Neděle 14. července 2024, svátek má Karolína
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Čang a štěstí

Česko

V pražském Rudolfinu vystavují tři významní současní umělci Číny. Jak Pátku řekl nejznámější z nich, Čang Siao-kang, úspěch je náhoda. Je však potřeba sáhnout po dobrém tématu. A dobře ho namalovat

Vypadá jako pěstěný čínský intelektuál. A to se půl života likvidoval alkoholem. O své tvorbě mluví rozvážně a s klidem, který nezmizí, ani když se bavíme o neskutečném množství plagiátů jeho děl, jež zaplavují Čínu. I jeho gesta jsou pomalá. Nejnaléhavěji působí, když mi na schodech Galerie Rudolfinum vypráví o své dceři. Je jí čtrnáct a Čang se o ni bojí. Může za to prý zběsilost vývoje v Číně. „Na dceru doléhají vlivy a starosti, jaké dnes teenageři v Číně mají. Jsou hrozné a vyčerpávající. Neskutečný konkurenční boj. A nejen ve škole.“

Dumá nad tím, proč už si s dcerou tolik nerozumí, zatímco jeho obrazy jsou pochopitelné na celém světě. Čang Siao-kang patří mezi nejžádanější čínské malíře. Malby tohoto padesátiletého muže se dostaly na stěny nejvýznamnějších světových galerií, v posledních leČÍNSKÁ tech se stalo věcí prestiže investovat do některého z jeho upřených portrétů.

Portréty androgynních, strnulých Číňanů zpravidla v uniformách z Kulturní revoluce přitom vznikly náhodou. Před 15 lety navštívil Čang své rodiče v rodném Kchunmingu, kde se zabral do krabice s rodinnými fotografiemi. Výjev na nich se opakoval, rodiče i děti tu soustředěně hleděli do hledáčku v tehdy obvyklých pózách. Většina fotografií, které obsahovaly více než formální portrét, totiž často skončila v plamenech Rudých gard, jež měly po celé Číně zničit vše, co zavánělo uměním. Čang však během 70. let 20. století ve chvílích politického a kulturního barbarství Kulturní revoluce prožíval svůj fantaskní sen. „Byl jsem kluk, co lítal po ulici a byl rád, že nemusí do školy.“ Na začátku Kulturní revoluce mu bylo osm, ve školách chyběli učitelé, jež revoluce odstranila, po ulicích se promenovaly hlídky s fascinujícími samopaly a nic neplatilo. Umírali lidé a rozpadaly se rodiny. Čangovi rodiče se museli odejít ideově dovzdělat na venkov a o jejich čtyři syny se starala teta. Čang dostal pastelky a dětství prý prokreslil. Koncem revoluce v roce 1976 krátce odešel na venkov i on, už jako student, který se hlásil na uměleckou akademii.

Kromě tradičních technik si mohli studenti vybrat modernu – typický sovětský realismus tlustým štětcem. Když se posléze málem svobodně nadechli, rozjely se na náměstí Tchien-an-men tanky a bylo po očekávání. Čang nebyl koncem 80. let žádný disident, ale začínající umělec, který pátral po svém stylu. Mezitím usilovně pil a maloval lebky a smrt. Ať maloval, co maloval, obrazy mu stejně žádná galerie nevystavila. „Vždy se stalo něco, proč moje obrazy nemohly na nějakou výstavu. Něco bylo ideově špatně. Nehodil jsem se.“

A pak se objevil hybatel Čangovy kariéry – štěstí. Byl ve správný čas na správném místě. Jeho obrazy se začaly líbit v zahraničí, a tím stoupala jejich cena i doma. Oficiální Čína ho přijala a náhle ho byly hlavní čínské galerie plné. Ač se v posledních letech Čang věnuje i jiným tématům, prozatím je jeho trademarkem právě onen upřený, většinou černobílý portrét. „Nechtěl jsem malovat konkrétní lidi, dokonce mě ani nebaví rozlišovat na muže a ženy. Zajímal mě ideální portrét. Vyžadovalo to opakování a namalování velkého množství obrazů, než jsem se k takovému portrétu, k pocitu z portrétu dopracoval. Věřím, že v opakování je síla.“ Opakování Čangovi tříbí styl a vzniklá plátna mezitím uspokojují zájemce po celém světě.

