Čtvrtek 26. května 2022, svátek má Filip
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Byli v gulagu. A psali o tom

Česko

Antologie lágrových próz a vzpomínek Jen jeden osud přibližuje peklo sovětského gulagu očima jeho obětí.

Každý, kdo četl například skvělé dílo americké historičky Ann Applebaumové Gulag. Dějiny (česky vyšlo v roce 2005) nebo jinou soudobou práci zabývající se lágry, potká v antologii Jen jeden osud „staré známé“. Applebaumová v Gulagu cituje z memoárů a děl Olgy Adamové-Sljozbergové, Jurije Dobrovského, Ariadny Efronové, Jakova Efrussiho, Niny Gagen-Tornové, Jeleny Glinkové, Tamary Petkevičové a samozřejmě Semjona Vilenského a Varlama Šalamova. Ti všichni a mnozí další jsou v antologii Jen jeden osud zastoupeni.

Pochopitelně: jak Applemabumová, tak další současní britští a američtí historici totiž používají jako jeden ze základních pramenů ke zkoumání tragické tváře sovětské minulosti publikaci Dodnes ťjagotajet, která vyšla v Sovětském svazu v roce 1989 a o deset let později byla přeložena do angličtiny. Vilenského sborník - vyšly vlastně dva, druhá část ovšem spatřila světlo světa až v Ruské federaci v roce 2004 - patří k dnes již klasickým dílům lágrové literatury vedle Strmé cesty Jeleny Ginzurgové a Solženicynova Souostroví gulag. A právě z obou sborníků Vilenského jsou vybrány texty, které obsahuje antologie Jen jeden osud.

Vzpomínky a prózy bývalých vězňů sovětského gulagu byly ovšem napsány a dokonce i shromážděny o desítky let dřív, než mohly být oficiálně vydány. Semjon Vilenskij se je pokusil v Magadanu, hlavním městě Kolymského kraje, jehož název dodnes pamětníkům nahání děs, vydat už v šedesátých letech, ale ani tehdy, v době „tání“, nesmělo vyjít ani slůvko o politických represích, takže jeho sborník vyšel ve velmi okleštěné podobě.

Když se pak v pokročilé gorbačovovské perestrojce sborník Dodnes ťjagotajet konečně objevil na pultech, stáli na něj lidé dlouhé fronty. Mnozí ovšem texty znali už dřív, protože kolovaly v samizdatu. Téma gulagu bylo v sovětském tisku velmi dlouho potlačováno a zamlčováno, třebaže existenci sítě krutých pracovních táborů nebylo dost dobře možné utajit. Podle střízlivých odhadů se za Stalina, tedy pouze do roku 1953, stalo obětí pronásledování na pětadvacet milionů lidí, tedy zhruba osmina všech tehdejších obyvatel Sovětského svazu. A naprostá většina těchto lidí měla rodiny, takže k lidem, jejichž život proměnil gulag v trosky, musíme připočíst ještě další desítky milionů „nepřímých“ obětí. Nejen popis hrůz Antologie Jen jeden osud se však nezabývá statistikou ani hodnocením tehdejší zrůdné doby, je složená z pamětí a próz. Neukazuje rozsah represí, ale to, co prožíval na trpké cestě sítí sovětského trestního systému jednotlivec. Idylická četba to tedy rozhodně není. Není to však jen popis hrůz, kterými oběti politické represe procházely, nýbrž i vylíčení jejich myšlení. A to je mnohdy velezajímavé a poučné.

Tak například Zajara Vesjolá, jejíž otec, spisovatel Arťjom Vesjolyj, byl zatčen a popraven v roce 1937 a jejíž matka byla zatčena a odsouzena na osm let do lágru v roce 1948, byla sama zatčena v dubnu 1949. Vyšetřovatel jí její uvěznění vysvětloval takto: „protože se dá očekávat, že se svými perzekvovanými rodiči cítím, mohlo to ve mně vyvolat pocit křivdy a nespokojenosti a mohlo by se to změnit v ,antisovětské nálady‘.“ A jednadvacetiletá Zajara cestou zpátky do cely uvažuje: „No jo, asi to takhle opravdu musí být, pomyslela jsem si nakonec. Samozřejmě... A kdo by mohl co namítat proti věci tak jasné, jako že ,společenský zájem je důležitější než soukromý‘?“ Ta důvěřivá naivita autorce vzpomínek, zařazených v antologii pod titulkem 7-35, tj. pod číslem paragrafu a odstavce, podle nichž byla odsouzena na pět let do vyhnanství, samozřejmě nevydržela. Jedna z jejích reflexí stojí za ocitování, poněvadž vypovídá i o naší současné situaci: „Člověk ještě dnes tu a tam slyší řeči, že za Stalina zkrátka býval jiný pořádek; nebo že byly lepší potraviny; nebo lacinější vodka. V takových případech si hned vybavím Někrasovovo dvojverší: ,Lilo jako z cedníku, jenže ne na vaši pleš...‘. “

