Režisér Jan Švankmajer má k oceněním, jež se ve světě umění udělují, zdravě skeptický vztah a vyhýbá se tomu, aby jeho filmy byly nasazovány do různých soutěží. „Každé autorské dílo je sobecké,“ řekl k tomu během víkendu na festivalu v Bratislavě.
Švankmajer v tom má jistě pravdu – filmové ceny se ale dávají za filmy, ne za altruismus. I tak jsem s ním měl potíž – porovnávat umělecká díla je ošidné asi jako vyhodnocování „závodu“, ve kterém by každý běžel na jinou vzdálenost a jiným směrem a vybíhal by někdy jindy. Nemluvě o tom, že rozhodování porot a akademií může být u jednotlivých hlasujících zatíženo ohledy a averzemi – osobními i v různém slova smyslu politickými. Každé rozhodnutí o ceně je nějakým způsobem pobuřující, vždy se dá najít dost argumentů pro tvrzení, že mělo být úplně jiné. Budoucí badatelé v současném filmu třeba najdou hodnoty někde úplně jinde než festivalové poroty dneška.
Nemyslím si ale, že by svět umění byl bez cen lepší. Je možné je brát jako nějakou formu loterie, od níž nemá význam čekat spravedlnost nebo „objektivitu“, může se stát, že hlavní výhru bere člověk, jemuž není důvod ji moc přát. Vždycky to tak ale není (štěstí nesedá výhradně na voly). Sama existence cen nemusí být problematická – potíž je, když je někdo bere jako verdikt dějin.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
