Scenárista je pozorovatel. Slídič. Voyer. Příběhy jsou všude kolem nás, stačí mít oči a uši otevřené, říká vycházející scenáristická hvězda Marek Epstein (34), podepsaný pod filmy Roming či Václav. Jeho sedmidílný seriál Poste restante teď začíná vysílat Česká televize. Je to ale taky nejskromnější muž, jakého jsem kdy potkala – až vás podezíravě napadne, že je to maska, za kterou bude veliká ctižádost. Kdysi prý chtěl být nejrychlejší na světě, do osmnácti sprintoval za pražskou Slavii. Ale neměl talent na běh a později ani na herectví, které vystudoval a půl roku provozoval v divadle Rokoko. Nemá ostatně, jak tvrdí, ani žádné velké nadání pro psaní scénářů, i když jeho texty dvakrát vyhrály scenáristickou soutěž Sazky a dvakrát uspěl i v mezinárodní soutěži Hartley-Merrill Prize. Podle toho, co říká, je prostě jen pilnější než ostatní.
* Já myslela, že po zkušenosti s třinácti díly seriálu Redakce jste už seriály nechtěl nikdy dělat. Aspoň jste to tvrdil.
On námět k seriálu Poste restante vznikal ve stejný čas jako Redakce. Ale v Redakci šlo jen o úpravu španělské předlohy, což mě nebavilo. A bavilo by mě to víc, kdyby to byly moje postavy? říkal jsem si. Já jsem tenkrát na civilní službě chodil často s poštou a napadlo mě, jak je to zajímavé prostředí. Tak jsem napsal námět, dal ho do televize a zapomněl na to. No a pak se ozvali, kdy jako těch sedm dílů bude... Už nebylo cesty zpět.
* Emotivní prostředí pošta tedy určitě je. Takové fronty jako u poštovního okénka už jinde nezažijete. Ani takovou buzeraci kvůli špatně vyplněné složence...
Pošta je nabitá emocemi. A já byl tenkrát ten týpek, co má komín obálek a kterého všichni, co jsou za ním, nenávidí. I ta paní v okýnku vás nenávidí, protože jí nesete práci. A nejemotivnější na poště je okno, kam si lidi chodí pro upomínky z berňáku a pro rozhodnutí soudu. Na poště se lidi nenávidí a milují, urážejí se a pomáhají si. Návštěva pošty byl tenkrát většinou můj nejemotivnější zážitek dne.
* Ten vtipný text, který v upoutávce na seriál rapuje Marek Eben, je váš?
Ne, to jsme s režisérem Karlem Smyczkem připravili takový výcuc a pan Eben si podle toho složil text a písničku. S tím, že by to mohl rapovat, přišel taky on. To byl moc dobrý nápad, podpořený vtipnými animacemi. Řek’ bych, že ty úvody a ty konce jsou mnohem lepší než to, co jsem napsal mezi tím já.
* Nebuďte tak skromný. Máte ostatně pověst mladé scenáristické hvězdy. Kolegyně Darina Křivánková dokonce napsala: „Kdo dnes netočí podle Epsteina, je břídil.“ Takže se o vás teď perou režiséři?
Pověsti jsou založené na tom, že nejsou pravda. Mám teď asi víc práce, než když jsem psal Poste restante, nestěžuju si. Ale že by šlo o nějakou davovou hysterii režisérů, to by sice bylo hezké, ale není to tak. Jsou tady tisíce talentovanějších. Spíš je to otázka štěstí. To, že se někomu pár mých textů líbilo, ještě nic neznamená.
* Koho z těch „tisíců talentovaných“ považujete za svou největší konkurenci?
Tak člověk je rád, když vznikne nějaký dobrý český film. A konkurence? Ty lidi většinou vyprávějí jiným způsobem. Petr Jarchovský, Petr Zelenka si píše svoje věci a báječně, Jirka Vejdělek, kluci kolem Marka Najbrta, Bohdan Sláma. Je jich spousta a můžu leda na někoho zapomenout. Ti všichni píšou tak, jak bych já nedokázal.
* Neumím si ale představit, že nějaký kluk sní o tom, stát se scenáristou. To je přece u filmu ten, jehož tvář a jméno nikoho nezajímá. Slávu slízne režisér a herci. Nemrzí vás to?
