Neurolog Ralph Adolphs zná paní SM už patnáct let, ale na výstřelky této pacientky si stále ještě nezvykl.
„Je extrémně společenská a přátelská. Natolik, že to ani není normální,“ stěžuje si Adolphs. „Když někoho potká, přistoupí těsně k němu, bere ho během hovoru za ruku, píchá ho prstem do břicha.“
Paní SM si nedokáže udržet přirozený, přiměřený odstup od jiných lidí. V tom se podobá autistům. Ti rovněž vzbuzují nelibost u jiných lidí tím, že vstupují do jejich těsné blízkosti. Paní SM však netrpí autismem. V důsledku vzácného dědičného onemocnění, označovaného jako Urbach-Wietheova choroba, má těžce poškozenou část mozku, pojmenovanou jako amygdala. Tento útvar ve tvaru mandle je sídlem strachu a emocí, ale podílí se i na ukládání informací do paměti.
Paní SM nedovoluje defekt amygdaly například rozeznat v lidské tváři zlostný výraz. V důsledku poškození této části mozku jí také připadají všichni lidé velice důvěryhodní. Pacientka SM patří k hrstce lidí, s jejichž pomocí Ralph Adolphs z pasadenského California Institute of Technology pátrá po tom, co se v lidské amygdale odehrává a co všechno má toto mozkové centrum na starosti. V nejnovější studii pomohla paní SM odhalit podíl neuronů v amygdale na vytváření tzv. osobní zóny. Půl metru už je málo Osobní zóna je prostor, do kterého si pustíme při rozhovoru své blízké a přátele. Pokud do něj vstoupí cizí člověk, cítíme se nepříjemně. Máme nutkání couvnout a obnovit bezpečnou vzdálenost. Osobní zóna odpovídá zhruba délce natažené paže. Vpředu je poněkud širší a její hranice začíná ve vzdálenosti okolo 70 centimetrů. Vzadu snášíme přiblížení jiných lidí až na vzdálenost kolem 40 centimetrů.
Velikost osobní zóny závisí na mnoha faktorech. Silně ji ovlivňují například kulturní zvyklosti. V zemích s vysokou hustotou obyvatelstva, jako je třeba Indie nebo Japonsko, je osobní zóna v průměru menší než u obyvatel řídce zalidněných krajů, např. u pastevců z mongolských stepí. Zámožní lidé si udržují od druhých podvědomě větší odstup než lidé méně movití. Šířka osobní zóny závisí i na okolnostech. V přeplněném autobuse ze svých nároků na volný prostor kolem sebe podvědomě slevíme a jako vpád do soukromí nepociťujeme, ani když jsme namačkáni jeden na druhého jako sardinky. V poloprázdném autobuse zamíříme instinktivně k volné dvojici sedaček, abychom nemuseli sedět bok po boku s někým cizím. Každý člověk však nějakou osobní zónu má, a pokud mu do ní vstoupí někdo cizí, pociťuje to jako vpád do soukromí.
Pokusy na opicích naznačovaly, že by ve vymezení osobní zóny mohla sehrávat významnou roli amygdala. Prokázat platnost této hypotézy u lidí se ale ukázalo jako příliš složité. Aldersovi a jeho kolegům pomohla obtíže překonat paní SM.
Studie týmu Ralpha Adolphse, zveřejněná ve špičkovém vědeckém časopise Nature Neuroscience, ukázala, jak takto vytvořené zóny vlastně fungují. Vědci testovali osobní zónu dvacítky dobrovolníků tak, že se k nim pomalou chůzí přibližovali. Dobrovolníci dostali za úkol vykřiknout ve chvíli, kdy měli pocit, že se k nim výzkumník přiblížil až příliš. V průměru nechávali dobrovolníci přiblížit vědce na vzdálenost 65 centimetrů.
Paní SM ale ve stejném testu upřednostňovala, když se k ní vědec přiblížil na vzdálenost 34 centimetrů. Ani pak se necítila nepříjemně a snášela celkem dobře i mnohem těsnější kontakt. Nijak zvlášť ji nevyváděla z míry ani situace, kdy se s cizím vědcem bezmála dotýkali nosy. Zdraví lidé snášejí těsnější přiblížení blízkých přátel. Neznámé cizince si raději drží dále od těla. Paní SM nerozlišuje mezi známými a cizími lidmi. Nechá k sobě přiblížit na dotek prakticky každého.
Už tyto pokusy naznačovaly, že u člověka sehrává amygdala v tvorbě osobní zóny významnou roli. Potvrdilo se to, když vědci umístili dobrovolníky do přístroje, který dovoluje zobrazení aktivních částí mozku pomocí magnetické rezonance. Pokusné osoby při vyšetření nevidí své bezprostřední okolí, protože jsou vsunuti do úzkého „tunelu“. Když zaslechli hlas cizího člověka z těsné blízkosti, „rozzářila“ se jim v mozku amygdala. To vyvolává u lidí krajně nelibé pocity.
Když vědec promluvil na pacienta zpovzdálí, nebylo nabuzení amygdaly vůbec patrné. Paní SM s poškozenou amygdalou není aktivace tohoto mozkového centra schopna, a proto jí nevadí ani těsná blízkost zcela cizích lidí.
Lidé různých kultur si už v raných fázích života osvojí společenské normy a s tím i obvyklou vzdálenost, na jakou spolu lidé komunikují. Do nejtěsnější, tzv. intimní zóny, sahající do vzdálenosti 15 až 45 centimetrů, si pustíme jen ty nejbližší, např. partnera, děti, rodiče, sourozence. Osobní zóna sahá od 45 do 120 centimetrů a máme ji vyhrazenu pro komunikaci s přáteli nebo blízkými kolegy v práci. Společenská zóna sahá do vzdálenosti 120 až 360 centimetrů. Do ní „vpouštíme“ například svého nadřízeného. Ve společenských zónách se pohybují i prodavači a jejich zákazníci. Když se ptáme na cestu cizího člověka nebo když vystupujeme na veřejnosti, držíme si lidi od těla na vzdálenost přesahující 360 centimetrů. To vše činíme zcela automaticky a nestojí nás to žádné úsilí.
