PRAHA Laureátem mezinárodní Ceny Franze Kafky se stal francouzský básník a esejista Yves Bonnefoy. Ocenění spojené s odměnou deseti tisíc dolarů mu bylo včera slavnostně předáno v Brožíkově sále Staroměstské radnice v Praze.
Yves Bonnefoy je prvním básníkem, jemuž byla udělena tato mezinárodní cena. Dosavadními laureáty jsou prozaik Philip Roth, prozaik a dramatik Ivan Klíma, prozaik Péter Nádas, prozaička a dramatička Elfriede Jelinek, dramatik Harold Pinter a spisovatel Haruki Murakami. Porota ve složení John Calder, Marta Davouze, Peter Demetz, André Derval, Kurt Krolop, Jiří Pelán, Marcel Reich-Ranicki, Wendelin Schmidt-Dengler, Jiří Stránský a Hans Dieter Zimmermann vybírala ze sedmnácti navržených autorů. Cena je udělována za dosavadní dílo, alespoň jeden autorův knižní titul však musí být vydán v češtině.
O pohybu a nehybnosti Jámy
Yves Bonnefoy (1923) se narodil v Tours. Jeho otec pracoval v továrně na výrobu lokomotiv, matka byla učitelkou. Budoucí básník absolvoval Descartesovo lyceum. Započal matematická studia, avšak po příchodu do Paříže byl pohlcen světem poezie a začal studovat filozofii a dějiny umění. Stýkal se tehdy s představiteli surrealismu, který ovlivnil i jeho tvorbu. Když před dvěma roky básník navštívil Prahu, svůj vztah k surrealismu popsal v rozhovoru pro LN takto: „Surrealisté chtěli rozbít prostý obraz reality, ale svým způsobem to byl utopický pokus. Realita se totiž nachází v každodenních situacích – k těm jsem se právě uchýlil. Skutečnost nelze spodobnit tím, že abstrahujeme jakousi nadrealitu, jde spíše o způsob prožívání našeho života. Je ovšem fakt, že bez některých surrealistických ,nástrojů‘ bych tohoto nikdy nebyl schopen.“ Yves Bonnefoy má na svém kontě téměř dvě desítky básnických sbírek. Úspěch zaznamenala hned jeho prvotina Du mouvement et de l’immobilité de Douve z roku 1953. Ta byla česky publikována v roce 1996 pod názvem O pohybu a nehybnosti Jámy. Jiří Pelán ji přeložil společně s další sbírkou Psaný kamen (Pierre écrite, 1956) v knize vydané nakladatelstvím Torst. Obě díla nejsou pouhou „sbírkou básní“, ale prokomponovaným celkem. Debutovou knihou prochází „postava“ Jámy: „Donaha svlečená noha, jíž vane velký vítr,/ ženoucí před sebou šedivé hlavy deště,/ vás osvětlí až na prahu té říše,/ gesta Jámy, nyní už pomalejší, černá.“ Jiří Pelán v doslovu uvedl: „Emblematická figura Jámy, která má unikavé rysy ženské bytosti, ale která stále metamorfuje v krajinné obrazy (v originále Douve, doslova ,vodní příkop‘), je tak především ,ztělesněním‘ vratké smrtelné existence – ale také básnické řeči –, která dobrovolně opouští terasy platonského mýtu a překračuje zámezí smrti, splývá s přírodními elementy a posléze dochází svého pravého místa, v němž se spojí s vesmírným děním.“ Nepominutelná je vedle básnického díla rovněž Bonnefoyova tvorba esejistická. V ní se autor zabývá filozofií, výtvarným uměním a poezií. O vztahu poezie a filozofie básník poznamenal: „Poezie vlastně znamená prohloubení či uskutečnění filosofických hodnot. Filosofie pomáhá poezii, aby se na cestě hledání zcela neztratila, poezie zase pomáhá filosofii k jejím největším výkonům.“ Yves Bonnefoy vydal esejistické knihy týkající se díla Arthura Rimbauda, Alberta Giacomettiho, Williama Shakespeara, Williama Butlera Yeatse, Paula Celana či Fransciska Goyi. Básník se také podílí na překladu kompletního Shakespearova díla a do francouzštiny překládá i další básníky. Z rozsáhlého esejistického díla byl v češtině vloni nakladatelstvím Opus publikován výbor s názvem Eseje. Václav Jamek a Jiří Pelán přeložili průřez Bonnefoyovým dílem. V eseji Století jež obětovalo slovo autor napsal: „Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.“ Ale dodává: „Přesto však musím říci, že podle mne poezie dvacátého století zůstala většinou pod úrovní svých velkých možností, toho, co vzýval Rimbaud na posledních stránkách Sezóny v pekle.“ Ano, pro Yvese Bonnefoye jsou nepřekonanými moderními básníky Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud a Stephané Mallarmé. Rod básníků, které Charles Baudelaire přirovnal v proslulé básni k albatrosovi (v překladu Vladimíra Holana): „Básník se podobá princi, jenž v mracích svítí,/ a s bouří hovoře, dbá střel jak iluzí;/ však na zem uvržen, on za posměchu cítí,/ jak křídla obrovská mu brání při chůzi.“
