Mezi diváky byla cítit únava, spíš se mluvilo o tom, v jakém sále se dalo lépe spát a na čem se případně podařilo neusnout. Línou atmosféru festivalu narušilo jen několik událostí, hlavně zesílená ostraha kvůli výhrůžkám pravicových extremistů protestujících proti soutěžnímu filmu Mimo zákon, popisujícímu masakr alžírských civilistů během války v Alžíru. Zvědavost budil i neproniknutelný vkus prezidenta festivalové poroty Tima Burtona, který nedával žádné vodítko, co se mu zalíbí v šedi soutěžních filmů. Filmy sice odrážely problémy současného světa, nebyly do sebe uzavřenými dílky, ale nenabízely příliš inspirativní pohledy.
Zlatou palmu si nakonec zaslouženě odváží thajský snímek Apichatponga Weerasethakula Strýček Boonmee, jenž umí vyvolat minulé životy. Apichatpong sám málem na festival nedorazil, protože Thajsko je na pokraji občanské války.
Film byl jediným snímkem v soutěži, který přinesl něco opravdu nového, překvapivého. Strýček Boonmee je meditací o umírání a reinkarnaci, o životě v jeho fluidních podobách, různých možnostech existence. Apichatpong se proslavil Tropickou nemocí (2004), která byla hypnotickou cestou do nitra džungle, za niž dostal v Cannes už Velkou cenu poroty. Stejně jako Strýček měl film jen letmý námět, jednoduchý příběh a rozvolněnou naraci, spíše se soustředil na odkrývání možností filmového jazyka.
Strýček Boonmee nemá tak výraznou vizualitu, ale pozoruhodně spojuje různorodost vidění a nálad v soudržný celek. Plynule se přesouvá z umírajícího strýčka na život v džungli, spojuje pasáže pohádkové a duchařské s dokumentárními, samostatný celek uvnitř filmu tvoří pomalu snímané fotografie. Film podobně svobodně střídá tón od jemného humoru a ironie, přítomné třeba ve scéně, kdy se Strýčkovi Boonmeemu zjeví duch jeho mrtvé ženy a v opičí podobě se vrátí jeho zmizelý syn, přes elegické pasáže až po momenty čistě kontemplativní.
Film má neskutečnou formální i obsahovou svobodu, která jako by byla echem jakési metakomunikace. S přirozenou samozřejmostí zobrazuje bez rozdílu zvířata, lidi, duchy i rozdvojené duše, uhrančivou krásu džungle a skládá je v podmanivě imaginativní meditaci o nekonečnosti i unikavosti ducha.
Film vyžaduje od diváka koncentraci a vůli ho následovat netradičně poskládaným a zobrazeným příběhem. Ne každý v sále vydržel. Jak řekl Tim Burton na závěrečné tiskové konferenci: „Svět se stává menším, západnějším, víc hollywoodizovaným, a tento film přináší jinou perspektivu. Když jsem se na něj díval, cítil jsem se jako ve zvláštním, krásném snu.“
Apichatpongův film jasně zastiňoval všechny ostatní v soutěži. Íránský režisér Abbas Kiarostami představil etudu Ověřená kopie na téma rozdílnosti očekávání a nemožnosti porozumění mužů a žen v dlouhodobých vztazích, za niž dostala Juliette Binocheová cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Film zasazený do krásné toskánské krajiny působí jako cvičení nové vlny, je natočený v dlouhých záběrech s množstvím dialogů, které o tématu neříkají nic nového. Další očekávaný film soutěže, maďarský Něžný syn talentovaného Kornéla Mundruczóa, byl víc zakořeněný v realitě než jeho předchozí snímek, velmi artistní Delta, přesto trpí svým konceptuálním pojetím. Příběh sirotka, jehož se rodiče zřeknou a jenž zřejmě kvůli svému traumatu zavraždí několik lidí, má pár silných momentů, ale oslabuje ho nedostatečně rozkrytá motivace hlavní postavy.
Reinkarnace duše do stromu Festival se uzavíral mimo soutěž uvedeným filmem Julie Bertuccelliové Strom s Charlotte Gainsbourgovou v hlavní roli. Snímek, který vypráví o nalezení nového začátku a znovustmelení rodiny po tragické smrti otce, je pěkně natočený a vtahuje do příběhu svým pozvolným tempem a atmosférou. Centrem filmu je mýtus australských domorodců o reinkarnaci duše do stromu. Film na rozdíl od Apichatponga ale bere jen sentimentální a naivně jednoduchý obraz nadpřirozena a celý se nezadržitelně předvídatelně odvíjí v hladkém rytmu bez skutečných konfliktů.
Možná porotou nespravedlivě opomíjenými filmy byly Další rok Mikea Leigha, který vzbudil jednoznačně pozitivní kritický ohlas, a hraný debut známého ukrajinského dokumentaristy Sergeje Loznici Moje radost. Film je neuvěřitelně kritickým portrétem současného Ruska, prostřednictvím svébytné mozaiky anekdot, které spojují současnost s druhou světovou válkou, na mikropříbězích, jež vždy pointují lidské chování v různých situacích. Vyrůstá tak nemilosrdný portrét do hloubi zkorumpované, prokleté země bez jakýchkoli pravidel a zákonů, kde vítězí jen animalistická síla a větší šílenost. Ve filmu se tak demokratická budoucnost zdá jakýmsi absurdním sci-fisnem.
