutku, že nemám dost sil vývoj změnit.
* Jak se stalo, že šéfem Prognostického ústavu jste byl jmenován zrovna vy?
- V té době (1983) jsem byl v dost hluboké nemilosti, byl mi odebrán přístup ke státnímu tajemství, bylo striktně zakázáno, abych se stal řádným výzkumným pracovníkem, nepadal jsem v úvahu pro jakékoli funkce. Zřejmě se ale v nějakých lidech hnulo svědomí, zároveň bylo mé jmenování spojeno s mocenským bojem, který probíhal v komunistické partaji a v němž jsem hrál jakousi úlohu.
* Pomohla vám podpora tehdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala, se kterým jste se znal z roku 1968?
- Později jsem se dozvěděl, že jsem se dostal do hry nějakými zásahy a přímluvami Štrougala i řady dalších přímo z akademie. V roce 1968 jsem byl sekretářem Hospodářské rady a on byl její předseda. Vím, že mi také pomohl, když mě chtěli zlikvidovat při prověrkách.
* Tím si vysvětlujete, že jste, na rozdíl od většiny osmašedesátníků, nebyl vyškrtnut ani vyloučen ze strany?
- Byl jsem navržený nejen na vyloučení, ale nařkli mě i ze spiknutí. Měli jsme mít dokonce vysílače na domluvu se Západem. Policie z toho udělala story a začal to být boj i pro Štrougala, který se zpočátku také stavěl proti okupaci. Poslal společně s Husákem nějaké lidi do komise, aby mě z toho dostali. Byla to poslední prověrka v republice, odkládali ji až na Štědrý den roku 1972, táhla se celý den, aparátníci přinesli stohy papírů a snažili se doložit, že se jednalo o zradu socialismu. Probíhala podobně jako ty poúnorové nebo kubánské revoluční tribunály, jako obrovská show. Skončila ale jen důtkou s výstrahou a zákazem práce ve státních orgánech. Doma jsme pak s manželkou zapíjeli, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty. I Štrougal z toho měl vítr, protože šli i po něm. Říkal: „Valtře, ty je neznáš, ty svině asiatský, počkej, až budeme spolu za chvíli v báni.“ Počítal s nejhorším, protože coby ministr vnitra prošel jejich školením a věděl, že neexistuje úniku. Takže hrál velice opatrně.
* Jak se vám podařilo shromáždit v ústavu tolik budoucích politických lídrů?
- Říkal jsem vedení akademie, že společenské prognózy vyžadují zvláštní lidi z různých oborů a že já takové lidi znám, jenže ti nejlepší jsou vyloučení po prověrkách z KSČ a nesmějí v Akademii věd pracovat. Tehdejší šéf, který krátce nato zemřel na rakovinu a zřejmě už to měl v sobě, mi návrh odsouhlasil a do čtrnácti dnů jsem měl nabraných prvních třicet lidí.
* Přijal jste i lidi z Ekonomického ústavu, jako byl Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek a nakonec i Václav Klaus. Neobával jste se jejich konkurence?
- Ne, byli jsme kolegové, dokonce jsem si z nich dělal legraci, když důležitě četli Timesy a v hospodě U Staré pošty u piva uvažovali o tom, jak se vyvíjí Dow Jonesův burzovní index. Já jim to samozřejmě toleroval, protože z Ekonomického ústavu byli zvyklí na takové rozšafnější badatelské tempo. A jednou za mnou přišli, jestli bych nevzal i ekonoma Klause, že úpí a skučí ve Státní bance, protože se tam k žádné pořádné ekonomii nedostane. Tak jsem řekl: „Dobrý, domluvte se s ním.“ A kluci, oni totiž byli parta a drželi basu, hned běželi.
* Jaká byla vaše představa o smyslu Prognostického ústavu? Posunout hranice v rámci daných mezí?