Tak já jsem hlavně nikdy nesnil o tom, že budu scenárista. Mě k tomu spíš zavál nějaký životní průvan, stalo se to náhodou. Vy jste chtěla být novinářkou vždycky?
* Ne. Byla to náhoda. A v dosti pokročilém věku.
Vidíte, někdy se to člověku prostě stane. Já jsem původně chtěl být atletem a nejrychlejším člověkem na světě. To bylo tak v patnácti. Jenže jsem zjistil, že nemám patřičný talent. A vlastně dlouho jsem neměl žádný konkrétní cíl, prostě jsem jenom existoval a čekal. Pak se namanula možnost studovat na soukromé herecké škole, protože tam brali každého, kdo zaplatil školné. Tam jsem zjistil, že divadlem určitě taky neprorazím. FAMU byla další životní štěrbina, kam jsem se prostrčil. A najednou někdo řekl, že to, co jsem psal, není úplně blbý. A pak mi někdo dokonce řekl, že mi za to zaplatí! Ale nic není definitivní ani teď.
* Když jste zmínil sprint – je známo, že ti nejlepší sportovci jsou nejenom talentovaní, ale taky trénují víc než ostatní, například Pavel Nedvěd. Platí něco podobného i ve scenáristice?
Řek’ bych, že i tam platí, že když se budete snažit a budete hodně psát, tak pílí i s minimem talentu, jak si myslím, že to dělám já, je možné se dobrat k drobným úspěchům.
* Chcete říct, že prostě pracujete víc než ostatní?
Je to možné. Jako když hledáte zlato, čím víc hlíny překátrujete, tím je naděje větší. Občas si vzpomenu na pana Zátopka. Prý byl na nějakých testech v Moskvě a tam mu změřili, že nemá vůbec žádné předpoklady být vrcholovým sportovcem. Že nemá žádný odraz, žádnou vytrvalost. Jenže tím, že chodil běhat každý den v těch kanadách a s cihlami na zádech, to přepral. Prostě dokázal, že lidská vůle je tak neuvěřitelně silná, že překoná i hranice, které se zdají nepřekonatelné. Je možné, že je to tak i v našem oboru. Já se zkrátka snažím psát pravidelně. Mít nějakou psací morálku. Mým cílem ale není psát často hodně, ale často dobře. Dobře vím, že se nevzbudím a nebudu mít v hlavě hotový scénář. Takhle múzou políbenej nejsem.
* Co děláte, když vám to nejde?
To se trápím. Stává se to v místech, kdy najednou nevíte, co váš hrdina udělá. Ztratíte ho. Zvlčí nebo zleniví. To si pak začnu vymýšlet všechno možné, abych mohl od psaní utéct. Ale stejně se k tomu vrátit musím.
* Scénář se mnohokrát, klidně i dvacetkrát, přepisuje, než má definitivní podobu. Nezačnete ho nenávidět?
Ale to je legální fáze každého scénáře, že ho začnete nenávidět. Text máte v počítači třeba ve třinácti verzích, kdo by nezačal pochybovat? Jenže on skutečně začne existovat až od chvíle, kdy ho někdo natočí. Do té doby, i když za něj dostanete nějakou cenu, je to jen taková literatura neliteratura. Spousta myšlenek pověšených ve vzduchu.
* V noci jsem si listovala v bibli scenáristů, v knize Syda Fielda Jak napsat dobrý scénář. On říká, že scénář je jen vzdušný zámek. Není frustrující být jen autorem kuchařského receptu na film?
Musíte se smířit s tím, že vy nejste vypravěč. Vy jste pouze ten, co to vyprávěl režisérovi, a režisér to teprve vypráví lidem. Scénář je prostě taková tichá pošta. Ale kdybych měl talent, byl bych samozřejmě radši režisér. Nejlíp autorský režisér. Ale když ten talent holt nemáte, musíte přistoupit na frustraci, že nebudete mít vliv na finální podobu svého příběhu.
* Je v něčem zásadně jiné psát pro film a psát pro televizi?
