Mezi avantgardami 20. století se příměr „prokletí“ rozšíří na nekonformní básníky tragického životního osudu i pocitu. První prokletý byl už koncem středověku Villon! (A kolik jich bylo před ním...) U nás v květnu 1930 vystupuje F. X. Šalda s přednáškou Několik „Prokletých básníků“ čili příspěvek k tématu: Básník a společnost. Verlainův soubor je pro něj východiskem, ale část přednášky se věnuje Baudelairovi, mezi prokleté je zařazen Lautréamont. „Prokletost“ Šalda vnímá ve shodě s Verlainem: „Kletba společenská stíhá toho, kdo se odloučil od průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti.“ Přednáška se stane předmluvou k českým vydáním Verlainových Prokletých básníků v roce 1946 i 1966 (obě uspořádal a statě přeložil Adolf Kroupa, doslov napsal Karel Teige).
K Verlainovi se v předmluvě hlásí i antologie Ivana Slavíka z roku 1998 Čeští prokletí básníci. Na rozdíl od Verlainova absolutního vnímání nebo - později - sebedestruktivního nadání Ivan Slavík pod význam „poete maudit“ shrnuje v širokém záběru ` smutný životní pocit obecně a mezi básníky (Weiner, Deml, Gellner, Hlaváček, Karásek či objevná Irma Geisslová) se ocitají i zádumčivě ladění autoři druhého řádu.
Jinak (a také už klasicky) na Verlaina navázal ve Francii básník a nakladatel Pierre Seghers souborem Prokletí básníci dneška (Poetes maudits d’aujourd’hui: 1946 - 1970). Seghers v onom „maudit“ zdůraznil vnitřní, osobní „prokletí“, blízkost smrti, která provází každého básníka nadaného vnímavostí, jakou měl na mysli Verlaine. Vybral do knihy texty francouzských básníků (dvanácti, vesměs na okraji zájmu - a v reedicích k nim přidával další), kteří se nedokázali srovnat s žitím. Umírali na nemoci, sebevraždy nebo za nejasných okolností. Pro nefrankofonního čtenáře byl tento soubor v Čechách přístupný jen v úzkém kruhu: jeho valná část tvořila první oddíl rozsáhlejší samizdatové antologie současné francouzské poezie Vystupování za jízdy, kterou uspořádal a ve vlastním překladu (jen několik textů přeložil Miroslav Drozd) vydal v roce 1980 Michal Novotný. V předmluvě konstatuje: „Z tohoto počtu skončilo deset sebevraždou a čtyři už na ni neměli čas. V takové souvislosti se smlčí méně či více zjevný důvod smrti po někdy hrůzném životě; (...) Poezie jako míra smrtelně vážného života, i když naléhavost a někdy jakoby přitažlivost vlastního konce tíží napsané druhým významem.“ Je to přesné pojmenování podstaty básníků Seghersovy antologie. Vystupování za jízdy tehdy mělo náklad osm (!) výtisků a opisovalo se mezi přáteli. Obsáhlý výbor z jeho první části vyšel hned v roce 1991 v 5. čísle revue Světová literatura pod názvem Odvrácená tvář francouzské poezie.
Sami na pokraji neznámého sněhu Třicet šest let po francouzské edici teď vydalo nakladatelství Fra v českém překladu obdobu Seghersových Prokletých básníků v dostupném knižním vydání. Je pojmenovaná Bytosti schopné zemřít podle verše z básně Jacquesa Prévela Všichni naši přátelé jsou mrtví a s odstupem si může, ba musí dovolit jiný ediční pohled, než jaký kdysi zvolil Michal Novotný. Někteří z autorů Seghersovy antologie mezitím prosluli (Antonin Artaud nebo původem Rumun Ilarie Voronca). Jiní jako by zněli jiným tónem: třeba překladatel, esejista, novinář Armand Robin, který „nechtěl být“. Nebo André de Richaud, „tulák ze Saint-Germain“, který se chystaného věhlasu nedočkal, protože zemřel na tuberu. Či surrealista černého humoru André Frédérique. Za všechny tři editory (Václav Jamek, Erik Lukavský, Petr Zavadil) říká v ediční poznámce Václav Jamek lapidárně: „Počet autorů jsme oproti Seghersově antologii omezili na osm. Ne že by si ti ostatní (...) překlad nezasloužili. Chtěli jsme ale, aby byl každý vybraný autor zastoupený co největším počtem básní.“ To je podstatné. A také už sama první dvě slova ediční poznámky: „Prvotním impulsem k přípravě této antologie byla kniha Prokletí básníci dneška.“ Michal Novotný uvedl co nejvíce autorů. Z textů se s básněmi uvedenými v Bytostech kryjí jen některé. Tím se oba soubory doplňují. Václav Jamek, Erik Lukavský a Petr Zavadil se mohli už vydat do hlubších průzkumů a na ostatní básníky poukázat jako na nezařazené. Přitom jeden z editorů - Václav Jamek - sám „opomenutého“ Ilarieho Voroncu překládal (Babylon, 2001/3): o to víc je třeba ocenit, že hledisko vlastních možností podřídili výslednému tvaru knihy. Zastoupení autoři (proporčně i co do rozsahu) psali v konkrétní době a souviseli alespoň částečně s tehdejšími literárními tendencemi, což lze rozpoznat jen na větší šíři textů. Proto se také editoři nespolehli jen na Segherse - čerpali ze samostatně vydaných edic a vytvořili nikoli antologii ve smyslu „přehledu“, nýbrž setkání vyhraněných bytostí, které pojí vědomí zániku. Bytostí nadaných smrtí.
