Z perspektivy historika nabízejí současné spory o Slovanskou epopej Alfonse Muchy pozoruhodný pohled do dnešního stavu kolektivní identity českého národa. Dílu se zatím dostalo většího zájmu na Moravě či v daleké cizině než v pražském intelektuálním prostředí; tam je vnímáno např. Petrem Fischerem jako „anachronická freska z dějin Slovanstva, čítající dvacet pláten, která dnes už nedokáže oslovit jinak než velikostí a počtem obrazů“ (LN 24. 7.).
Dnešní komentátoři se často odvolávají na hlasy, které epopej považovaly za dílo zastaralé již v době, kdy na něm Mucha ještě pracoval. To je však kritika podivná. Cožpak nebyl impresionismus „překonán“ expresionismem či kubismus vytlačen novými nápady a styly již za Picassova života? A ubralo to snad obrazům té či oné doby na umělecké kvalitě? Častým argumentem kritiků bývá odkaz na obsahovou náplň díla: „Na počátku 21. století se najde patrně jen málo relevantních hlasů, které by ‚ideovou výbavu‘ Slovanské epopeje braly vážně,“ konstatoval Jiří Peňás (LN 3. 7.) a v tom se zřejmě nemýlí, jak ukazují současná média. Co ale vypovídá jeho zjištění o dnes „relevantních hlasech“ v Česku? Je snad dokonce důvodem k tomu, pokládat Muchův cyklus skutečně za zastaralý, překonaný a nezajímavý?
Minulosti poplatná klišé Proč dílo dnes neoslovuje, není těžké pochopit. Mnozí v něm nevidí více než minulosti poplatná klišé, která sami spojují s negativně konotovanými slogany jako „slovanství“ či „nacionalismus“. Připouští se, že Mucha nebyl provinčním nacionalistou, ale obsahovou náplní díla se současní komentátoři téměř nezabývají. Jedním z důvodů může být prostý nezájem o to, co se jeví jako cizí či zastaralé. Důležitější roli však jistě hraje souvislost mezi dvěma rysy českého intelektuálního prostředí posledních let: název „Slovanská epopej“ nevzbuzuje pozitivní asociace a zamýšlet se nad otázkami národní identity vyšlo z módy.
Důvodů, proč se pohled na českou minulost v kontextu dějin slovanských národů netěší v postkomunistické, na západ orientované společnosti oblibě, se nabízí mnoho. Jistě k nim patří skutečnost, že výroky našich západních sousedů o Slovanech nebývají potěšitelným čtením.
Nejstarší zprávy o Slovanech pocházejí ze středověkých kronik; tam bývali Slované líčeni jako zaostalci, bránící se dobrým mravům, jež se jim západní sousedé pokoušeli více či méně mírumilovnými prostředky nabízet jménem kulturního povznesení. V 18. století si francouzský diplomat Louis-Philippe de Ségur v Polsku připadal, jako by se propadl o deset století zpět a ocitl se mezi hordami Hunů, Skytů, Venétů, Slovanů a Sarmatů. Filozof Hegel považoval Slovany za bytosti neschopné samostatných rozumných počinů a Karlu Marxovi se jevili jako reakcionáři, oddávající se jakýmsi fantastickým představám o své dávné historii.
