Předčasné volby v Irsku a zejména hluboký propad irského hospodářství vyvolaly v zemi spisovatelů a svérázných myslitelů řadu zásadních dotazů. Kromě všech těch, které si každý pozorovatel dění v zemi může bez větší znalosti prostředí položit sám (jako například „jak je to možné?“ či „kam se ty miliardy poděly?“), tyto dotazy zahrnovaly i zamyšlení, jak je to možné, že Irsko již najednou není zemí spisovatelů a svérázných myslitelů.
Kam se všichni výše jmenovaní poděli? Irsko, a zejména hlavní město Dublin, sice i nadále umně propaguje své slavné rodáky typu Joyce či Becketta a v letošním roce se stalo čtvrtým městem literatury pod patronací UNESCO, přesto duchovní život v zemi cirkuluje takřka výlučně okolo otázek a kapacit ekonomických. A to bez ohledu na to, že se řady těchto otázek zmocňují více či méně ty samé kapacity, které v nedávné době asistovaly irskému ekonomickému vzestupu i pádu.
Hybatel morální revoluce Přirozeně výjimky i v případě Irska existují a možná potvrzují více než okřídlené pravidlo. Tyto výjimky vystupovaly v průběhu dlouhé předvolební kampaně v podobě několika domácích ekonomů, kteří již od konce 90. let, tedy prakticky ještě v době, kdy samotný boom začínal, již předpovídali jeho nezdravé základy a neslavný konec. Pro mainstreamové politiky byli tito ekonomové egocentrickými potížisty, pro běžného občana lehce extravagantními rebely, pro sebe samotné pravděpodobně hrdinnými oponenty. Dlouhodobě ohlašovaný hospodářský propad z nich v posledních dvou letech učinil mediální hvězdy. Možná dokonce došlo i na uznání jejich hrdinského statusu.
Alespoň v případě ekonoma, publicisty a odnedávna i dramatika Davida McWilliamse tomu tak bylo. Nicméně ekonomizujících mediálních hvězd s přesahem na moralizování se však v Irsku našlo více.
Dokonce jich bylo tolik, že se začalo uvažovat o možnosti, že by založili nezávislé volební hnutí „Demokracii teď“ (Democracy NOW), které by navázalo na to nejlepší z irských intelektuálních i občanských tradic. V drtivé většině se profesně jednalo o renomované komentátory, kteří to již s nekompetentními politiky nemohli vydržet. Žel, postupem času se ukázalo, že to možná nemohou vydržet nejen s politiky, ale ani se samotnou politikou. Přitom kdo ví, zda jim nezačali lézt na nervy i samotní občané, kteří se i přes zhoršování životní úrovně, vládní škrty a dobře formulované mediální apely vyzývající k občanské neposlušnosti a nestandardnímu myšlení stále více a více smiřovali s pouhou změnou uvnitř existujícího politického spektra. Tohle měl být hybatel morální revoluce? Zejména komentátor a spoluvlastník deníku The Irish Times Fintan O’Toole, jenž ve své rétorice dosáhl úrovně Martina Luthera a jeho boje proti odpustkům všeho druhu, nemohl být s pasivní reakcí „jeho Irů“, jak i s nadsázkou potvrdil jeden z jeho spolupracovníků, vůbec spokojen. Nicméně David McWilliams šel ve svém odmítnutí případného parlamentního mandátu ještě dále, když případným podporovatelům jednoduše vzkázal, že mu jeho osobnost prostě nedovoluje dělat politické kompromisy, a tudíž politická kariéra není nic pro něj.
Je třeba mít trpělivost Ze společné kandidátky „Demokracii teď“ nakonec úplně sešlo. Je pravda, že o přízeň voličů se ucházela celá řada nezávislých kandidátů a sedmnáct z nich získalo i poslanecké křeslo. Největší skupinku mezi nimi však tvoří Sjednocená levicová aliance, skládající se v lepším případě z marxistů s lidskou tváří. V kontextu hospodářských otřesů, jimiž země prochází, je úspěch irských marxistů a socialistů srozumitelný a nejspíše i zasloužený, na druhou stranu o inspiraci se už s ohledem na jejich často velmi ortodoxní názory hovořit nedá.
Přesto není možné, že by se potenciál irských spisovatelů, zpěváků a svérázných myslitelů v dnešním Irsku vyčerpal neúspěšnou kampaní několika mediálních hvězd a úspěšným zvolením spíše tradicionalistických outsiderů. Vždyť to byli samotní velcí současní irští spisovatelé jako Joseph O’Connor či Colm Tóibín, kteří nový zlatý věk irské kultury a myslitelství předpověděli. Má k němu dojít v důsledku selhání politických a hospodářských autorit v zemi, podobně jako se tomu stalo již v 90. letech 19. století.
Irští spisovatelé se většinou nemýlili. Svérázní myslitelé jakbysmet. Proto věřím, že je třeba mít jen trochu trpělivosti. Říká se, že když je Irům nejhůře, dokážou ze sebe vydat to nejlepší. To je bezpochyby přehnané. Navíc si nejsem jist, zda je v současné době Irům skutečně nejhůře, a jako velký příznivec této krajiny jim to v žádném případě ani nepřeji. Plně postačí, když se prokáže jiné pravidlo: podle něj když se Irové nemusí starat o hromadění majetku, je s nimi největší zábava. Právě zábava a trocha fantazie přijde Irsku v dobách ekonomické nápravy bezpochyby vhod. O ekonomy se země bát nemusí. Těch má, jak se zdá, skoro nadbytek. Jde o to, aby se konečně ve větší míře projevili i tradičně vzývaní spisovatelé a svérázní myslitelé.
***
Není možné, že by se potenciál irských spisovatelů, zpěváků a svérázných myslitelů v dnešním Irsku vyčerpal neúspěšnou kampaní několika mediálních hvězd a úspěšným zvolením spíše tradicionalistických outsiderů
O autorovi| TOMÁŠ KAFKA, básník, překladatel a diplomat