Konečně, chtělo by se říci. Konečně se dostalo literárního ocenění knihám Lubomíra Martínka (1954), věčného „outsidera s příčinou“ - tedy z vlastního rozhodnutí, protože tak může vidět ze světa víc. Nic moc se oceněním jeho knihy, pravda, nezmění, ale je dobré i takovémuto autorovi, který si za každé okolnosti jde a píše svým tempem, dát znát, že si jeho tvorby někdo váží. Že jeho knihy nezajímají jen osm pražských intelektuálů, přičemž polovina to jen úspěšně předstírá.
Povídková kniha Olej do ohně je již třináctým titulem českobudějovického rodáka. Ten se velmi záhy z jihu Čech přesunul do Prahy, kde později vystudoval strojní průmyslovku. Před odchodem do exilu v roce 1979 pracoval jako kulisák v Divadle Na zábradlí. V Paříži pak spolupracoval s Edicí K Jiřího Koláře. V roce 1986 vydal svůj debut Představení, čerpající právě z období stráveného na proslulé pražské divadelní scéně. Dále publikoval dva svazky esejů a prózy Palimpsest, Sine Loco - Sine Anno či Dlouhá partie biliáru.
V mnoha knihách se projevuje autorova obliba v cestování a poznávání nových lidí a krajin. Na adresu „povídek z přístavu“ z Oleje do ohně v rozhovoru pro LN řekl: „Zajímá mne realita, protože je daleko zajímavější než jakákoli fantazie. Takže já si jdu za svými tématy, ale moje témata jdou taky trochu za mnou. Přístav tedy je zároveň metaforou i prostým místem dějů. Žil jsem v pařížské čtvrti, která je jedním z posledních takových přístavů, a také se pohyboval po mořích. Potkával jsem mnoho národností a každý je tam od něčeho oddělený - z něčeho vychází a do něčeho přichází a jediný dorozumívací prostředek je francouzština, což se nevyhnutelně musí nějak projevit. Oni mi tedy mohou vyprávět o svém dětství v Andách nebo v Marrákeši, ale já je tam mohu následovat pouze v představivosti. Dokonce ani pohádky a školní zkušenosti nemáme společné.“