Kurátor pražské výstavy a ředitel Rudolfina Petr Nedoma sleduje Čanga už dvanáct let. „Poznal jsem ho, když učil malbu v Čcheng-tu, to byl ještě neznámý. On pracuje se vzpomínkou na bázi fotografií. Vzpomínku používá jako kontakt se světem. Portréty vznikají v době, kdy se Číně extrémně daří, a tohle je cesta, jak se vyrovnat s temnou dobou, kterou si sami způsobili. V západním světě zase vzpomínky vyČÍNSKÁ volávají romantické představy. Jeho dílo tedy funguje v obou kulturách.“ Prý už to, že se jedná o figurální malbu, je nečínské, a navíc manželka je často stejně velká jako manžel!

Svým portrétům říká Čang Siao-kang Pokrevní pouto: Velká rodina. Jedna tvář vedle druhé, soudružka vedle soudruha, jejich děti. Obyčejní lidé se zdánlivě prázdným výrazem, za nímž možná tepe silná emoce. Stejnost jejich rysů je záměrná, vysvětluje Čang: „Chtěl bych, aby portrétovaní vypadali takřka jako svoje klony.“ Intimitu na obrazech naznačuje červená linka, jež protkává skupinky na plátně.

Konjunktura se vetřela i do čínského umění. V Číně prý nikdy tolik lidí výtvarné umění nestudovalo. Neznamená to však nárůst lásky k múzám. „Souvisí to spíš s bojem o úspěch, konkurenceschopnost. Spousta lidí si říká, že uměním se snáze uživí, najdou si zajímavější práci. Čínské umění ve světě frčí a v Číně se to ví,“ říká Čang bez jakéhokoli hodnocení. „Sovětští instruktoři malby v 60. letech dovezli do Číny živý a sádrový model a olejomalbu,“ vysvětluje Petr Nedoma s tím, že v druhé polovině minulého století vycházely z čínských uměleckých škol stovky dívek a chlapců, kteří skvěle malovali figuru, ale nevěděli, jaké téma své práci dát.

Kromě uměleckých škol, kde úměrně zájmu roste školné, se komerční chování týká i galerií. „Chodí do nich hodně bohatých Číňanů, ale jde jim hlavně o investici.“ Klid, s jakým Čang Siao-kang obviňuje krajany z pragmatického materialismu, nemůže být ledovější. Avšak ač se to tak může jevit, opakující se portréty se konzumu a snobismu nesmějí. Vyhovují si.

Další hodinu jako bych se bavila s úspěšným čínským podnikatelem. Produkt, kterému od začátku věřil, se uchytil. „V Číně se nesmírně vede ekonomice a lidé bohatnou. To má vliv na nákup a zájem o obrazy. Měl jsem štěstí, že jsem se něčím trefil do vnímání lidí a navíc prostě maluji velice dobře.“ Pátrám v jeho tváři po ironii. Ale proč by se shazoval, když částky za jeho obrazy jdou do milionu dolarů. Dalo by se říci, že mu dělá dobře bavit se o cenách svých obrazů, což ostatně dělá většina Číňanů, protože dobrá cena je doložitelnou známkou úspěchu. Přitom s grácií krčí rameny. „Nevím, zda ceny za mé obrazy jsou ve světovém měřítku tak vysoké, jsou to aukční ceny, rychle stoupají i padají. Mí galeristé pracují na tom, aby byly stabilní. U velkých pláten je cena za obraz jeden až dva miliony dolarů. Ale to už je za hodně velký obraz.“

V okolí pekingského Zakázaného města se lepí jedna malá galerie na druhou a všechny jsou plné strnulých tváří od miniatur po obří plátna. Nejsou jeho. Portréty se nápadně opakují a o ceně se dá smlouvat až na skromné částky. Galeristé vysvětlují, že to podle mistra věrně malují studenti výtvarných škol. Obrazy nevypadají špatně, některé jsou k nerozeznání od originálů a za pár set korun. Když to Čangovi říkám, mírně ho to pobouří. Vadí mu