Seděl jsem před týdnem v pondělí, den po ukrajinských volbách, ráno před televizí a čekal, až budou sečteny hlasy a bude definitivně jasné, kdo vlastně ty prezidentské volby vyhrál. To pondělí byla ale ve hře ještě jedna, velice důležitá věc. Zda mezinárodní pozorovatelé uznají volby za regulérní, svobodné a fér, nebo jestli se přikloní na stranu podle odhadů poražené premiérky Julije Tymošenkové, která je pokládala za zfalšované.
Náhle se na Pátém kanálu, zpravodajské stanici, jednom z dětí oranžové revoluce před pěti lety, objevila první tisková konference pozorovatelů. A mně zatrnulo. Vedle jakéhosi Rusa, který oznamoval, že všechno bylo v pořádku, seděl o čtyři dny později za sexuální zneužívání do vězení odsouzený bývalý polský vicepremiér, populista Andrzej Lepper. A spolu s nimi bývalý slovenský premiér, exministr spravedlnosti a předlistopadový disident Ján Čarnogurský. Člověk, který založil a deset let vedl Křesťanskodemokratické hnutí, které bylo na Slovensku vždy součástí jen těch slušnějších vlád. A jeho mise, která hodnotila demokratičnost voleb, byla misí Společenství nezávislých států, kde se svobodné a férové volby nikde nekonají.
Ján Čarnogurský ušel ve svém rusofilství za posledních dvacet let dlouhou cestu. Syn poslance parlamentu „slovenského štátu“, kterému i on sám přiznává mnohé klady, je jednou z nejzásadnějších a nejpodivnějších postav slovenské politiky. „Nikdy jsem nebojoval proti Rusku, ale proti komunismu,“ říká tento katolický intelektuál. Putinovo Rusko mu ale ani trochu nevadí, naopak ho chválí. „Ruská organizace státu je taková, jaká je, ale je to díky sociálním podmínkám v této zemi. To vyžaduje pevnou vládu,“ řekl Čarnogurský pro Český rozhlas.
A neskončil u toho. V roce 2007 v ruských médiích prohlásil: „Je potřebné, aby americká hegemonistická politika našla svoji protiváhu. Zdá se, že pro tuto úlohu je Rusko přirozeným kandidátem.“ Ostatně v roce 2003 bojoval proti vstupu Slovenska do NATO a účastnil se sbírání hlasů na referendum proti vstupu. Odměněn byl i tím, že se jako člen prestižního Valdajského klubu, každoročně setkává s ruským prezidentem a premiérem.
Ján Čarnogurský je přes to všechno pozoruhodný muž. Jsem ale také rád, že jsme v roce 1989 v Česku neměli Jána Čarnogurského, ale Václava Havla.
O autorovi| Luboš Palata, Redaktor LN