Vedle tradičních stereotypů je dalším velkým problémem ve vnímání slovanských národů jejich západními sousedy mentální působení socioekonomické zaostalosti. S tou se sice v Evropě nesetkáváme pouze ve východní části kontinentu, ale bývá právě s ní tradičně spojována. Bohatší lidé odjakživa mívají pro své chudší sousedy opovržení, takže se sotva lze divit tomu, že tak bývá i ve vztahu k chudším národům. Se socioekonomickou zaostalostí bývá dnes také spojován tzv. nacionalismus. Nejeden západní expert na východní část Evropy považuje nacionalismus za specifický problém tohoto regionu a mnozí čeští intelektuálové se domnívají, že jde o chorobu, jíž trpí výhradně jejich neosvícení spoluobčané. Národní státy se mnohým budovatelům Evropské unie jeví jako přežitky nešťastné minulosti. Následkem toho si dnes leckdo plete nacionální šovinismus s národním vědomím. Úvahy o tom, jak se odsouzeníhodný nacionalismus liší od kultivovaných diskusí, garantujících dynamický vývoj historicky proměnlivých forem národní identity, v českých médiích téměř neobjevíme. Ani hurávlastenec, ani panslavista Nechuť vůči unikátnímu dílu světoznámého umělce není nová. Zaznívala od samého počátku a byla z různých důvodů a v různých formách sdílena mnoha politiky. Přetrvávání tradiční protislovanské předpojatosti, zahraničněpolitická orientace země a údajné překonávání českého nacionalismu ve prospěch evropského sjednocování však ani v posledních dvaceti letech k reflektovanějšímu vnímání díla nepřispěly. Mucha však nebyl ani hurá vlastencem, ani panslavistou, jak by se z komentářů mnohých dnes „relevantních hlasů“ mohlo zdát, a jeho dílo zdaleka nebylo poplatné konvenčním šablonám doby.
Historicky viděno mají diskuse formující národní identitu své dnešní kořeny v 19. století, v době demokratizující se Evropy. Nezbytným předpokladem politického sebeurčení je totiž vývoj moderních národů jako diskurzivních společenství lidí, schopných dorozumět se o základních světonázorových postojích a hodnotách. Jen tak se mohou lidé stát nositeli sdíleného právního systému, v jehož rámci lze řešit každodenní politické konflikty liberálně demokratickými způsoby. Protože místo abstraktních filozoficko-mravních otázek bývají hlavním pilířem diskusí o kolektivní identitě spory o sdílenou minulost, bylo svého času i v českém prostředí věnováno diskusím o dějinách mnoho energie.
Významnou roli v nich sehrály vzdělané osobnosti s výrazně západoevropsky vyhraněným kulturním zázemím jako František Palacký, Tomáš G. Masaryk či Edvard Beneš. Obdobnou inspiraci k formování národní identity nabídl i Alfons Mucha svou Slovanskou epopejí. Všem těmto osobnostem byl totiž společný zájem nejen o svět český, ale i o svět ležící jak na západ, tak i na východ od českých hranic. Právě tyto osobnosti, důvěrně znalé světa západního, si byly vědomy i tamní neznalosti a předpojatosti vůči Slovanům, a proto se zabývaly i touto tematikou. K jejich výrazným společným rysům patří i diferencovaná historicko-politická reflexe a nekonformistické politické postoje. Mucha nestvořil Slovanskou epopej jako zastaralé dílo běžným šablonám poplatného, nýbrž jako inovativní dílo sečtělého, inteligentního umělce. Odmítavé reakce jeho současníků by si proto zasloužily neméně pozornosti než jeho dílo samotné. Kdo je dnes nekriticky cituje, vytěsňuje skutečnost, že Mucha nadhazoval historické postřehy a otázky, o nichž se mnohým českým intelektuálům nechtělo a očividně dodnes nechce uvažovat.
Cyklus Muchových obrazů se vymyká běžné historické malbě 19. století, a to zdaleka ne pouze svojí velikostí. Zde totiž nejde o zachycení té či oné dějinné události, nýbrž o ojedinělý pokus ztvárnit myšlenkovou komplexitu dějin obrazovými prostředky. V popředí Muchova zájmu nestojí triumfální oslava vítězných bitev či počinů. Muchu zajímala duchovní různorodost lidských bytostí v průběhu staletí, takže jeho cyklus je jakousi učebnicí dějin lidského vědomí. Na příkladech scén z dějin slovanských národů ztvárnil autor komplexní procesy lidského sebeuvědomování a hledání sdílených mravních hodnot. Apoteózou Slovanstva mu není jakýsi historický triumf slovanských národů nad jinými, nýbrž vize jejich rovnoprávnosti vedle národů ostatních – myšlenka, která zdaleka nebyla ve 20. století samozřejmá.