Já si vzpomínám, jak nám kdysi na herecké škole Petr Kostka říkal, že není televizního, divadelního a filmového herectví, že je jenom dobré a špatné herectví. Ostatní je technika. Pro psaní to platí stejně. Médium vám dává mantinely, většinou finanční. V televizi vám na celovečerní film, když budete mít štěstí, dají osmnáct dvacet dnů a budete mít rozpočet řekněme deset milionů. A celovečerní film do kina budete točit třicet dní, někdo i čtyřicet, a rozpočet bude třeba třicet milionů. To se někde musí obtisknout. A aby se to neobtisklo do kvality, tak se to musí obtisknout už do toho scénáře. Takže se to třeba týká množství prostředí, množství osob, protože každý člověk, který se objeví, si řekne o honorář. A pochopitelně když budete točit historickou věc, tak ji v televizi umístíte spíš do interiérů, než abyste herce nechala courat po Berlíně 17. století. Prostě v televizi se ty věci stávají menšími a menšími. Neměly by se stávat horšími.
* Když se vám psaní daří, je to podobný adrenalin jako při sprintu?
No tak tady se člověk tolik nezadejchá. Možná je to tak, že existují lidé, kteří příběhy zažívají, a pak ti, kteří o tom vyprávějí. A já jsem spíš na lodi těch vypravěčů. Scenárista musí být dobrý pozorovatel života. Samozřejmě mu hrozí nebezpečí, že přestane sám žít a stane se slídilem. Voyerem. Není to náhodou námět na film?
* Vida. Učíte taky, jak vím, na Filmové akademii v Písku. Psát asi naučit nejde, ale dá se učit řemeslo. Syd Field například přesně radí, na které straně scénáře má být tzv. bod zvratu. Do jaké míry se na psaní podílí racionální, řemeslná úvaha a do jaké umělecká intuice?
Tak kdybych tohle věděl, žil bych v Los Angeles! Pan Field to shrnul. A když se díváte na dobré filmy, opravdu zjistíte, že existují pravidla. Díváte se třeba v televizi na nějaký nesmysl, už jste rozhodnutá jít do peří – a ono se něco stane a vy si zase sednete. Pak se to zvrtne ještě jednou a pak je konec a vy si řeknete: To byla taková hovadina. Sebehloupější příběh má strukturální pravidla, která když dodržíte, udržíte si pozornost diváka. Je to jako zlatý řez na obraze. A věděl to už Aristoteles, takže nic nového pod sluncem. Nevím, jestli se podle těch pravidel dá psát. Já to moc neumím. Syd Field říká, že než člověk začne psát, má znát začátek příběhu, konec a místa zvratů. Ale já si myslím, že by měl ještě vědět, proč ten příběh vůbec vypráví. I když věřím, že jsou konstruktéři, kteří dokážou jen kolem těch bodů příběh postavit.
* Taky už na to existuje počítačový program.
Ano, zadáte hlavní postavy, zápletku a vygeneruje vám to příběh. Ale nejsem si úplně jistý, jestli bude originální.
* Tak některé příběhy vypadají už teď, že je vygeneroval počítač. Třeba Avatar.
V Avatarovi byste našla body zvratu úplně předpisově. A ještě je na konci bitva, to taky funguje, i když vypadá trošku jako z Vetřelce... Jenže Avatar na příběhu nestojí. Je to spíš fyzický zážitek. A koneckonců každý scenárista by musel být vděčný za jednoho takového Avatara ve svém životě.
*Pozná se, když je příběh vymyšlený? Fungují spíš příběhy ze života?
To je jako s farářem: Může pochopit váš problém a poradit vám v manželském životě, aniž by to sám znal. Jsou autoři, kteří napíšou báječný příběh z druhé světové války, i když v té době nežili. Jsme zpět u té empatie.
* Pídíte se po příbězích? Loudíte je z kamarádů?
Žijeme v době, která je příběhy nabitá. Příběhy jsou všude kolem nás.
* Chcete říct, že byly doby bez příběhů?
Spíš byly doby, kdy zdroje informací nebyly tak snadno dostupné. Dneska když si na internetu zadáte, že chcete příběhy těch a těch lidí s těmi a těmi zážitky, tak vám vyběhne seznam obsahující zážitky z celého světa.
* Říká se ale přece, že těch základních dramatických situací je vlastně jen několik.
Je to tak. Těch úplně nejzákladnějších bude tak pět šest. Všechno ostatní jsou kombinace a variace.
* Máte v kapse bloček, kam si zapisujete zajímavé situace?
