Čtvrtek 2. prosince 2021, svátek má Blanka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

České divadlo v Plzni obstálo

Česko

Divadelní úterý – Zpráva o divadle z Visegradu a znalkyně Voskovce a Wericha z Francie

V Plzni skončil v neděli 18. ročník festivalu Divadlo. Z nabitého programu vyplynulo celkem potěšitelné zjištění – české divadlo není v rámci visegrádských zemí žádná chudinka.

Všichni dobře víme, že poskládat program divadelního festivalu, který má aspoň minimální dramaturgické ambice, je práce komplikovaná a víc než jinde tu platí, že zavděčit se blazeovanému houfu divadelníků je hodně těžké. Určitě těžší než zaujmout diváky.

Program je prostě železná kráva a s tím nelze hnout. Slíbí-li věhlasné zahraniční divadlo, že přijede, a pak na poslední chvíli odřekne, musí se logicky hledat náhrada. Všechny potom tlačí čas a výsledek je nemilý kompromis. A tak tomu bylo zčásti i letos v Plzni. Není to nic zvlášť skandálního, ale znovu to otvírá otázky po smyslu domácích festivalů, které se honosí tradicí a prestiží a přitom jim finančně teče do bot a nemohou přivézt skutečné hvězdy evropského divadla. Nebo importují jedinou a tu obloží všelijakými kusy, které se víc tváří, než aby k něčemu byly. A dramaturgii nakonec nezbývá než se utvrzovat v sebeklamu, že jde o výlučné záležitosti. Možná to bude znít tvrdě, ale po odchodu významných sponzorů typu Sorosovy nadace či British Council, díky kterým jsme v 90. letech v Plzni viděli skvělé soubory jako třeba Cheek by Jowl, bylo třeba hledat finance jinde a pragmaticky se zacílilo na Visegrád. Nejsem si úplně jistá, zda je divadlo z těchto zemí pro nás dlouhodobě tak zajímavé, zvlášť když se nedaří přivést absolutní špičky.

Jedno je jisté: v české části programu se podařilo vyskládat skutečně reprezentativní vzorek domácí produkce, a tak vedle dvou nadmíru pozoruhodných inscenací Jana Mikoláška (Elementární částice a Divoká kachna), skvělého Krobotova Muže bez minulosti či Weissensteina z Komedie se zahraniční hosté nijak neprosadili. Neplatí to o Anně Kareninové ze Slovenska, ale jaképak to je zahraničí, že? Kupodivu nijak neohromil ani ve světě vychvalovaný Alvis Hermanis, i když za jeho import patří dramaturgii dík. Je poučné vidět, jak málo někdy stačí, aby tvůrce obdržel nálepku geniality a nad každým jeho dalším dílem panovalo nekritické nadšení. Myslím, že Hermanis pomalu a jistě přikročil k vykrádání sebe sama, v čemž samozřejmě není ani první, ani poslední. I tak ale jeho Sound of Silence vysoce ční nad tím, co přijelo z Polska, Maďarska nebo Srbska. Čechovova Platonova sedmatřicetileté polské režisérky Maji Kleczewské předcházela pověst kontroverzního experimentu. Skutečnost byla však poněkud jiná, inscenace z divadla v Bydgoszczi se jeví jako zastydlé pózování, které sotva někoho pobouřilo, zato spolehlivě otrávilo. Režisérka zaprvé Čechova úplně zničila a za druhé – z této destrukce se žádné nové významy nezrodily. Prý se hraje o sexu, kterého je Čechov plný, inu každý vidí něco jiného, já viděla, jak se vedle sebe v zástupu tlačí všechny vyprázdněné a otřískané fígle, jež marně vytvářejí zdání provokativního díla. Na scéně běží počítač, hrdina má gatě u kolen, je tu lednička, ždímající pračka a nemine minuta, aby se někdo nesvlékal. Má to být svět v rozkladu, v němž se bezcílně pohybují lidské mátohy. Uprostřed všeho idol Platonov, o nějž neznámo proč usilují všechny ženy. První půlka vrcholí sabatem, při němž se všichni svléknou a polévají krví. Druhá půlka: červené šaty a la Marilyn a kdo se ještě nesvlékl, může. K tomu protivná repetitivnost replik, dlouze exponované scény a komicky se opožďující titulky. Provokace? Jen nuda.

Loď panenek ze Srbského národního divadla v Novém Sadu mladé autorky Mileny Markovič byla průměrná záležitost, hlavně ale obsahovala významy a spodní proudy, které bylo pro domácí publikum složité dešifrovat. Při nejlepší vůli to, co bylo vypsáno v programu, šlo v inscenaci nalézt jen stěží. Snad se skutečně jednalo o surreálný labyrint života, v němž postavy putovaly. ale poetický chaos byl až příliš zaumný, aby se v něm dalo vyznat. A už vůbec neměl takovou obrazivou sílu, aby se tato potíž stala podružnou.

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...