Onehdy jsem v televizi sledovala volbu prezidenta. Byl to kus dlouhý, o dvou dějstvích, proložených hned několika intermezzy. A mně se při něm zničehonic vybavila věta z italské knížky, kterou jsem už léta neotevřela: „Mio nonno spera molto nelle prossime erezioni.“ Tak zní ta věta, knížka se jmenuje Almeno questanno fammi promosso (Aspoň letos mě nech prolízt) a obsahuje slohové práce dětí ze severní Itálie. No a tu větu můžeme přeložit jako: „Dědeček si hodně slibuje od příští erekce.“ V českém překladu se samozřejmě ztrácí vtip, založený na podobnosti italských slov elezioni (volby) a erezioni (erekce). Přesto věřím, že v uvedeném kontextu i takto nedokonalý překlad postačí, aby ilustroval dojmy, které ve mně volební kus zanechal. Plané naděje, marné ctižádosti.
Vyčerpána volbou, šla jsem pátrat po knížce. Kupodivu jsem ji hned našla, a ledva jsem ji otevřela, upoutal mě stručný, leč výstižný portrét rodiče: „Můj tatínek je zelený muž a hlasoval proti lovu, odhlásil Visu a vrhnul se na sokola, co se snažil odnést si kavku a ze strachu z tatínka ji rači upustil...“
Vtip a kouzlo dětských slohových prací nebo jazykových hříček, které jsou plodem lidové invence a hravosti, velmi často nelze přenést, převést ani přeložit do jiného jazyka. Nebo je přeložit lze, ale jen za cenu velkých ztrát, a překladatel si logicky klade otázku, bude-li schopný ztráty kompenzovat, jinak totiž jeho úsilí přijde vniveč. Nic takového se ale nestalo Kateřině Vinšové, která z italštiny přeložila jinou „antologii“ slohovek, napsaných školáky z neapolské periferie. Česky vyšla pod názvem Já doufejme že to ňák zmáknu a tuším, že to bylo v roce 2001. Nakladatelství se jmenovalo Tichá voda, to si pamatuju naprosto přesně. Nomen omen. Voda tak tichá, že ani břehy nepodemlela, spíš se kamsi vypařila, a ticho po pěšině, ticho po knize. Kdybych ji neviděla na vlastní oči, možná bych uvěřila, že se mi o ní jen zdálo. Byla zábavná. Ve znamenitém překladu se neztratilo nic, ztratil se ale překlad, a nejen z mojí knihovny. Ta knížka prostě nikde není. Škoda. A teď mě napadá, že její název také pěkně vystihuje vroucné přání mnoha aktérů nedávných volebních přenosů.
Když už jsem se probírala útrobami své knihovny, vytáhla jsem na světlo kapesní brožurky, nabízející na recyklovaném papíře a za tisíc lir (nyní jedno euro) drobné poklady literárních velikánů i génia lidové tvořivosti. Úlovek to byl bohatý, posuďte sami: 1. Giovanni Papini, Imbecilové: „Mezi imbecily se častěji než mezi ostatními lidmi najdou ti, kdo mají štěstí či moc... Touha utkat se s nimi je šílenství, neboť jich je víc...“; 2. Mám vagínu pectoris. Neduhy podle pacientů; 3. Proč jsme se jen všichni nenarodili jako buzeranti? Sto hlášek ze stovky slavných filmů; 4. Wais Sabatini: Příručka jak nespáchat sebevraždu; 5. Už není pořádné jaro ani podzim. Fráze, abyste měli vždycky co říct i ve chvílích, kdy byste mohli mlčet. V oddílu nazvaném Hluboké úvahy je skutečně mnoho neocenitelných tipů ke konverzaci: „Jo, drahá paní, co naděláme. Zdá se to jako včera. Jeden nikdy neví. Zítra je taky den. Vskutku? Byla to fuška, ale zvládli jsme to.“
S výjimkou textů Papiniho a Sabatiniho jsou to dílka, která se přeložit buď nedají (z důvodu oněch „nenahraditelných“ ztrát), nebo by to nemělo význam, jelikož každý jazyk si vytváří svá vlastní. Je však užitečné občas do nich nahlédnout. Nejen pro pobavení, pro překladatele je to přímo studijní materiál. Připomíná mu, že jazyk je živočich, a ne fosilie.
Mezi imbecily se častěji než mezi ostatními lidmi najdou ti, kdo mají štěstí či moc. Touha utkat se s nimi je šílenství... (Papini)
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
