Akce rebelů měla i prvky komické, bezesporu ale šlo všem jejím účastníkům o život. Jaroslav Kulíšek má lví podíl na tom, že se ani jemu, ani nikomu z jeho kolegů nic nestalo. Po sedm dnů, které strávil v horské obci Džichaškari na gruzínsko-abcházském pomezí, se snažil s únosci komunikovat.
Čtěte více |
Únosci povolili dokonce návštěvu skupiny novinářů a rozhovor se zajatým Kulíškem i vůdcem povstalců. Zbývající tři zajatí vojáci z Uruguaye a Švédska, kteří ke Kulíškovi vzhlíželi jako ke své jediné naději, neboť ruštinu neovládali a nedokázali se s únosci nijak domluvit, byli ve znatelně horším psychickém stavu než Čech.
Později v rozhovoru pro LN prozradil, že celou dobu pomýšlel na útěk, a měl dokonce podrobný plán. Nejdříve se snažil ze záchodu vysílačkou spojit se svými nadřízenými. Byl ale přistižen a málem popraven. Pak chtěl při cestě na toaletu, která byla na dvoře, odzbrojit strážce a skrýt se v přilehlé čajové plantáži.
Ptejte se |
Konec akce byl natolik zmatený, že Kulíšek přece jen svůj plán částečně uskutečnil a utekl. Ještě před tím ale utekli povstalci. "Když jsem zjistil, že jsem zůstal sám, věděl jsem, že nemám co ztratit," popsal později. Dokonale dodržoval veškeré zásady z příručky OSN platné pro podobnou situaci. Dokonce si zamazal tvář blátem, a tak nebyl při oslavném návratu k poznání.