Naposledy lidé spatřili koně Převalského v Mongolsku - jeho přirozeném prostředí - roku 1969. Od té doby už jej člověk mohl vidět jenom v zoologických zahradách.
Každý třetí má předky z Prahy Celkem 54 divokých koní odchycených v přírodě dovezli do Evropy obchodníci v letech 1899 až 1902. Zvířata se ale těžko přizpůsobovala a nakonec se v chovu uplatnilo jen 13 hřebců a klisen. Jejich potomků je dnes přes 2 000. Žijí v několika zoo po celém světě a zčásti se díky člověku vrátili také do přírody. Téměř třetina všech dnes žijících koní má v rodokmenu předky odchované v pražské zoologické zahradě.
Do Československa se koně Převalského dostali už v roce 1921. Profesor František Bílek zakoupil hřebce a dvě klisny v německém Halle a umístil je na statek zemědělské školy v Netlukách u Prahy. Jedna z klisen záhy uhynula, druhá - Minka se stala zakladatelkou slavné pražské linie. V Netlukách se také hřebci Alimu a klisně Mince narodila první čtyři hříbata. Naše republika se tak může pochlubit nejdelší, více než osmdesátiletou, historií chovu posledního divokého koně.
Profesor Bílek potom vyměnil hříbata za jiná zvířata pro vznikající zoologickou zahradu v Praze. Tam se v roce 1932 přesunuli také Ali a Minka a zahájili tak historii pražské linie koní. V průběhu třicátých až čtyřicátých let získala naše metropole celosvětový věhlas.
Po druhé světové válce zůstala jen dvě chovná stáda, v Praze a v Mnichově. V roce 1959 svolala pražská zoo mezinárodní sympozium na záchranu posledního druhu divokého koně. Situace je kritická, konstatovali znalci, ale kvůli složité situaci na čínsko-mongolských hranicích nebyla šance cokoliv pro koně v jejich původní domovině udělat.
Erbovním zvířetem pražské zoo jsou „převaláci“ od konce 60. let minulého století. Před padesáti lety počátkem září roku 1959 totiž naši odborníci převzali na sympoziu vedení mezinárodní plemenné knihy koně Převalského. Stalo se tak na doporučení německé zooložky Erny Mohrové, která po 2. světové válce evidenci založila. V pražské zoo ji vedl po více než tři desetiletí Jiří Volf, v roce 1990 se stal správcem Evžen Kůs.
Za téměř osmdesát let se v zoologické zahradě na břehu Vltavy vystřídalo několik set klisen a narodilo více než 215 hříbat. Přitom se o takové množství potomků postaralo jen deset plemenných hřebců. „Z genetického hlediska nebyl chov na počátku optimální, protože docházelo k blízkému příbuzenskému křížení,“ říká Evžen Kůs.
Zásadní obrat přišel v roce 1965, kdy z tehdejšího Sovětského svazu přivezli do Prahy dvouletého hřebce Barse, syna poslední klisny odchycené v přírodě. V Praze zplodil 42 potomků, takže v Československu vzniklo největší stádo koní Převalského na světě. Bars se poté stal ještě otcem dalších 14 hříbat v Mnichově, kam si zdatného hřebce vypůjčili pro vylepšení genetického fondu, a na oplátku nám poslali svého nejplodnějšího hřebce Simona. Tenmá v rubrice počet potomků zapsáno číslo 67, z toho 26 počal ve městě na Vltavě.
V Moskvě jednali, v Číně konali O záchraně koně Převalského začali odborníci mluvit od poloviny 80. let. Odborníci předpokládali, že až bude „převaláků“ asi 500, což je u velkých savců minimální počet k zachování životaschopné populace, začnou je vracet do přírody. Záměr dobrý, ale zůstalo jen u slov. V roce 1985 proběhlo sympozium v Moskvě, kde se chovatelé i mezinárodní organizace dohodli, že vytypují místa, kam koně převezou a kde si postupně zvyknou na nový domov.
„Bohužel z toho sešlo, protože Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) v tomto případě nepodnikl vůbec nic, UNEP (United Nations Environment Programme) a FAO (Food and Agriculture Organization), peníze slíbily, ale neposlaly a celý projekt domluvený na moskevském sympoziu se rozplynul,“ říká Evžen Kůs.
