Chodím do jednoho léčebného zařízení. Sedávám v čekárně, než mě sestra Zuzana zavolá. A mám tam problém, který pěstuju. Sedím hned u vchodu a na protější stěně je zrcadlo, v němž se odráží nápis ČEKÁRNA a pod ním šipka, jejíž hrot je pod písmenem Č. Celé slovo i každá litera jsou v zrcadle obrácené, jenom ta šipka ne, ačkoliv je možno brát ji také jako literu. Byl jsem tam třikrát a pokaždé nad tím bádám, než mě zavolá Zuzana ke svému přístroji. Napadlo mi svěřit se s tím někomu důvtipnějšímu mezi vámi. Teď jsem si to nakreslil na papír, stoupl si s tím před zrcadlo... a poznal, jak jsem hloupý! A od takového člověka si necháte vykládat něco o vesmíru?
Tyto čekárny jsou zajímavý prostor. Na zemi jsou odloženy všelijaké boty, jakých bych si na ulici nevšiml, a na stolku časopisy, o nichž nevím, že vycházejí. To mi připomíná, že mám některý týden číst Blesk.
Čím je člověk starší, tím častěji přijde do čekárny. Za nejhorší považuju dnes čekání lidí na práci. Je to velice ponižující, je to urážka jejich vzdělání, odborné schopnosti, věku. Vidím v tom nedostatečnost státu: to je organizace, jež má řídit provoz. Já vím, že je tu snaha řešit to, ale jde to? Jsem v mimořádné situaci pro každý krok. Neuvažuju v kategorii socialismu či kapitalismu, ale rozumu a odpovědnosti. Konec hry na volný trh. Ať stát určí, čeho se kolik bude vyrábět, a práce se rozdělí mezi všecky dělníky; ti ať se omezí v nárocích a spotřebě. Co tu existenčně nechybí, ať se nedováží; dokážeme vyrobit všecko. Ano, výjimečný stav, občane! A Evropská unie ať mlčí, nemá-li lepší nápad. Tu by rozum měl zvítězit nad ideologií i papírovými právy. Ale která politická síla toto prosadí?
Slýchám a čtu vyprávění lidí, o čem v mládí snili, po čem toužili, čeho chtěli dosáhnout... V čekárně si uvědomuju, že já nic takového nepěstoval. Prostě jsem žil přítomnost, jaká tu panovala. Kritika režimu mířící ke svobodě a demokracii obsahovala už i výhrady k jejím chybám a zlozvykům, jak jsme je pak poznali. Několikrát jsem se vystavil podezření, že jsem proti demokracii, ale já naopak jsem pro ni, jen řídit by ji měli odborní demokraté.
Já jsem tedy, asi, neměl sny a touhy. Dělal jsem, co mě bavilo a co jsem musel. Nechtěl jsem se stát ničím než tím, čím jsem byl. Nechtěl jsem ničeho být ředitelem. Nechápu, jak je možné, že jsem měl dobré ředitele. Či se mi to jen zdálo? Sen jsem neměl žádný, tedy se mi nemělo co splnit; jenom všecko mám. Samo se mi stalo, že jsem získal dobrou ženu a dobré děti: lepší, než se vpravdě cítím já. Co čekám? Když něco napíšu, čekám, že mi to vyjde. Já mám jenom psát.
Když jsem tak hleděl na ten obrácený nápis, napadl mi také obrácený význam toho slova: čekárna čekající na mne.
Telefonoval náš Jan z Dobřichovic, že za naší kočkou chodí dva kocouři.
***
Konec hry na volný trh. Ať stát určí, čeho se kolik bude vyrábět, a práce se rozdělí mezi všecky dělníky; ti ať se omezí v nárocích a spotřebě. Co tu existenčně nechybí, ať se nedováží; dokážeme vyrobit všecko. Ano, výjimečný stav, občane!