Knize prospělo, že se komentáře omezily na stručné, a tím jímavé řádky o osudech básníků a ediční poznámku, kde je vše potřebné, i když původně zamýšlená studie Václava Jamka by bezpochyby přinesla významnou další polohu. Michal Novotný překládal Vystupování za jízdy ve své osobní rozmluvě s básníky převážně sám. Bytosti schopné zemřít vypovídají v překladech všech tří editorů. I v přístupu překladatelském se obě antologie doplňují. Michal Novotný se ve své době snažil o přesnost pojmenování, v Bytostech mají překladatelé shodně na mysli sílu obraznosti. Václav Jamek přeložil básně Jeana-Pierra Dupreye (* 1930): „Ostřím potřísněným od stínů,/ Kterým proložili/ Tu černou potřísněnou hlavu,/ Zlomíjivý pták/ Překřížil zaťatá křídla.“ Tomuto básníku a sochaři, který uchvátil Andrého Bretona a který se oběsil jako devětadvacetiletý, se Václav Jamek věnuje soustavně. Vynikající překlady Dupreyových textů publikuje časopisecky už od roku 1985: Francouzská literatura, sv. 1, Paříž/Praha 1985; Babylon, 2001/3.
Sedmi překlady doplnil Dupreyův oddíl Petr Zavadil. Ten se pak vydal jako překladatel do světa Jacquesa Prévela, nejstaršího z oněch osmi (* 1915), trýznivě nemocné Gilberte H. Dallasové (* 1918), sebevraha Rogera-Arnoulda Riviera (* 1930) a podivně ` zemřelého Jeana-Philippa Salabreuile (* 1940): „Nyní svět k noci přisedá si/ Třpyt sněhu na duši bíle detonuje/ Ze strachu napjaté uši žádné hlasy/ V dáli má loďka bez vesel pluje.“ Erik Lukavský sestoupil do úzkostné rozechvělosti jižana Géralda Neveua (* 1921), který zemřel záhadně v Paříži, a to nikoli „za ušlechtilou věc“ - přesně tak si to sám předpověděl v básni: „Neumírám ze šlechetných důvodů/ A všechny přeludy a všechny bludy/ Nemají krutější úsměv/ Než přelet černého nebe/ Přes mou tvář.“
Erik Lukavský byl také ochoten jít kus cesty se dvěma skutečně sebezničujícími osobnostmi, Francisem Giauquem (* 1934), sebevrahem po období drog a alkoholu, a především se Stanislasem Rodanskim (* 1927). Ten neopustil svět sebevraždou, ale dobrovolným odchodem do ústavu pro choromyslné ve 22 letech. „Vědomě se propadá do hlubin šílenství,“ píše se v knize. Na jeho textech lze sledovat jemnou hranici mezi vidinami choré mysli a proměnou tvorby. Báseň Úzkost, uvozená mottem ze svatého Augustina „Naše srdce je neklidné“, je popisem nikoli medicínským, nýbrž výsostně básnickým. „Stín stvoření chřadne v soumraku tušení/ Jsem sám na pokraji neznámého sněhu...“ Překlad zde cítí vjedno i úzkost i verš. Oproti tomu Montgolfiéra potopy je na samé hraně nemocných vidin, popisovaných však přesto básníkem. V oddíle Rodanského je i skladba Nadbytečné nebytí, která tíhu vědomého šílenství vtěluje do střesku jazykového. „Holý bod:/ hvězda Vega/ z oblak/ sholí žádné to/ To holé rodí/ roj.“ Překladatel si musel vytvořit české „soukolí“ jazyka, které by obsáhlo týž průnik. Právě v této skladbě najdeme i pasáže cizojazyčné, jako například u básní Ivana Blatného, který psal v podobném ústraní ústavu.