Návrat doprovázely problémy Zatímco evropští odborníci se vzpamatovávali z promarněné příležitosti domluvené na moskevském sympoziu, v Číně nastala doba činů. V roce 1988 otevřeli na okraji Džungarské pánve v provincii Sin-tiang první aklimatizační stanici v původní domovině divokých koní. Počáteční optimismus ale vystřídalo v posledních letech rozčarování. Oblast, kde se čínská vláda léta potýká se snahami Ujgurů na samostatnost tzv. Východního Turkestánu, je pro badatele obtížně přístupná. Monitorování volně žijících stád je velmi složité a informace o počtu zvířat nelze ověřit. Evropské zahrady po letošních nepokojích v hlavním městě provincie Urumči zastavily již domluvené přesuny divokých koní.
Další naději skýtaly iniciativy soukromých nadací počátkem 90. let. Německý obchodník Christian Oswald začal po Evropě skupovat koně a ve spolupráci s mongolskou vládou postavil aklimatizační stanici Tachin Tal. „Leží v Gobi asi 40 km od míst, kde byli převaláci spatřeni naposled,“ říká Kůs.
V téže době nizozemská nadace manželů Baumanových zřídila stanici v rezervaci Chustajn Nuruu asi 140 km západně od Ulánbátaru.
První koně se vrátili do Mongolska v roce 1992. V červnu je přivezlo letadlo do hlavního mongolského města v transportních bednách, na autech pak koně putovali do národního parku Chustajn Nuruu. Ve stejný den přistálo další letadlo téměř u výběhu v Tachin Talu.
V rezervaci nedaleko mongolské metropole vzniklo díky promyšlené marketingové koncepci perfektně vybavené turistické centrum. Zájemci o pohled na divoké koně vyjíždějí terénními auty a mohou se dostat ke zvířatům skoro na dosah. „Je to zvláštní podívaná na koně, jejichž domovem jsou kamenité pláně maximálně s křovinatou vegetací, jak se tady docela pokojně pasou mezi břízkami,“ říká zoolog Kůs.
Zatímco v Chustajn Nuruu počty zvířat rostou ročně o deset procent - nyní zde žije 200 jedinců -, v Tachin Talu v tvrdých podmínkách Gobi nastaly problémy. Více než polovina dovezených koní nepřežila déle než rok. „Dospělé koně v plné síle kosily choroby vyvolané krevními parazity. Navíc zvířata zůstávala dva až tři roky v aklimatizačních výbězích, kde dominantní hřebci sváděli souboje o klisny. Teprve po čase se ukázalo, že je mnohem vhodnější dovážet maximálně dvouletá zvířata, která se lépe přizpůsobí parazitům i poměrům ve výběhu,“ říká Evžen Kůs.
Do projektu se zapojila pražská zoo v roce 1998, když do národního parku Gobi poslala jednoho hřebce a dvě klisny. Invazi krevních parazitů přežila jen klisna Zeta, přejmenovaná Mongoly na Od (Hvězda).
Obrat k podstatně lepší situaci nastal poté, co původní, poněkud amatérský projekt Christiana Oswalda převzala švýcarsko-německorakousko-mongolská skupina International Takhi Group (ITG). Změnila původní strategii aklimatizace a vypouštění koní z ohrady, kdy jsou vypouštěni rovnou do volnosti, aby si mohli vytvořit přirozenou strukturu stád. Získala rovněž peníze na obojky se satelitní vysílačkou pro sledování pohybu stád ve volné přírodě. Hrozbu až polovičního úhynu dovezených zvířat se podařilo zapudit. Na jaře 2000 překročil počet volně žijících zvířat stovku. Klisna Zeta-Hvězda přispěla šesti potomky a podle posledních zpráv žije dodnes.
Koně Převalského zcela kuriózně žijí také v zakázané zóně okolo havarované jaderné elektrárny v Černobylu. „Ukrajinské úřady využily situace a v letech 1998-99 sem přemístily přebytečných dvacet koní ze stanice Nova Askania,“ říká Kůs. Stádo má nyní více než 80 kusů a obavy ze zbytkové radiace se zatím nepotvrdily. Jedinou hrozbou byly donedávna pytlácké bandy.
Pražská zoo zachránila i ředitele národního parku Zoologická zahrada v Praze podpořila projekt Tachin Tal především finančně a materiálně. Pro sledování koní a parazitologický výzkum vybavila základnu satelitním telefonem, GPS navigací, stojanovými dalekohledy a mikroskopy.
