Sobota 29. ledna 2022, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

„Češi už spolu venku nedrží“

Česko

Manželský pár emigrantů se v Británii ujal chátrajícího krajanského centra

PRAHA Ludmila Stáňová přijela do Británie poprvé v roce 1968 jako au pair. O rok později se vrátila do Čech, ale v myšlenkách byla stále v cizině. Odmala se jí líbila anglická kultura a byla rozhodnutá se vrátit. V červenci následujícího roku proto vyrazila zpátky do Londýna a v září zavřeli hranice. „Vždycky jsem byla anglofil, asi kdybych měla manžela Angličana, tak bych na češtině nebazírovala. V manželově rodině je ale tradice a výchova k vlastenectví silná, a tak naše děti učil češtině,“ vysvětlovala dnes třiašedesátiletá Stáňová na setkání českých krajanů, které se letos v Praze uskutečnilo už pošesté. Společně s o dva roky starším manželem Antonínem na něm dnes bude prezentovat činnost krajanského centra v Londýně.

„Náš syn je překladatel a dcera, i když žije v Maďarsku, stále mluví na děti česky,“ líčila dál paní Stáňová. Podle ní jde ale spíš o výjimku. „Řada našich známých své děti k češtině nevedla. Chtěli prostě splynout. Třeba John Tusa, původem z Čech. Je to významný žurnalista, vedl BBC World Service a byl ředitelem Barbican Arts Centre, ale česky neumí ani slovo.“

Na rozdíl od ostatních emigrantů, kteří se rozhodli pro odchod ze země pod tlakem okolností, paní Stáňová odjet nemusela. Jen chtěla žít v zemi, která na ni zapůsobila. „Než jsem odjela, chodila jsem po Praze a fotila si různá místa a říkala si: kdoví, kdy je zase uvidím.“ Díky profesi, kterou vystudovala, neměla problém najít práci. Zabývala se totiž tehdy zcela novým oborem: počítači. Stačilo tedy zajít do zprostředkovatelny práce a nabídek bylo hned několik. Nakonec pracovala pro firmu Philips.

Trochu jiný osud měl její manžel. „Přijel jsem v roce 1967, tenkrát kdo chtěl udělat dojem na děvčata, musel jet na chvíli do Anglie. Když to v Čechách prasklo, rozhodl jsem se, že se do Londýna vrátím,“ líčil Stáně.

„Měli jsme v rodině tuhle zkušenost, naši se po roce 1948 vrátili ze zahraničí do Čech. Už jsem to nechtěl riskovat,“ dodal s tím, že se nikdy nesnažil nějak maskovat svůj přízvuk, protože právě ten je podle něj součástí identity, které se nechtěl vzdát.

V roce 1987 onemocněla matka paní Stáňové. Jediná možnost, jak se dostat zpátky do Československa, byla vzdát se občanství a přijet jako Britka. Udělala to a vzdala se českého občanství. Přijela v srpnu 1989 a po listopadovém převratu žádala zpátky o občanství.

Boj za záchranu Velehradu Krátce po příjezdu do Anglie se paní Stáňová díky svému strýci seznámila s komunitou krajanů, kteří působili ve Velehradě, což bylo křesťanské komunitní centrum pro krajany. Dům zakoupil duchovní, na kterého Stáňovi vzpomínají jako na „otce Langa“. Částečně za peníze, které dostal jako odškodné za to, že byl v Terezíně. Další finance byly z darů českých a slovenských věřících. Honosná budova byla v 60. letech v naprosto obyčejné čtvrti, Notting Hillu, dnes je to však jedna z nejluxusnějších částí Londýna. Lang působil jako klíčová osobnost centra. Přijímal nejen věřící, ale byl otevřený také k těm, kteří jeho víru nesdíleli. Funkce Velehradu se v průběhu let změnila. Dříve se zde konala řada setkání, přednášek a kurzy češtiny. Několik místností bylo vyhrazeno pro stárnoucí emigranty, kteří zde bydleli, když už neměli žádné příbuzné. Po smrti duchovního Langa nastalo doslova bezvládí. Najednou chyběla osobnost, která by krajany spojovala, a vedení se ujalo i několik spekulantů, kteří chtěli na centru vydělat. Budova ztrácela původní smysl a prostory byly doslova vybydlené. Před dvěma lety se na organizaci začali intenzivně podílet právě manželé Stáňovi. Ludmila odešla do předčasného důchodu a obnově Velehradu se věnuje dobročinně v podstatě na celý úvazek. Aktivity koordinují na dálku, žijí střídavě v Praze a v Londýně. I tak postrádají zájem mladší generace o činnost centra.

Podle Antonína Stáněho je to tím, že už lidé nepociťují to, co oni: „Mají prostě kontakt s lidmi v Čechách. Ostatní komunity, Poláci nebo Slováci, se v cizině vždy snaží držet pohromadě, ale Češi? Ti se v Británii spíš přizpůsobují,“ dodal.

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...