Pyšná princezna se může pyšnit hned několika prvenstvími: je to nejnavštěvovanější český film všech dob (některé prameny uvádějí dokonce přes deset milionů diváků, ty méně optimistické něco přes osm, ale i to by stačilo na první příčku), navíc jde o vůbec první českou filmovou pohádku (nepočítáme-li primitivní adaptace Perníkové chaloupky a Sněhurky z roku 1933, které se už po válce nikde nepromítaly a s úspěchem upadly v zapomnění). Žádný jiný film také nebyl tak často reprizován na televizní obrazovce jako pohádka Bořivoje Zemana.
Statisticky vzato viděl Pyšnou princeznu každý občan České republiky včetně kojenců. Proti těmto argumentům lze jen stěží klást jakékoli námitky, všechny budou působit malicherně. Pyšná princezna založila tradici české filmové pohádky. Co na tom, že to byla tradice s fortelným budovatelským základem. Navzdory nezbytné dani zaplacené době se do příběhu pyšné princezny Krasomily napravené dobrým králem Miroslavem podařilo vpašovat pár narážek na skutečný stav naší tehdejší země.
Přestože nad schválením scénáře bděla soudružka spisovatelka Marie Pujmanová, leccos jí uniklo. A tak dobová kritika mohla filmu vyčítat, že dívky na poli špatně shrabují seno („Jak mohl režisér projevit takovou technickou neznalost jedné ze základních zemědělských prací?“ podivoval se před lety kritik) nebo že král Miroslav rozdává lidu povrchní a nekonkrétní rady do života. Kritici si našli své, ale diváci stáli fronty.
Dnes je hlavní emocí doprovázející Pyšnou princeznu nostalgie. I přes budovatelský akcent a vyhrnuté rukávy nelze pohádce upřít, že nabídla kvalitní vypravěčské řemeslo, výborné obsazení, pohlednou a životaschopnou ústřední dvojici, dostatečnou porci romantiky, ale i dobrodružství a hlavně humor. Ten v předloze Boženy Němcové samozřejmě nenajdeme, režisér Bořivoj Zeman si byl ale dobře vědom toho, že humor je základní ingrediencí české kinematografie, a vsadil na něj.
Ostatně velmi spolehlivě mu šlo lechtání bránice diváků v podobně agitačních komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách. Režisér sice litoval, že nemohl Pyšnou princeznu natočit na barevný filmový materiál (ten byl poskytnut Otakaru Vávrovi na jeho Nástup), černobílý obraz ale pohádce dodává punc hodně starého a dnes již klasického filmu.