Jak už bylo řečeno, memoárové texty lágrové literatury představují jeden z pramenů pro historiky. Měly však ještě další, obecnější význam, o němž hovoří britský historik Orlando Figes v knize Šeptem, která by se měla v brzkých týdnech objevit na českých pultech. Svědectví o gulagu se totiž promítalo také do toho, jak miliony bývalých vězňů chápaly a zpětně rekonstruovaly vlastní zážitky a zkušenosti. „Jsou to obvykle vyprávění o očistci a vykoupení - cestě ,peklem‘ gulagu a nazpět do ,normálního života‘, při které vypravěč překonává smrt a utrpení.“ Obětem represí totiž vlastní zkušenost často nebyla jasná, chyběl jim rámec, v němž by ji bylo možné uchopit, a neznaly politické základy a pozadí. „Modelem se stala zejména kniha Ginzburgové (Strmá cesta),“ píše dále Orlando Figes, „a její literární výstavbu kopírovalo velmi mnoho pamětníků amatérů, kteří v ní našli zážitky podobné svým vlastním. Jednotícím tématem pamětí Ginzburgové je obnovení prostřednictvím lásky, pročež mají velkou literární hodnotu a silnou morální naléhavost. Autorka soudí, že přečkala tábory, protože věřila v člověka; projevy lidství, které budila v jiných lidech a které jí pomohly přežít, byly odpovědí na tuto její víru.“

Tento citát by se dal v parafrázi uplatnit takřka bez výjimky i na texty obsažené v antologii Jen jeden osud. Nejsou to jen variace na jediné téma, na pobyt v lágrech. Jsou si příbuzné i dalšími prvky: například zatčení - první zatčení a uvěznění si pamatuje do detailů téměř každý vězeň, je to velmi silný zážitek - je často provázeno zmatkem oběti. Jistě, v Sovětském svazu každý věděl, že občas zmizí někdo z jeho známých, v dobách teroru lidé chodili spát a vedle postele měli příruční zavazadlo pro případ, že by pro ně v noci přišla tajná policie, ale když ten okamžik skutečně přišel, přesně ho nechápali. „Ne, mně ani jemu se přece nic takového nemůže stát!“ píše Olga Adamova-Sljozbergová o chvíli, kdy si pro jejího manžela přišli příslušníci NKVD. „Říkalo se (jenom říkalo, vždyť to bylo teprve začátkem šestatřicátého roku), že něco proběhlo, nějaká zatýkání... Ale to se přece týkalo úplně jiných lidí, to se přece nemohlo dotknout nás, takových mírumilovných, takových čestných lidí...“

Řada zatčených nejprve zpytovala svědomí: neřekli někde něco „protisovětského“. Třeba anekdotu? Nebo jen neoznámili „protirežimní“ řeči někoho jiného? Setkání s dalšími vězni a seznámení s jejich osudy však naprostou většinu vězňů vyvedlo z omylu: svět, v němž žili do zatčení, byl svět zdání, svět, ve kterém se údajně spravedlivý stát vypořádával s nepřáteli lidu, ale těm čestným se nemohlo nic stát. Když však zjišťují, že jejich spoluvězni či spoluvězeňkyně se „provinili“ stejně málo jako oni sami, dochází jim, co bylo v pozadí všech těch budovatelských úspěchů a absurdních oslav prvního „státu dělníků a rolníků na světě“.

Dvě hlediska Texty v antologii Jen jeden osud však nejsou politické přednášky o procitnutí z nemístné důvěry, toto procítání tvoří jen podtext či je zachyceno v nedlouhém odstavci. Je to vyprávění o tom, co jejich autoři či jiní vězňové zažívali: o nelidských transportech, vražedném pracovním tempu, krutých dozorcích a o tom, jak vypadal život v lágru. Vyprávění, které má mnohdy výraznou literární hodnotu, je napínavé a živé.

Pořadatelé antologie sledovali při volbě textů dvě hlediska: jednak se snaží čtenáře provést cestou jednotlivce po celé represivní a vězeňské mašinerii od zatčení až do propuštění, a za druhé poukazují na jednotlivé vývojové etapy, jimiž gulag za své existence procházel, a na hlavní prvky, z nichž se skládal. Není samozřejmě možné na několika stech stran vylíčit všechny sovětské lágry, těch byly tisíce, ale přece jen se podařilo ukázat jak věčné ledy Kolymy, zvané „zázračná planeta“, tak vražedné vedro lágrů ve Střední Asii. Čtenář má příležitost se seznámit s pestrým národnostním složením vězňů gulagu, s podobou lágrů od dvacátých do sklonku padesátých let minulého století. A to vše nikoli suchým odosobněným popisem, nýbrž živým líčením konkrétních jedinečných osob.

KNIHA TÝDNE

Jen jeden osud

Lukáš Babka, Radka Bzonková (eds.) V překladu Radky Bzonkové, Libora Dvořáka, Jany Klenbové, Aleny Machoninové, Veroniky Mistrové a Ivany Ryčlové vydalo nakladatelství Academia, Praha 2009. 652 strany.

***

Obětem represí vlastní zkušenost často nebyla jasná, chyběl jim rámec, v němž by ji bylo možné uchopit, a neznaly politické základy a pozadí

O autorovi| Petruška Šustrová publicistka

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...