Atmosféra v bivacích podle některých ohlasů poněkud utrpěla tím, že se například u večeře nesedí na tradičních kobercích, ale namísto toho u prozatímních „třískotvorných“ stolů. Na druhou stranu jezdci jako Luc Alphand oceňují, že se již nejezdí jen rovně, neb je trať mnohem techničtější.
Velký problém však představuje všudypřítomný prach, který značně znepříjemňuje, nebo rovnou zcela znemožňuje předjíždění. Své by o tom mohl říct třeba Marek Spáčil. „Zasekl jsem se ve třetí etapě za jedním z kamazů a za dvě stě kilometrů jsem se před něj prostě nedostal, i když jsem mu dával sentinelem na vědomí, že jsem za ním.“ Na soutěži tohoto typu se vždy objeví některé nedostatky, ale jsou věci, které jsou prostě neomluvitelné.
Závodníci si čím dál tím více stěžují na výsledkový servis, který poněkud pokulhává za realitou. První duny udělaly organizátorům čáru přes plán a situace byla, řekněme to diplomaticky, francouzsky nepřehledná. Nezbývá než doufat, že pořadatelé během volného dne vše vyhodnotí a spočítají a že před osmou etapou bude všeobecně známé, jak na tom vlastně kdo je.
Podivné je i to, že organizátoři nekontrolují po každém dojezdu všechna GPS, konkrétně pak projetí všech kontrolních bodů a rychlosti. „Od začátku soutěže mi kontrolovali GPS jen jednou, a to ještě když jsem si to vyžádal,“ komentuje celou situaci Aleš Loprais.
Čím dříve si pořadatelská organizace uvědomí, že by měly být stejné podmínky pro všechny a že by veškeré informace měly být veřejně dostupné, tím lépe pro tento sport. V opačném případě se nabízí nepříjemná otázka, jaký smysl má závodit v podmínkách, které nejsou stejné pro všechny...
O autorovi| Ladislav Lála komentuje pro LN Rallye Dakar, Autor jede v doprovodném voze Loprais Tatra Teamu