Míval jsem. Než jsem ho ztratil. A taky všechny ostatní. Pro mě bloček znamená, že ve chvíli, kdy do něj něco zapíšu, mizí. Vždycky jsem záviděl Jirkovi Vejdělkovi, že má doma plnou knihovnu bločků, zápisků a myšlenek. A když neví, otevře si je, zavzpomíná. Protože je fakt, že některé nápady člověka opouštějí stejně rychle, jako ho napadnou. Některé i rychleji.
* Scénář k filmu Václav vznikl na základě skutečného příběhu udělení prezidentské milosti. Jak jste se k němu dostal?
Původně to měla být série televizních filmů. Náměty sbíral kolega z FAMU, který studoval kameru a režii a kroutil si v prezidentské kanceláři civilní službu. Nabídl mi, jestli nechci zkusit napsat pilotní díl. Tak vznikl Václav. Pak do toho vstoupil producentsky pan Bouček a natočilo se to jako celovečerní film. Pravdou tedy je, že pan Václav s podobným problémem opravdu po téhle zemi chodí. Osobně jsem se s ním ale nikdy nesetkal.
* Máte židovské jméno. Neláká vás židovská tematika?
Pro mě je velice přitažlivá. Dědeček byl Žid, ale vzal si Nežidovku, takže jsme jaksi vypadli ze semitské linie, židovství po matce vytěkalo, zůstalo nám jen jméno. Z babiččiny strany byli mí předci bodří katolíci z Moravy, sedláci. Já jsem ale už z ateistické rodiny. Hmota u nás zvítězila nad duchem. Ale židovské téma mě pořád přitahuje. Když jsem byl na FAMU, tak se ve druháku končilo adaptací literární předlohy. A mně se dostala do ruky povídková kniha Stará láska od Isaaca Singera. Jenže povídkový scénář nebyl povolený. Povolili mi ale, abych si Singera udělal jako bonus, když stihnu adaptovat něco regulérního. A zase shodou okolností se mi dostala do ruky Nevěsta od Ladislava Grosmana, toho, co napsal Obchod na korze. Příběh z malé židovské komunity na Slovensku. Takže na konci toho druháku jsem měl hotové dvě adaptace, obě z židovského prostředí. Samozřejmě obě nepoužitelné. A myslím, že dodnes mě v druhém ročníku dávají za příklad jako toho zátopkovského typu s kanadama. Ale bez světových úspěchů.
* Psaní je osamělá činnost. Není vám u toho někdy smutno?
Tak vy tam přece nejste sama, jste tam s těmi svými postavami. Kolikrát se cítím osaměleji mezi lidmi. Ale jsou i kolektivní psáči, co se sejdou, mluví a rodí se jim to v hlavě. A pak jsou jezevci-samotáři – a to jsem já. Já potřebuju ticho, klid, zeď, izolaci.
* Jsou ty vymyšlené postavy někdy lepší než živí lidé?
Vždycky jsou lepší! Jsou dokonalé. Dělají, co chcete vy. A málokdy se stane, že herec postavu hraje zajímavěji, než jak jste si ji představovala vy. Lidé by zkrátka neměli chodit na filmové adaptace svých oblíbených knih.
* Co máte teď rozepsaného?
S Davidem Ondříčkem chystáme detektivku z doby měnové reformy. A teď nevím, jestli o tom mám vůbec mluvit. Mám totiž pocit, že když se mluví o něčem, co se ještě nezačalo natáčet, je to, jako když se kupuje kočárek před porodem.
* Vzrušuje vás psaní?
(trochu rozpačitě) Teď nevím úplně přesně, jak to myslíte... Je fajn, když můžete se svými postavami zažívat věci, které sám asi nezažijete. Na které si netroufnete, kterých se bojíte nebo po kterých toužíte. Při psaní si to můžete splnit.
* Něco jako když Božena Němcová psala v těžké životní situaci Babičku?
Třeba. Psaní může fungovat i jako únik. A je to levnější než pití nebo drogy.
***
Jsou kolektivní psáči, co se sejdou, mluví... A pak jsou jezevci-samotáři – a to jsem já.
Potřebuji ticho, klid, zeď a izolaci.
O autorovi| rozhovor aleny plavcové, alena.plavcova@lidovky.cz
