Švagrová bývalého prezidenta Václava Havla si stěžuje především na to, že tehdejší prezident, který vlastnil polovinu paláce, byl až příliš ovlivněn hlasy svých poradců, právníků a především arbitra sporu a porevolučního premiéra Mariána Čalfy. Havel se už dříve ke sporu vyjádřil s tím, že Dagmar vystupovala v celé věci velmi emotivně. V roce roce 1997 dokonce řekl, že není duševně zdráva.
Čalfu Havlová v rozhovoru viní z vydírání, výhružek a manipulací. „Paní Dášo, uvědomte si, že i za méně než třicet milionů se vraždí!“ Řekl prý Čalfa Havlové, když spolu obchodně jednali o Lucerně.
Havel se podle svých dřívějších slov snažil s Dagmar vždy dohodnout, aby polovinu domu dostala právě ona. Jednání s ní ale nebyla podle bývalého prezidenta nijak jednoduchá. Za dům navíc nabídla o polovinu méně než Chemapol.
K prodeji Paláce Lucerna se Čalfa dostal především kvůli velkému časovému vytížení prezidenta. Václav Havel potřeboval zkrátka někoho, kdo by za něj spor o Palác Lucerna rozetnul. A Čalfa se podle Havlové zhostil role arbitra velmi aktivně. Od počátku se prý snažil, aby Havlovu část paláce získala firma Chemapol, pro kterou v době sporu dělal právníka. Proto prý komplikoval jednání s třetí stranou, firmou Horscham, která byla ochotna Havlové na odkoupení poloviny Lucerny půjčit.
Chemapol polovinu Lucerny opravdu získal. V roce 1997 za ni zaplatila 200 milionů korun. O dva roky později ale objekt Havlové prodal. Palác je nyní zatížen zástavním právem a je zapsán v soupisu konkurzní podstaty. Majitelka se již devět let soudí o to, aby Lucerna byla konkurzní podstaty zbavena.
***
Dědictví
Palác Lucerna vznikl v letech 1907 až 1921. Postavil ho Václav Havel, dědeček bývalého prezidenta Havla. Palác měl být původně zimním stadionem. Velký sál se ale k tomuto účelu rozměrově nehodil, a tak se změnil na sál společenský. Po revoluci palác zdědila rodina Havlova. Polovinu získal Václav Havel, druhou polovinu jeho bratr Ivan, manžel Dagmar Havlové.
