Přijeli jsme do D. a na našem stožáru vlála vlajka s kozou, neboť si s Janem myslíme, že státní svátky se mají brát na vědomí, ať si děláme cokoli svého. Ale cestou jsme viděli těch vlajek moc málo. Všichni ten svátek vezmou jako volno a jeho smysl nechají různým výstředníkům.
Tak jako před lety dvaceti, jen těžším rýčem ryl jsem záhon: sadili jsme zemáky. Měly být už dávno v zemi, ale když jsme nemohli, je jedno, kdy dorostou. Potom paní Vaculíková si plela jahody a já „si“ sekal haluzí, přemýšleje, co bych měl napsat do úvodu knihy pod titulkem Dřevěná mysl. A jako loni před dvaceti lety, jenom lhostejněji, jsem věděl, že psaní není na nic, je to jen zvyk. A jít na náměstí nebo do průvodu jako před čtyřiceti lety není dneska slušně s kým. Delší lískové pruty jsem odkládal, dám je k fazoli, až ji v Den mého vítězství zasadím. U všeho, co jsem dělal, byla se mnou kočka. Ano, je to i den mého vítězství, když porážka před šedesáti lety byla i moje, vnímal jsem ji. Staré jabloně kvetou všecky jako mladé. (Ha, polibek pod rozkvetlou třešní... vyřídím.)
Když jsme si potom sedli a dívali se kolem, zjistili jsme, že tulipány se z místa, kam byly zasazeny, odšinuly zase kousek dál. Všecko se o sebe nějak stará, když se tomu nepřekáží. Jan vytáhl sekačku, nalil do ní jarní olej, benzin a rozjel se. Šel jsem se s ním domluvit, která místa mi má nechat pro kosu, protože já seču výběrově. Nechávám kolonie kterékoliv kvetoucí rostliny. Nechceme mít zahradu uklizenou jako obývák, jak to dělají různí blbečkové: násilím zakládají záhony a kolonie kvetoucího popence, řebříčku, nebo dokonce kopretin si neváží. „Měl bys už posekat tu lechu, rozlézá se všude.“ Ano, až odkvete. Kočka seděla s námi: jako ta před deseti dvaceti lety.
Šel jsem se podívat, jestli mi raší naroubovaná jabloň: neraší? bude rašit? Pak jsme s kočkou šli k mladé višni, starého však už kmene, která vždycky plodí, jako by to mělo být naposled. Když jsem ji před čtyřmi lety narouboval, udělala hned bohatou korunu... a přestala růst. Napadlo mě, že nemůže rozepnout ten starší kmen: prořízl jsem mu kůru shora až k zemi, dělám to každý rok, a kmen se vždycky rozepne o půl centimetru. Vzal jsem konev, abych zalil tři stromky angreštu posazené minule. Kočka utekla, protože já ji rád polévám. Cestou jsem potkal kosici, která nesla dlouhou žížalu. Kde je kočka! Zahnal jsem kosici do křoví: utíkala pěšky, protože žížala byla těžká.
Kordon jabloně, malináče holovouského, kvete tak, že pod květy není vidět dřevo. Ten módní tvar si tu před sto lety pořídil pan Topič, nakladatel, a je to možná poslední exemplář tady v D. Každého roku musí se každá, říkám každá větvička zkrátit, aby se udržel jeho tvar. Strom, nemoha už sto let do výšky, roste do délky, má už jistě dvacet metrů. V tom je zarostlé všecko, co bylo. Paní Vaculíková si klekla mezi růže. Zlobí se: protože já jsem jí z růží vyřízl všecky smrčky, až na jeden, který bude k příštím Vánocům.
Byl první máj... za chvíli budou zas Vánoce.
***
Nechceme mít zahradu uklizenou jako obývák, jak to dělají různí blbečkové: násilím zakládají záhony a kolonie kvetoucího popence, řebříčku, nebo dokonce kopretin si neváží.
