* LN Určitě jste netušil, že v Čechách budete chtít žít a že tu opravdu najdete nový domov. Co změnilo vaše rozhodnutí a jak se vám s Čechy žije?
Když jsem přijel do Prahy, procházel jsem zrovna obdobím, kdy jsem hledal nové vizuální podněty. A Praha, bez přehánění, mi naprosto učarovala. Hned to ráno, kdy jsem se v Praze poprvé probudil, mi bylo jasné, že tu chci žít. Zamiloval jsem se do tohohle města a Praha mi mou lásku vrchovatě vrací. Má svou jedinečnou duši, neznám druhé takové město na světě, má svou magii, svá mysteria, která jiná evropská města už dávno ztratila. Navíc kulturní život v Praze je mimořádně bohatý. Poznal jsem tu spoustu skvělých lidí, navázal jsem s nimi jedinečné pracovní i lidské vztahy. Teď nedávno jsem se vracel z pracovní cesty do Barcelony, a když letadlo přistávalo na ruzyňské ranveji, říkal jsem si - sláva, tak už jsem zase doma. To se mi předtím v žádném jiném městě, kromě Mexika, nestalo.
* LN Čím vás scénář filmu Normal natolik zaujal, že jste na nabídku Julia Ševčíka kývl?
Měl bych začít historkou, jak jsem poznal Julia Ševčíka a producentku Karlu Stojákovou, ale ten příběh je dost dlouhý. Důležité každopádně je, že hned od samého začátku mezi námi panovala absolutní vzájemná důvěra. Po čase mi nabídli spolupráci a dali mi přečíst Juliův scénář. Na první přečtení se mi moc líbil. Hned mi bylo jasné, že je to příběh velmi dramatický, s ohromným vizuálním potenciálem. Šlo o temnou historku, která se odehrává ve třicátých letech minulého století v Německu, kde se pomalu dostával k moci Hitler, tím pádem nabízel možnost rekonstrukce, nebo lépe řečeno ztvárnění vlastní představy dobové atmosféry. S Juliem jsme si v tomto směru ohromně rozuměli, byli jsme naladěni na stejnou vlnu.
* LN Spolupracoval jste s filmovými tvůrci z celého světa. Byla spolupráce s Čechy a Slováky v něčem jiná?
Ano, rozhodně byla jiná. V první řadě příprava na natáčení filmu Normal byla dostatečně dlouhá. Před začátkem natáčení jsme vedli dlouhé diskuse, abychom si vyjasnili, čeho chceme vizuálně dosáhnout, sami jsme objevovali, co je v nás. Nechtěli jsme, aby nás cokoliv omezovalo, chtěli jsme si ověřit, kam až můžeme jít v zájmu co nejpravdivějšího vyznění filmu. V tomto směru jsme byli zajedno s kostýmní výtvarnicí Ivanou Axmanovou a s architektem Antonínem M. S., kterého Julius Ševčík požádal, aby podle scénáře namaloval, jak si každou scénu představuje. To se běžně nedělá. Antonínova výtvarná vize spolu s Juliovou vizí vypravěčskou a jeho představou vizuální podoby filmu mi značně otevřely spektrum možností interpretace příběhu. Každá scéna byla natáčena velmi pečlivě a s osobitým přístupem. Málokdo si umí představit, že natáčet film vlastně znamená určitou dobu nedělat nic jiného, obětovat filmu svůj čas, své tělo, srdce i duši, prostě soustředit se naprosto na svou práci a filmem žít. Ale stojí to za to, zvlášť když jde o takový film jako Normal.
* LN Točil jste film, v němž hlavní role hráli bývalá první dáma a bývalý ministr. Dávala Dagmar Havlová nebo Milan Kňažko pocítit filmovému štábu svou jistou výjimečnost?
Julius Ševčík do svého filmu vybral opravdu ty nejlepší herce. Začněme panem Kňažkem, to je opravdová osobnost, silný charakter, věčně dobře naladěný, věčně vtipkující, je sebevědomý, skutečný gentleman a přitom velmi vzdělaný, můžete s ním mluvit o čemkoliv. Jeho rysy jsou úžasné, přesvědčivě ztvárnil typ psychopatického vraha. Při natáčení jsem si uvědomil, že ve filmu existuje ještě jeden jazyk, společný všem. Jen si to představte: já měl scénář v angličtině, myslel jsem ve španělštině, s Milanem jsem mluvil francouzsky, on myslel slovensky, mluvil česky, ale nakonec jsme se vždycky sešli ve výsledném tvaru. Stejně tak vynikající spolupráce byla s Dášou. Dáša není jen vynikající herečka, je i opravdu krásná žena a dokonalá dáma. Každá žena je někdy dívkou, ale zdaleka ne každá žena bývá dámou. Dáša byla úžasná v tom, že před a po natáčení tou dámou vždy opravdu byla, ale jakmile jela kamera, zapomněla na svět okolo a vžívala se do své role. Byla velmi otevřená, bezprostřední a chovala se naprosto nenápadně. A je třeba říct, že Pavel Gajdoš, i když je mladý a s filmem dosud žádné zkušenosti neměl, byl oběma velkým hercům znamenitým partnerem.
* LN Zdá se, že jste historicky první mexický filmař, který se podílel na českém filmu. Ale Češi v historii mexické kinematografie figurují.
Určitě máte na mysli Miloše Trnku, který v Mexiku v sedmdesátých letech minulého století spoluzakládal prestižní filmovou školu Centrum filmového studia (CCC). Tahle škola už vychovala spoustu opravdu dobrých filmařů. Další Češka - stala se dokonce ve své době i královnou krásy Mexika -která se v mexické kinematografii proslavila, byla hvězda padesátých let Miroslava Sternová. V roce 1955 natočila dokonce s Buňuelem film Pokus o zločin (Ensayo de un crimen). Spáchala sebevraždu, ještě jí nebylo ani třicet. Tady, v její vlasti, ji ale málokdo zná.
* LN Vy sám působíte jako pedagog na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a zvažujete další podobnou nabídku. Můžete být konkrétnější?
Přivezl jsem si zkušenosti s výukou na filmové škole už z Mexika. Baví mě učit další filmařskou generaci, předávat zkušenosti, vést semináře, ukazovat, jak se co dělá. Kromě toho, když chci předávat své zkušenosti dál, musím své praxí získané poznatky znovu oprašovat, revidovat a formulovat. Tak si vlastně uvědomuji řadu věcí, o nichž bych jinak ani nepřemýšlel. Taky je mi najednou zřejmější, kde jsou mé slabiny, a v čem naopak jsem dobrý. Takže jsem přivítal nabídku rektora Filmové akademie Miroslava Ondříčka, abych vedl semináře v mezinárodní sekci akademie. V budoucnosti počítám s tím, že budu mít i české posluchače. Kromě toho jsem v těchto dnech dostal podobnou nabídku z Prague Film School a doufám, že se dohodneme. Prague Film School klade důraz na praktickou stránku výuky, ukazovat studentům, jak se co dělá. Já se učil stejným způsobem. Mou školou byl sám život, život u filmu.
Kameraman s úžasnou obrazotvorností Antonio Riestra se narodil v Mexico City v roce 1969. V poslední době žije v Praze a jako kameraman se podílel například na snímcích Julie Taymorové (Frida, 2002), Alejandra Gonzáleze Inarritú (Amores Perros, 2000) či Larse C. Steinmayera (Mr. Blue, 2004). Dagmar Havlová o něm po natáčení Normalu prohlásila, že nikdy nepracovala s kameramanem s tak úžasnou obrazotvorností.
