Češi Bulharsko 'okupovali'

Dá se mluvit o nějakých vlnách, ve kterých odcházeli Češi do Bulharska?
Nepochybně ano. Nejstarší zprávy o Bulharech pocházejí z 15.-17. století od českých cestovatelů (Martina Kabátníka, Daniela Adama z Veleslavína nebo Václava Vratislava z Mitrovic), kteří procházeli bulharským zemím na svých poutích do Svaté země. Ze 17.-18. stol. se dochovaly zprávy od misionářů – františkánů či dominikánů, ale v těchto případech vůbec nešlo o národnost, ale o náboženské vyznání. Jejich zprávy (které však nikdy nebyly šíře publikovány) ale nešetří vřelými city k příbuznému slovanskému národu i přes jazykovou bariéru, rozdílnou náboženskou a kulturní orientaci.

Národně profilovaná a početně silná emigrace probíhala až v období národního obrození, o imigrační vlně je možné hovořit zejména po osvobození Bulharska zpod osmanské nadvlády v r. 1878.  O tomto období se dokonce mluví jako české kulturní okupaci.

Kdy se objevili první Češi v Bulharsku? Co je lákalo?
Obecně se přijímá, že již mezi žáky Cyrila a Metoděje vyhnanými po r. 885 z Velké Moravy byli nejen členové družiny, se kterými oba bratři z Byzance na Velkou Moravu v r. 863 přišli, ale také původem Moravané. Část z nich zamířila do Ochridu, část k carskému dvoru do tehdejšího hlavního města Bulharského carství – Preslavi.
Zůstaneme li však u historicky doložených novodobých kulturně významných kontaktů, tak důvody k přesídlení do Bulharska byly různorodé. Především to bylo vědomí obdobného historického osudu porobeného národa.

Čeští obrozenci udržovali čilé kontakty s bulharskými studenty, kteří od 50. let přijížděli studovat na české školy, střední i vysoké.  Díky jim mohli např. Božena Němcová či Karel Jaromír Erben otisknout bulharské pohádky či zvyky. Již během 60. a 70. let se česká společnost velmi živě zajímala o boj bratrského slovanského národa za svobodu, o němž poměrně široce informoval dobový tisk. Pocit sounáležitosti s dramatickým osudem bulharského národa v jeho zápasu proti osmanské nadvládě byl velmi silný, Češi odcházeli do Bulharska i proto, aby se zapojili do protitureckých bojů, byli na straně rakouské a ruské členy vyjednavačských skupin a poselství. V roce 1876 se navíc českému čtenáři dostala do rukou výjimečná (a to nejen na svou dobu a nejen v českém prostředí) kniha Konstantina Jirečka Dějiny národa bulharského (vyšla nejdříve německy, ale vzápětí i česky a byla přeložena do bulharštiny, ale také i do maďarštiny). Po osvobození Bulharska bylo tedy přirozené, že výzvy vlády nově vzniklého státu o pomoc vyslyšelo mnoho lidí. Je ovšem také nepochybné, že v té době bylo v Rakousku-Uhersku dost krušno: Češi tedy odcházeli do svobodné slovanské země s velkým ekonomickým potenciálem.

Čím se nejvíce zabývali lidé, kteří tam přišli?
Do Bulharska odjížděli zejména vzdělaní lidé, protože měli daleko lepší šanci na uplatnění než ve stagnujícím Rakousku-Uhersku. Dále to byli podnikatelé (Češi postavili v Bulharsku první pivovar, stavěli cukrovary, železnice a veřejné komunikace, přístavy, plánovali města, parky, zasloužili se o založení tradice veletrhů ve městě Plovdiv) Ale asi nejdůležitější pro tehdejší společnost byla činnost učitelů. Češi učili všechno možné: jazyky (latinu, francouzštinu, němčinu), kreslení, zpěv, tělocvik (tak se bulharsky řeknou třeba cvičky), matematiku, fyziku, dějepis, zeměpis.

V Bulharsku učily i ženy (domácí práce, vyšívání, kreslení). Češi překládali a psali učebnice (L.Lukáš vydal bulharsky deset učebnic, od kreslení přes geometrii až po fyziku, středoškolská a později i vysokoškolský učitel A. Šourek dokonce 26 učebnic z dvanácti disciplin). Češi působili též na nově vzniklé univerzitě na přelomu 19. a 20. stol. (v oborech jako matematika, klasická filologie). Druhým bulharským ministrem školství a osvěty byl právě Konstantin Jireček. Češi zakládali v Bulharsku různé spolky(Slovanskou besedu, Sokol).