Michal Novotný byl průkopník. Jeho antologie je důležitý zdroj doplnění i srovnání. Také Václav Jamek je průkopník. Jeho soustavné, dlouhodobé zkoumání cest dává Bytostem východisko, na němž tři editoři knihu vystavěli. V převodech překladatelů, kteří jsou „bytostmi schopnými poezie“, se osud Seghersova záměru v Čechách obdivuhodně završil.
Světlá a temná slunce Osud ale mají nejen knihy. I básně: text Gilberte H. Dallasové s názvem Q, který v antologii začíná slovy „Slunce/ Slunce/ Miliony sluncí...“, v jiné dostupné podobě zní: „Slunce černá/ Černá slunce/ Miliony černých sluncí...“ Pátrala jsem po historii obou protikladných verzí. Ukázalo se, že báseň vyšla jako „světlá“ nejen v originální Seghersově antologii (a potažmo u Petra Zavadila a před ním i Michala Novotného), ale i v původní sbírce Abeceda sluncí, kterou Seghers Dallasové vydal už v roce 1952 a kterou Petr Zavadil pro vydání Bytostí měl. Kdo kdy zjasnil Gilberte H. Dallasové (zemřela na rakovinu v roce 1960 - jiné prameny uvádějí rok 1959) její temné verše? Nebo to bylo naopak?
V reedici Seghersovy antologie z roku 1985 - zde je zastoupeno už 19 básníků a jako v předchozím vydání z roku 1977 ke každému napsal studii jiný blízký autor či přítel - báseň Q z Abecedy sluncí uvedena není, zato ji cituje, v plném znění a právě v oné temné podobě, v podrobném a osobním portrétu Dallasové Anne Clancierová. Pro ty, kterým to také nedá, doplňuji i závěr tohoto znění básně, jejž Seghers rovněž zkrátil: „Tisíce sluncí nenasyceného hladu/ Tisíce sluncí závrati a bolesti/ Tisíce sluncí beznaděje a sebevraždy/ Tisíce sluncí pomalé a rychlé smrti/ Tisíce sluncí Věčné Země/ Tisíce sluncí sebezapření a zapření/ Tisíce sluncí nicoty/ Tisíce milionů sluncí nikdy navždy.“ Petr Zavadil se svým umem a se svou znalostí Gilberte H. Dallasové to jistě do básně včlení sám. Aby zde existovala dvojí: v temnotě i jasu, jako vše, co je nadáno smrtí.
***
Bytosti schopné zemřít.
Francouzští prokletí
básníci 20. století
Vybrali a přeložili Václav Jamek,
Erik Lukavský a Petr Zavadil.
Vydalo nakladatelství Agite/Fra,
Praha 2008. 272 strany.
Vystupování za jízdy.
Antologie současné
francouzské poezie
Uspořádal a přeložil Michal Novotný.
Samizdat, edice mn 1980. 143 strany.
Poetes `maudits
d’aujourd’hui
Pierre Seghers (ed.)
Paříž 1972, 1977, 1985.
Poetes ` maudits
Paul Verlaine (ed.)
Paříž, L. Vanier, 1884, 1888.
Čeští prokletí básníci
Ivan Slavík (ed.)
Vydal Host, Brno 1998. 257 stran.
Sousloví prokletí básníci se v názvu Verlainovy knihy neobjevilo ani poprvé, ani naposledy. O století později vyšla ve Francii antologie Prokletí básníci dneška. Ta české překladatele a editory inspirovala hned ke dvěma pozoruhodným výborům.
Seghers zdůraznil vnitřní, osobní „prokletí“, blízkost smrti, která provází každého básníka nadaného vnímavostí, jakou měl na mysli Verlaine. Vybral texty francouzských básníků, kteří se nedokázali srovnat s žitím. Umírali na nemoci, sebevraždy nebo za nejasných okolností.
O autorovi| Anna Kareninová, Autorka je překladatelka, editorka a kritička, soustavně překládá mj. dílo Ezry Pounda a Ferdinada Célina (za překlad jeho knihy Klaun’s band obdržela Magnesii Literu 2003). překladatelka