V posledních letech společně se sponzorem Stanislavem Slavíčkem z Dubí nakoupila pro strážce parku vysílačky a zřídila rádiovou síť. „Možnost operativní komunikace byla pro park velmi důležitá, protože zastaralá terénní auta byla více než nespolehlivá a už několikrát se stalo, že strážce uvízl v poušti. Musel pak jít na základnu pěšky, což je v době veder nebo písečných bouří značně riskantní,“ říká Evžen Kůs.
V červnu loňského roku zachránila česká rádiosíť život řediteli národního parku, který při kontrole stád uvízl 50 km v hloubi rezervace. Jen díky vysílačce si mohl přivolat pomoc.
Návrat s otazníky?
První koně Převalského vyběhli z transportních beden znovu do přírody před dvaceti lety. Nyní žije v Mongolsku a Číně přibližně 355 koní a každým rokem jejich počet roste. Další desítky přebývají v evropských stepních rezervacích.
„Jde o jeden z mála příkladů úspěšné záchrany druhu a jeho návratu do původního biotopu,“ pochvaluje si zoolog Kůs. Cenné je zejména to, že úspěšnost přežít v drsných podmínkách asijských polopouští, kde se pohybují teploty od minus 45 stupňů do stejné hodnoty nad nulou, i rozmnožování už neurčuje člověk, ale přirozený výběr. Celosvětová populace dnes roste hlavně díky volně žijícím stádům.
Vyhráno ovšem není. Dříve byli hlavním nebezpečím pro divoké koně pastevci, když kvůli domácímu dobytku a koním odháněli „převaláky“ od napajedel a z pastvin. Divocí koně se museli stáhnout do vyprahlých končin, kde strádali -až podlehli vlkům a krutým zimám.
Jejich další osud dnes potenciálně ohrožuje hlad po strategických surovinách v Džungarské pánvi a okolních pohořích v Altaji a Ťan-šanu. V čínské provincii Sin-tiang se nacházejí obrovské zásoby ropy, zemního plynu a uhlí. Vrtné věže stojí už na dohled aklimatizační stanici Jimsar.
Geologický průzkum v Mongolsku objevil necelých 80 kilometrů od místa, kde se znovu zabydleli divocí koně, jedno z největších nalezišť zlata v zemi.
Průsmyky v pohoří Altaj stále častěji křižují auta s vrtnými soupravami. „S těžaři a horníky přijdou zbraně, terénní vozidla a domácí zvířata a s nimi nepředvídatelné epidemie znamenající pro křehký svět zdejších polopouští smrtelné nebezpečí,“ varuje zoolog. Dle jeho názoru je nutné pokusit se usměrnit a podchytit vše hned na počátku, neboť jinak bude osud „převaláků“ během několika let opět ohrožen.
„Chov posledního druhu divokého koně musí v zoologických zahradách pokračovat, aby existovala záloha pro všechny případy, které mohou v Asii rychle nastat,“ zdůrazňuje Evžen Kůs.
***
Příběh divokého koně
Čeští odborníci společně se zahraničními experty zachránili populaci jediného druhu divokého koně. V současné době žije v zoologických zahradách téměř 2000 těchto lichokopytníků a v jejich původním domově - Mongolsku a Číně - asi 355 jedinců. Každý rok se populace přirozenou cestou zvyšuje. Převaláky dovezené z Evropy poprvé vypustili do jejich přirozeného biotopu Číňané v roce 1988, o čtyři roky později se totéž odehrálo v Mongolsku.
Pražská zoo poslala v roce 1998 do stanice Tachin Tal v Mongolsku jednoho hřebce a tři klisny. Přežila klisna Zeta (vpravo s hříbětem), překřtěná Mongoly na Od (Hvězda).
Chov posledního druhu divokého koně musí v zoologických zahradách pokračovat, aby existovala záloha pro všechny případy, které mohou v Asii rychle nastat, zdůrazňuje Evžen Kůs z pražské zoo.
Německá zooložka Erna Mohrová (1894-1968), založila po 2. světové válce evidenci koní Převalského a v roce 1959 doporučila, aby pražská zoo převzala vedení Mezinárodní plemenné knihy koně Převalského. o 5105 jedincích narozených od roku 1899.
U každého zvířete je uvedeno plemenné číslo, datum a místo narození, datum úhynu, jméno, jména a plemenná čísla rodičů, přehled míst, kde se během života jedinec ocitnul.
O autorovi| Josef Matyáš, redaktor LN
