Ta obálka od fotografky Annie Leibovitz (proslavila se už titulkou pro Rolling Stone s nahým Johnem Lennonem a Yoko Ono) měla ilustrovat, jak je svět módy pestrobarevný. Použila ji Anna Wintour (Meryl Streep ji zahrála ve filmu Ďábel nosí Pradu) v dubnovém čísle svého časopisu Vogue. Místo toho si obě dámy, dvě ikony světové módy, uřízly pořádnou ostudu.
Když jsem inkriminovanou obálku amerického časopisu viděla já, upřímně řečeno jsem nechápala, co ostatní média na obou březích Atlantiku tak rozčílilo. Slavný černošský basketbalista LeBron James se kření do objektivu a objímá smějící se topmodelku Gisele Bündchen. Je pravda, že LeBron James není žádný velký herec a jeho výraz, mající znázornit vztek, je poněkud nucený, ale viděla jsem i horší. Jenže jsem si, na rozdíl třeba od komentátora britského Guardianu, nevšimla, že fotka připomíná filmový plakát King Konga z roku 1933, na němž je znázorněna hrůzostrašná gorila svírající křehkou blondýnku, herečku Fay Wray.
Kritici Vogue tvrdí, že na fotce Annie Leibovitz je znázorněn Afroameričan v tom nejhorším rasovém stereotypu. Jako obhroublé individuum navlečené v širokém sportovním oblečení, jež unáší bělošku. Američany to možná tak dráždí proto, že během historie jejich země byly delší dobu sňatky mezi černochy a bělochy zakázány než povoleny.
LeBron James, jenž byl údajně týmem Vogue znemožněn, aby se časopis následně znemožnil svým rasistickým ignorantstvím sám, si z obálky hlavu nedělal: „Jen jsem trochu vyjádřil emoce.“ Nutno dodat, že pan James vyšel ze srovnání s Gisele Bündchen ještě skvěle. Kdyby totiž šéfredaktorku Vogue napadlo umístit vedle nejvyhledávanější světové modelky jakoukoliv obyčejnější ŽENU, nemluvě třeba o špičkové černošské basketbalistce, připomínala by dozajista také tlustou gorilu. A ani byste nemuseli znát nějaký filmový plakát z třicátých let.
Svět módy dnes popírá veškeré až do poloviny 20. století zažité estetické ideály: patnáctileté děti na módních molech určují nám nenáctiletým, jak bychom měly vypadat. A když potom vedle vyhublé topmodelky postavíte urostlého chlapa, vypadá to opravdu na dva rozdílné živočišné druhy a bizarnost současného ženského estetického ideálu ještě víc vynikne.
A také podivná a přísná pravidla, jež onen ideál musí splňovat. Na unifikovanost modelek upozornil letos v květnu deník Washington Post v recenzi na přehlídku Calvina Kleina, na které se promenovala jedna bledá blondýna za druhou bledou blondýnou. „Kde je odlišnost?“ „Jak může něco takového inspirovat SKUTEČNÉ ženy, když modelky jsou jedna jako druhá?“ Ta otázka se dá snadno rozvést: Proč v dnešním světě, kde se žena může (málem) stát prezidentkou USA a kde matky vydělávají v práci stejně jako otcové, se prosazuje ideál tak neženských proporcí?
A kde jsou ženy tmavé pleti? Kde se vzal trend supermladých, supervyhublých a superbledých světlovlasých dívek ze zemí bývalého Sovětského svazu se jmény přepisovanými v angličtině jako Alyona, Sasha, Maryna nebo Natalia? I tištěným reklamám dominují bělošky. A když už byla americká zpěvačka tmavé pleti Beyoncé nafocena na reklamu kosmetické firmy L’Oréal, zesvětlili grafici na počítači její pleť o několik odstínů.
Slavná tmavá dívka je v každé generaci modelek jen jedna. V osmdesátých letech to byla manželka Davida Bowieho Iman. Od devadesátých let známe Naomi Campbell (dnes je tváří značky Yves Saint Laurent, která jako první přišla s černošskými modelkami) a v poslední době se stále víc mluví o osmnáctileté Chanel Iman (na koláži), která ale v porovnání s Naomi jen paběrkuje. Zda její čas ještě přijde, je ve hvězdách. Dnes jsou totiž návrháři a editoři módních časopisů vysazeni na bílou více než před deseti lety. „Myslím, že nikdo nechce pracovat s negativem, ale každý s pozitivem,“ řekla to sama mladičká Chanel Iman, když se jí americký Vogue ptal na důvod, proč má tak málo zakázek z oblasti vysoké módy. „Cítím, že jsem jiná. Už jen kvůli vlnitým vlasům.“
Chanel Iman uhodila hřebík na hlavičku. Je zkrátka v módě být: křehounká, bez svalů, prsou, boků, zadku, mít světlé oči, pleť i vlasy, které se na hlavě ulíznou do drdolu (a ženám s vlnitými vlasy se tvoří opravdu velice pracně). Je v módě být nevýrazná. Návrháři stylizují ženy do věšáků na šaty. A to s černoškami nejde už proto, že většinou působí svalnatějším dojmem. Jeden návrhář z Paříže to řekl prostě: „Všechny bez výjimky jsou moc silné do mých šatů.“
Módní byznys zkrátka nediskriminuje jen na základě barvy pleti, ale i barvy a délky vlasů a samozřejmě na základě věku. Možná by bylo nejlepší, kdyby se módní guru konečně vykašlali na pokrytectví a do svých dámských šatů navlékli muže – již jsou tak jako tak ideálem krásy pro většinu módních návrhářů. Letos to ostatně udělal ve svých tištěných kampaních Marc Jacobs. Hubení mladíci nemají ani prsa, ani boky, ani stehna a někteří jsou i mnohem vyšší než ženy. V sukni je od Alyony, Sashy a Maryny skoro nerozeznáte.