- Pro mě to bylo jednoznačné. V určité fázi jsem dospěl k poznání, že úzce centralistický systém je špatný. K tomu jsem došel už během studií v Moskvě – říkal jsem si, že když tohle má být socialismus, tak jsem proti. Měl jsem tedy tuhle školu, kterou jiní neměli. Jmenování ředitelem jsem bral jako příležitost změnit situaci v zemi a vůbec mě nezajímala individuální kariéra ředitele, protože těch měla akademie možná dvacet a bylo jedno, zda bude o jednoho víc nebo míň. Měl jsem představu, že vybuduji něco, co „pohne světem“, anebo to nemá cenu. Opřel jsem se do toho s jistou zavilostí, protože zde byla i určitá rizika, přišla například stížnost ministra vnitra Obziny, že Prognostický ústav je rejdištěm rozvědek. Kolegy jsem nechal jezdit na konference do zahraničí a přijímat zahraniční novináře. Už v roce 1987 se mnou například vyšel rozhovor v New York Times, se spekulacemi, že Komárek bude příštím premiérem.
* Myslíte, že Štrougal s vámi počítal pro nějakou exekutivní funkci?
- Já myslím, že jo. Jemu jsem věřil, byl to zkušený člověk, velice opatrný, ale věřím, že měl čestný úmysl dělat reformy hned, jak to půjde, a jít Kadárovskou cestou. Zřejmě došel v jisté fázi k závěru, že to nejde, protože tu byla velice silná pozice komunistické levice v čele s Biľakem a Indrou.
* Spoustu lidí jste během revoluce, když jste měl post premiéra na dosah, zaujal řečnickými schopnostmi. Kdy jste je v sobě objevil?
- Asi na trampském táboře v Bílých Karpatech v osmatřicátém, kde jsem u táborových ohňů jako osmiletý vyprávěl strašidelné historky. A stalo se, že lidé z vesnic chodili a říkali, že si „musijó teho malého Komárka poslechnút“. Takže se na mě chodili dívat jako na přírodní úkaz. Vymyslel jsem si třeba příběh nebezpečného šílence s očima jako uhlíky, který utekl z blázince a zabíjí lidi. Nejlepší na tom bylo, že jsem měl pak noční hlídku a sám jsem se strašně bál. Za okupace jsem nemohl nikoho řečněním oblažit, protože mi zavřeli ústa, nesměl jsem chodit ani do školy. Probudilo se to až na gymplu, když jsem se stal předsedou okresního svazu mládeže a aktivistou KSČ, objížděl jsem vesnice na kole a občas utrousil zlaté perly z koncentráků: jak bylo vidět tříleté děti, které se na cestě do plynu držely za ručičky a zpívaly, učitelka věděla, kam jdou, ale nechtěla děti opustit. „A vidíte, tyhle hrůzy jsou pryč, musíme držet spolu,“ říkal jsem a lidé slzeli. Pak jsme na Státní plánovací komisi žádali rehabilitaci politických vězňů, to mi zase zavřeli hubu. Byla to taková přerušovaná soulož, střídavé gejzíry řečnění a současně zákazy mluvení. Po této předběžné přípravě, jsa „nadržený“, jsem se v roce 1989 konečně vyřečnil z podstaty. A v bouři potlesku nakonec vysublimoval do zapomnění.
* Hrdina vaší autobiografické knihy Kronika zoufalství a naděje, Valtr Berger, působí jako vyhraněný solitér, který si zakládá na tom, že říká, co si skutečně myslí. Kde se v něm tyto rysy vzaly?
- Něco je zřejmě v genech. Já mám ale tu nevýhodu, že jsem je nikdy nepoznal, protože oba moji rodiče zahynuli v koncentračním táboře a nikdy jsem se s nimi pořádně nesetkal. Pro pubertálně rozjitřeného dvanáctiletého nebo třináctiletého kluka pak bylo asi formující neustálé čekání na předvolání do koncentráku, zatímco ostatní mě ukrývali a sami riskovali smrt. Podvědomě jsem se cítil dlužníkem na celý život. Získal jsem víru v lidi a představu dluhu, který mám splácet. To byl můj hnací motor, jiný jsem asi neměl.