Evropa není jen Západ Minulost Slovanů je v dějinách evropského malířství neobvyklým tématem, a Muchův přístup k této tématice je dnes přímo moderním pokusem tematizovat historii nikoli jako dějiny tzv. velkých panovníků či imperiálních výkonů. Jeho dílo se zabývá tím, čemu se v moderní historiografii věnují tzv. subalterní studie. Ty jsou inspirované zájmem o vědomí a kulturu oněch vrstev lidského společenství, které se z nejrůznějších důvodů nepodílely na dějinách pokusů o zajištění vlastního hegemoniálního postavení. K těmto vrstvám patřili i Češi, jimž se dostávalo v 19. století v rámci habsburské monarchie mnoha práv a výdobytků moderního světa, ale byla jim naopak upírána četná práva považovaná jinými národy za samozřejmá. Podobné zkušenosti měly i jiné slovanské národy. Dnešní alespoň minimální formální rovnoprávnost všech evropských národů je jevem, který se zcela vymyká dějinám našeho kontinentu. Muchova volba tematiky byla proto v jeho době odvážná.
Muchův mecenáš Charles R. Crane nebyl reprezentantem postojů obvyklých u americké veřejnosti a ani zájmy Muchova pařížského podpůrce, historika Ernesta Denise, nebyly v jeho zemi populární. Evropské dějiny bývají tehdy jako nyní vnímány jako dějiny Evropy západní, o čemž svědčí neinformovanost západní veřejnosti v této oblasti. Z této perspektivy by se očividně Slovanská epopej mohla i dnes stát inovativní připomínkou stále ještě závažných bílých míst v historickém vědomí dnešních Evropanů.
To platí jmenovitě také o české veřejnosti. Jiří Peňás nám připomenul, že „Slovanstvo v takové podobě, jakou mu dal Mucha na svých obrazech, samozřejmě nikdy neexistovalo“, jako by bylo k ocenění uměleckého díla záhodno posoudit, jak „přesně“ malíř svůj objekt znázornil. O historické adekvátnosti každého z Muchových obrazů lze jistě diskutovat podobně jako o tom, zdali ten či onen pomník Karla IV. či Edvarda Beneše zachycuje jejich „skutečnou“ podobu. Nepopíratelným faktem ale je, že dnes může jen málokdo k takové debatě o Slavnosti Svantovíta na Rujáně, o caru Simeonu Bulharském (889–927), o Štěpánu IV. Dušanovi (1346) či o Svaté hoře Athos přispět, a to z jednoduchého důvodu: jde totiž o onu část evropských dějin, o které je i v Česku jen málokdo alespoň povrchně informován.
Před Muchovými obrazy si uvědomíme, že dnes se sice často mluví o Česku jako o středoevropské zemi, ale že většinou bývá poukazováno téměř výlučně na západní souvislosti této polohy, jako by „střed“ kontinentu nebyl situován mezi západem a východem, severem a jihem. Slovanská epopej zasazuje českou minulost do neobvyklého kontextu, a v tom vězí provokující síla Muchova díla.
Jestliže se někdo v Česku identifikuje s tradičními negativními stereotypy Slovanů místo toho, aby se s nimi racionálně kriticky vyrovnával a o své národní identitě kreativně uvažoval, těžko se mu podaří nalézt upokojující formu vlastního národního vědomí. To je nepochybně velmi závažný problém, protože nikdo své identitě jako Čech a Slovan neunikne. Přijde pouze na to, jaký vztah k ní ve svém sebe-vědomí nalezneme, a právě to je hlavním tématem Muchova cyklu.
Je politováníhodné, že hledání adekvátního místa pro unikátní umělecké dílo, hluboce spjaté s národní identitou, v hlavním městě nenachází u českých intelektuálů téměř žádnou podporu. Vytěsňovat souvislosti české kultury s východní částí kontinentu či se slovanskými národy jistě není cestou, která by přispívala k hledání dnes adekvátních forem české identity jako sebevědomého středoevropského národa.
***
V popředí Muchova zájmu nestojí triumfální oslava vítězných bitev či počinů. Muchu zajímala duchovní různorodost lidských bytostí v průběhu staletí, takže jeho cyklus je jakousi učebnicí dějin lidského vědomí.
O autorovi| Eva Hahnová, historička Autorka (* 1946) byla letech 1981-1999 vědeckou pracovnicí v ústavu pro česká studia Collegium Carolinum v Mnichově, od roku 1999 je nezávislou historičkou v Oldenburgu.