Dá se nějak alespoň přibližně odhadnout, kolik takových lidí bylo?
Nevím, jestli se tím někdo zabýval souhrnně, ale určitě jich byly stovky. Znám informace o učitelích. Podle dílčího výzkumu působilo v bulharském školství před a po osvobození asi 300 cizinců 22 národností, z nich bylo asi 100 Čechů. Stopy českých podnikatelů najdeme nejen v Sofii, ale vlastně ve všech velkých městech - v Šumenu, Vidinu, Plovdivu, Varně, Orjachovu… V bulharské společnosti se zrodila velmi silná úcta k českému odbornému umu a kulturní tradici, která přetrvává dodnes. K tomu přispělo i to, že se do vlasti vracely stovky odchovanců českých středních a vysokých škol.

Kdo patří mezi nejvýznamnější Čechy působící v Bulharsku?
O Konstantinu Jirečkovi už byla řeč. Zasloužil se o první bulharský školský zákon, o rozšíření středního školství, o přeměnu literární společnosti na akademii věd. Zmiňme se dále alespoň o vědcích a umělcích. Asi v největší úctě mají Bulhaři bratry Karla a Hermenegilda Škorpilovy, kteří se zasloužili o vznik a velké úspěchy archeologie v Bulharsku. Karel Škorpil má velmi působivý pomník v Plisce, prvním hlavním městě bulharského státu ze 7. –9 stol., které objevil a do značné míry prozkoumal. Václav Dobruský založil národní archeologické muzeum v Sofii. Ivan (tedy vlastně Jan) Mrkvička je zase považován za zakladatele bulharského výtvarného umění, jeho obrazy visí na čelných místech největších bulharských uměleckých sbírek. Jiným známým malířem byl Jaroslav Věšín. Do Bulharska odjela i řada hudebníků, kteří zakládali kapely (dvorní, vojenské, městské), dokonce stáli u zrodu i sofijské filharmonie. Také Čech. Josef Meissner zorganizoval první divadelní představení v r. 1856 v Šumenu.

Dá se mluvit i o nějakých českých vesnicích, které v té době vznikly?
Znám jeden velmi zvláštní případ. V r. 1899 se do Bulharska přestěhovala celá česká vesnice, ale ne z vlasti, nýbrž z vesnice Svatá Helena v Sedmihradsku (v dnešním Rumunsku), které tehdy náleželo k Rakousku-Uhersku. Ti lidé reagovali na pozvání bulharské vlády, která slibovala bezplatnou půdu a různé úlevy lidem, kteří osídlí oblasti vyprázdněné po vysídlení Turků. Ti Češi prodali nemovitý majetek, rodiny a dobytek naložili na vory, splavili se do Vidinu a poté, co jim jednu vesnici noví sousedi zničili, nakonec založili vesnici Vojvodinovo v dnešním severozápadním Bulharsku. Ta vesnice byla velmi úspěšná, místní sedláci prosluli chovem koní, železnými povozy, dobře obdělávanými poli, ženy zručností a pracovitostí. Až do konce 2. světové války zůstala vesnice převážně česká. Po r. 1945 však její obyvatelé poslechli jiné výzvy, výzvy na osídlení českého pohraničí po odsunu Němců. A tak se většina rodin stěhovala znovu, na Jižní Moravu, odkud kdysi jejich předkové odešli do Sedmihradska.

Žijí v nich i nyní potomci Čechů nebo se vrátili zpět do Česka?
Potomci Čechů v Bulharsku žijí dodnes. Tak ve Vojvodinovu zůstala řada smíšených rodin. Mnozí z učitelů založili rodiny a zůstali v Bulharsku do konce života. Ne všechny osudy byly šťastné. Jeden takový osud je umělecky krásně ztvárněn v románu Viktora Paskova Balada o Georgu Henichovi, podle něhož byl natočen i film Ty, jenž jsi na nebesích s Jozefem Krónerem v hlavní roli stárnoucího životem zneuznaného houslaře. Po r. 1990 se někteří vrátili do české republiky, ale nebylo jich mnoho. V Bulharsku dále rozvíjí činnost krajanská organizace, v Sofii funguje Český klub s vyhlášenou hospodou, kde se slaví např. české hody.

Jak se dají charakterizovat bulharsko-české vztahy? Byli jsme si vždy blízcí?
O bulharsko-českých vztazích existuje úctyhodná literatura. Věnují se jim bulharští vědci, pro které je to téma přitažlivé právě pro „kulturní stopu“, kterou česká kultura, věda, hospodářské úspěchy zanechala rozvoji bulharské společnosti v začátcích samostatné existence. Čeští odborníci zkoumají tyto vztahy v souvislosti se slovanskou vzájemností, jež byla vůdčí ideou české společnosti ještě v počátku 20.století. Takže tyto výzkumy zdůrazňovaly právě tuto blízkost – společný původ, obdobný osud, potřebou vzájemnou podporu, naději na stejnou úspěšnou budoucnost. Zájem Čechů o Bulharsko měl tedy nejvíce podobu zájmu vědeckého, slavistického, ale např. od 60. let minulého století se Bulharsko stalo snad nejoblíbenějším místem dovolených u moře. Je dobře, že se tento zájem vrací.