* Jaký hnací motor vás nasměroval na Kubu? Cítil jste příležitost prosadit na ostrově koncepci, s níž jste nedokázal prorazit v tehdejším Československu?
- No, vedly mě k tomu spíš dost přízemní důvody. V té době jsem dost aktivně vystupoval proti tehdejší struktuře výroby, kladoucí důraz na těžký průmysl. Šéf partaje Novotný ale vystoupil s tím, že „zase ten Žid Komárek chce udělat převrat“, vzali mi všechny funkce a seděl jsem v Praze jako na pranýři. Když pak přišla žádost z Guevarova ministerstva, jestli bych se mohl stát poradcem, bylo to pro mě vysvobození, protože jsem byl v podstatě bez práce. Novotný byl také rád a prohlásil: „Komárek deset tisíc kilometrů odsud? To je dobré!“
* Stali jste se s Guevarou přáteli?
- Pamatuju si, že když odjížděl na konferenci OSN, rozhodl se mi přečíst svůj projev, což byly zcela ojedinělé okamžiky, které kdybych měl nahrané, tak na tom dnes založím podnik. Měli jsme diskuse dvakrát nebo třikrát týdně, někdy i celou noc. Byl k nezadržení. Ekonomii v té době moc nerozuměl, protože mu chyběla praxe, takže když jsem mu vysvětloval základní pojmy, například jak se počítá HDP, tak ho to strašně zajímalo, protože neměl možnost si o tom s nikým popovídat. Vysvětloval jsem mu i mechanismus moci, jak funguje KGB a Stb, jak Chruščov zlikvidoval Beriju nebo kterak Brežněv věrolomně sesadil Chruščova. Tady by mě za to od hodiny zavřeli.
* Asi vás nepřemlouval, abyste s ním jel šířit revoluci do Afriky a Jižní Ameriky.
- Ale jo, říkal s nadsázkou: „Podívejte, revoluce je prohraná. I když ji nakonec vyhrajem, vždycky dojedem na ekonomiku, tu nikdo neovládá. Vidím jedinou možnost – až vyhrajeme příští revoluci, bude třeba pozvat Valtra Komárka a předat mu ekonomiku.“
* V poslední době se o vás mluvilo především v souvislosti s poradenstvím pro sociální demokracii a následnou kritikou volební kampaně ČSSD i jejího bývalého předsedy Jiřího Paroubka.
- Kampaň sociální demokracie byla nesmyslná, lépe řečeno hloupá. Byla americkými poradci orientovaná na to, že „volby rozhodují peníze, politici musejí být sebevědomí a tvářit se, že rozumí všemu“. K tomu Michal David zpíval pánům v oranžových šálách, že jsme „úžasný tým“. Nechápal jsem, jak se někdo v 21. století může takto chovat a neuvědomovat si, jak je směšný. Není to sice můj styl, ale musel jsem se vyjádřit i k předsedovi Jiřímu Paroubkovi. Tenhle bubřina se tady tak dlouho roztahoval, že bylo nutné, aby do něj někdo tím špendlíčkem píchnul, aby konečně praskl. A to mi do smrti nezapomene.
* S ním se neusmíříte jako s Václavem Klausem?
- Kdybych někde říkal, že Václav Klaus je bubřina, který všechno ví a všechno zná, také by se mnou už asi nemluvil. Člověk je ale schopný nalézt komunikaci přes všechny epizody. Je škoda každého myslícího člověka a není tolik podstatné, jaký má partajní nebo úzce politický názor. Podstatnější je člověk, jeho znalosti a charakter.
***
Valtr Komárek
Narodil se 10. srpna 1930 v Hodoníně. ? Absolvoval Ekonomický institut v Moskvě. ? V letech 1964–1967 působil jako ekonomický poradce Ernesta Che Guevary na Kubě. ? Byl prvním místopředsedou vlády národního porozumění. ? Od roku 1991 člen ČSSD.
Štrougal o Sovětech: „Valtře, ty je neznáš, ty svině asiatský!“
O autorovi| Jan Gebert, foto Jan Zatorsky, spolupracovník Pátku gebertgebert@yahoo.com
