Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

České divadlo v Plzni obstálo

Česko

Divadelní úterý – Zpráva o divadle z Visegradu a znalkyně Voskovce a Wericha z Francie

V Plzni skončil v neděli 18. ročník festivalu Divadlo. Z nabitého programu vyplynulo celkem potěšitelné zjištění – české divadlo není v rámci visegrádských zemí žádná chudinka.

Všichni dobře víme, že poskládat program divadelního festivalu, který má aspoň minimální dramaturgické ambice, je práce komplikovaná a víc než jinde tu platí, že zavděčit se blazeovanému houfu divadelníků je hodně těžké. Určitě těžší než zaujmout diváky.

Program je prostě železná kráva a s tím nelze hnout. Slíbí-li věhlasné zahraniční divadlo, že přijede, a pak na poslední chvíli odřekne, musí se logicky hledat náhrada. Všechny potom tlačí čas a výsledek je nemilý kompromis. A tak tomu bylo zčásti i letos v Plzni. Není to nic zvlášť skandálního, ale znovu to otvírá otázky po smyslu domácích festivalů, které se honosí tradicí a prestiží a přitom jim finančně teče do bot a nemohou přivézt skutečné hvězdy evropského divadla. Nebo importují jedinou a tu obloží všelijakými kusy, které se víc tváří, než aby k něčemu byly. A dramaturgii nakonec nezbývá než se utvrzovat v sebeklamu, že jde o výlučné záležitosti. Možná to bude znít tvrdě, ale po odchodu významných sponzorů typu Sorosovy nadace či British Council, díky kterým jsme v 90. letech v Plzni viděli skvělé soubory jako třeba Cheek by Jowl, bylo třeba hledat finance jinde a pragmaticky se zacílilo na Visegrád. Nejsem si úplně jistá, zda je divadlo z těchto zemí pro nás dlouhodobě tak zajímavé, zvlášť když se nedaří přivést absolutní špičky.

Jedno je jisté: v české části programu se podařilo vyskládat skutečně reprezentativní vzorek domácí produkce, a tak vedle dvou nadmíru pozoruhodných inscenací Jana Mikoláška (Elementární částice a Divoká kachna), skvělého Krobotova Muže bez minulosti či Weissensteina z Komedie se zahraniční hosté nijak neprosadili. Neplatí to o Anně Kareninové ze Slovenska, ale jaképak to je zahraničí, že? Kupodivu nijak neohromil ani ve světě vychvalovaný Alvis Hermanis, i když za jeho import patří dramaturgii dík. Je poučné vidět, jak málo někdy stačí, aby tvůrce obdržel nálepku geniality a nad každým jeho dalším dílem panovalo nekritické nadšení. Myslím, že Hermanis pomalu a jistě přikročil k vykrádání sebe sama, v čemž samozřejmě není ani první, ani poslední. I tak ale jeho Sound of Silence vysoce ční nad tím, co přijelo z Polska, Maďarska nebo Srbska. Čechovova Platonova sedmatřicetileté polské režisérky Maji Kleczewské předcházela pověst kontroverzního experimentu. Skutečnost byla však poněkud jiná, inscenace z divadla v Bydgoszczi se jeví jako zastydlé pózování, které sotva někoho pobouřilo, zato spolehlivě otrávilo. Režisérka zaprvé Čechova úplně zničila a za druhé – z této destrukce se žádné nové významy nezrodily. Prý se hraje o sexu, kterého je Čechov plný, inu každý vidí něco jiného, já viděla, jak se vedle sebe v zástupu tlačí všechny vyprázdněné a otřískané fígle, jež marně vytvářejí zdání provokativního díla. Na scéně běží počítač, hrdina má gatě u kolen, je tu lednička, ždímající pračka a nemine minuta, aby se někdo nesvlékal. Má to být svět v rozkladu, v němž se bezcílně pohybují lidské mátohy. Uprostřed všeho idol Platonov, o nějž neznámo proč usilují všechny ženy. První půlka vrcholí sabatem, při němž se všichni svléknou a polévají krví. Druhá půlka: červené šaty a la Marilyn a kdo se ještě nesvlékl, může. K tomu protivná repetitivnost replik, dlouze exponované scény a komicky se opožďující titulky. Provokace? Jen nuda.

Loď panenek ze Srbského národního divadla v Novém Sadu mladé autorky Mileny Markovič byla průměrná záležitost, hlavně ale obsahovala významy a spodní proudy, které bylo pro domácí publikum složité dešifrovat. Při nejlepší vůli to, co bylo vypsáno v programu, šlo v inscenaci nalézt jen stěží. Snad se skutečně jednalo o surreálný labyrint života, v němž postavy putovaly. ale poetický chaos byl až příliš zaumný, aby se v něm dalo vyznat. A už vůbec neměl takovou obrazivou sílu, aby se tato potíž stala podružnou.

Autor: