Víte, v čem my, Češi, daleko předháníme Brity, Francouze i Japonce, a máme tak daleko více než západní země blízko k Američanům? V přesčasech. Z nějakého důvodu jsme v nich opravdu dobří. Trumfují nás ale pracanti z asijských zemí.
Vyplývá to ze zprávy Mezinárodní organizace práce, která vychází jednou za dva roky a porovnává vyspělé země na celém světě. Podle ní v roce 2006 více než osmdesát procent Čechů pracovalo déle než čtyřicet hodin týdně. Z vybraných zemí Evropy vyšli jako pracovitější jen slovenští sousedé. Z druhé strany žebříčku se absolutním vítězem stalo Norsko. Tam v práci tráví déle než osm hodin „jen“ každý pátý.
Vypadá to, že Čechy práce baví, jsme pracovití a rádi zůstáváme v práci do noci. Člověka se selským rozumem ale napadne, že se někde stala chyba, takoví my přece nejsme.
„Za práci přesčas si můžeme, i nemůžeme,“ říká šalamounsky psycholog práce Luděk Kazda. Jedním z hlavních důvodů, jimiž tuto situaci vysvětluje, je ochota pracovat přesčas, i když nám za ni není zaplaceno.
Zaměstnanci by se ale neměli strachovat, že přijdou o místo, pokud nebudou pracovat „od nevidím do nevidím“. Kazda největší vinu na této situaci připisuje zaměstnavatelům, kteří prý neznají míru práce. „Dřív na to měly podniky speciální normovače. Dnes se vše jen odhaduje,“ míní.
Vedle šéfů, kteří nevědí, jak dlouho která práce trvá, a neumějí správně naplánovat termíny, ale existuje i jiná motivace, proč zůstávat v práci. Některé zaměstnance práce prostě baví a mají ji i jako koníček - díky tomu tráví na pracovišti více času. Bylo by však naivní myslet si, že takoví nadšenci jsou u nás čtyři z pěti. Psycholog upozorňuje i na možný výskyt falešného workoholismu - někteří zůstávají déle v práci například z rodinných důvodů. Falešný workoholismus může mít ale i paradoxnější příčiny.
„Radím klientům, které auto si mají pořídit a které naopak ne, pomáhám jim vybrat auto přesně pro ně. Svoji práci zvládnu za čtyři hodiny a vlastně bych pak klidně mohl odejít z kanceláře,“ říká Filip Vojín a svědomí mu stahuje tvář: „Ale je mi nějak blbé odcházet z práce, když vidím, že všichni ostatní pracují, tak si tam ještě dvě tři hodiny surfuji po internetu.“
Vendula Hluzinová z personální agentury Pragma upozorňuje, že podobnou solidaritou trpí více zaměstnanců. „Navíc se v tomhle bludu mohou lidé udržovat naprosto uměle, protože nikdo neví, jestli ten druhý to taky nedělá jen kvůli tomu, aby si ostatní nemysleli, že se 'fláká',“ dodává.
Produktivita práce Stává se, že úkoly, které bychom normálně splnili za osm hodin, si protáhneme na deset hodin. Máme tak nižší produktivitu práce, to potvrzuje i Český statistický úřad. Podle jeho údajů patří naši pracovníci k nejméně produktivním v Evropě, společně s Portugalskem, Řeckem a Slovenskem.
„Čas strávený v práci skutečně nevypovídá o pracovitosti ani efektivitě, a je-li příliš dlouhý, možná je skutečně spíše důkazem efektivity nízké,“ reaguje Tomáš Prajzler z personálně-poradenské společnosti Advanced Search na otázku, zda dlouhé pracovní doby musí jednoznačně znamenat, že jsme pracovití.
„Vždy jsem tvrdil že pracovat hodně ve smyslu dlouho neznamená ve všech případech pracovat dobře. Lidem, jejichž pracovní den pravidelně trvá čtrnáct hodin, popravdě příliš nevěřím,“ pokračuje. Jak se ale může měřit produktivita práce? Existuje několik metod. Záleží na tom, co si pod produktivitou představíme, jak ji definujeme. Například využití pracovní doby se dá změřit poměrně jednoduše -snímkováním pracovní doby. Takový úkon si můžou v některých firmách dělat sami zaměstnanci, jinde je snímkuje vedoucí.
Pokračování na straně II
Češi, mistři...
Dokončení ze strany I
Pokud produktivitu určujeme jako míru výkonu - na vyprodukované statky či služby - potom je měření většinou složitější. „Takovou produktivitu lze sledovat kvantitativně - třeba jako hrubý domácí produkt na hlavu, obrat nebo zisk firmy, oddělení nebo jednotlivce za určitou časovou jednotku,“ vysvětluje Prajzler. Podobná měření on sám ale zpochybňuje - podobné měření prý nepřináší reálný výsledek. Promítá se sem řada faktorů, které nejenže nejdou změřit, ale většinou o nich ani nevíme.
V některých firmách a na některých odděleních se pracuje s přesně měřitelnými klíčovými indikátory výkonnosti. Tam je potom měření produktivity práce relativně snadné. Přesto se i tyto průzkumy setkávají s námitkou, že lze obtížně definovat, co to ten výkon vlastně je.
Automatizace Pro všechny definice a měření produktivity práce platí, že míra produktivity práce je ovlivněna stupněm automatizace. Při vyšším stupni automatizace bývá produktivita často vyšší. „Když budu hloubit jámu bagrem dvě hodiny, je pravděpodobné, že vyhloubím větší jámu než kopáč, který tvrdě pracuje celých deset hodin. Ale rozhodně to neznamená, že bych pracoval produktivněji,“ dává Tomáš Prajzler příklad.
A co dalšího zjistil průzkum Mezinárodní organizace práce? Že přesčasy jsou v celém světě výsadou hlavně mužské populace.
Přesčasy a zákoník práce
Práci přesčas definuje zákoník práce v paragrafu 93. O tom, co nám za práci přesčas náleží, hovoří paragraf 114. Paragraf 93 mimo jiné říká: * Práci přesčas je možné konat jen výjimečně. * Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin za týden a 150 hodin v kalendářním roce. * Zaměstnavatel může požadovat práci přesčas delší než 150 hodin za rok jen na základě dohody, kterou sepsal se zaměstnancem. * Více než 8 hodin týdně můžete pracovat maximálně 26 týdnů v řadě. V případě kolektivní smlouvy je možné limit stanovit na maximálně 52 týdnů v řadě. *Do počtu hodin se nezapočítávají ty přesčasy, za které bylo poskytnuto náhradní volno. Paragraf 114 říká: * Za práci přesčas vzniká nárok na mzdu, jež vám normálně náleží. K tomu nejméně 25procentní příplatek nebo náhradní volno v délce přesčasu. *Pokud vám zaměstnavatel neposkytne náhradní volno v době tří měsíců po výkonu přesčasu, náleží vám mzda s příplatkem.
***
Je mi nějak blbé odcházet z práce, když vidím, že všichni ostatní pracují (...), tak si tam ještě dvě tři hodiny surfuji po internetu.
