VŠECHNY DÍLY SERIÁLU BYLO JIM OSMNÁCT NAJDETE ZDE |
Ještě před tím však běžela do obchodu, aby nakoupila zásoby jídla. „V regálech už skoro nic nebylo, lidé asi usoudili, že bude válka, a tak všechno vykoupili,“ vzpomíná. Do Prahy jely s kamarádkou Mirkou společně stopem.
Nejhorší zážitky si Ludmila odnesla ze Staroměstského náměstí, kde se během tiché manifestace před tankem snažila zachránit neznámého kluka odhodlaného se nechat přejet.
„Voják ke mně přišel a řekl mi, ať jdu. Řekla jsem mu, že nikam nejdu, ať jde on,“ vypráví i popadesáti letech rozhořčená spisovatelka a pamatuje si, jak se mu při tom dívala upřeně do očí. „Prvně v životě jsem viděla v něčí tváři smrt.“
V Praze nakonec bez peněz zůstala dva dny. Když se vrátila domů, maminka jí nafackovala, protože jí dcera před odjezdem nenechala žádný vzkaz. Na okupaci vzpomíná s hořkostí. Sourozenci emigrovali a sestru neviděla dlouhých dvacet let. Smutek cítí i z toho, co komunisté způsobili lidem, kteří zůstali. „Nikdy nám neřezal hlavy, ale naučili nás kličkovat,“ říká.
