Dítě patří státu, nikoli rodičům. Lidé se bojí, protože obyčejné plácnutí, zakřičení na dítě, objetí, polibek na ústa, nocleh s rodiči v jedné posteli, čokoláda ve středu, málo peněz, hluchota, víra v Boha, smutek po zesnulé babičce či jakékoli falešné udání od souseda jsou důvodem, proč k vám naběhne komando a ukradne vám dítě. A nemáte šanci své potomky více mít u sebe
Stanoví vám schůzky dejme tomu jednou za půl roku a i během nich vám zakážou na dítě pomalu promluvit. Potomci, pokud je jich více, jsou rozděleni, aby převýchova proběhla účinněji. Celý ten kolos se řídí podle učení madam Kari Killénové, které zcela popírá roli rodičů. Biologický princip v Norsku neexistuje. Matka je tam pouze na to, aby dítě odnosila, kdo bude nejvhodnější pro jeho výchovu, určuje sociálka. Stačí zacitovat z článku serveru Echo24.cz, zveřejněném letos 23. ledna: „Na první pohled Kari Killénová působí jako neškodná sympatická postarší dáma, ve skutečnosti však představuje ženu, která stojí za masivním odebíráním dětí v Norsku. Populární psycholožka posledních třicet let určuje v zemi směr vývoje v péči oděti. Neuznává biologickou vazbu a na rozpoznání zanedbávání dětí má univerzální návod. Její texty jsou součástí vysokoškolských osnov, metodikami se řídí úředníci specializující se na sociální problematiku, mimo jiné i ti z – u nás nechvalně proslulého – Barnevernetu,“ píše tam redaktorka Kristýna Novotná.
A nejen to! Norsko prohrává ve Štrasburku jeden případ za druhým. Porušuje úmluvy OSN. To vše se děje kvůli tučným ziskům pěstounů, na které nejsou kladeny žádné nároky, nikdo nekontroluje, jak se u nich dítě má. Takže si berou v přepočtu svých 1 200 000 korun ročně, dítě zavřou do sklepa, a tím to pro ně končí. Čím více dětí, tím více peněz. Pěstouni přitom děti zpravidla týrají. Mnoho dětí v této „péči“ zemře. Ročně Norové odeberou z rodin až čtrnáct tisíc dětí. Lidé se v Norsku bojí o tamních poměrech mluvit, aby o své děti nepřišli, neboť za medializaci jsou trestáni odesláním dětí k adopci a odebráním rodičovských práv.
Nicméně začíná se to v Norsku lepšit, a to díky politickému tlaku z České republiky. Již dříve se lidé porůznu proti norskému teroru snažili protestovat – například sto padesát norských osobností různých profesí podepsalo petici proti Barnevernetu; vysokoškolská profesorka upozorňuje už roky na hrozná bezpráví a informuje o půlstovce absurdních důvodů, kvůli nimž byly v té děsné severské zemi děti právoplatným rodičům odebrány. Ale teprve teď se věci začínají obracet k lepšímu.
Tak to je obrázek, který se Petičnímu výboru na podporu rodiny Michalákových podařilo rozsít po českém veřejném mínění. Vynikající propagandistická práce. Dokonalá virtuální bublina, na níž se dá stavět atmosféra, které je třeba.
Skutečně nikomu nepřišlo v České republice divné, že by v 21. století, v Evropě, nadto v jejím vyspělém severním regionu, existovala země, v níž byste za jedno obyčejné plácnutí (či z jiného z výše uvedených a mnoha dalších důvodů) navždy přišli o potomka? Že by existovala v Evropě země, kde se odehrávají vykonstruované případy v lecčems připomínající proces s Miladou Horákovou?
Začněme statistikou. V Norsku – podle zveřejněných čísel na stránkách norského statistického úřadu – je momentálně mimo své domovy celkem 9611 dětí ve věku do 17 let. Započítáme-li i mladistvé (to je v Norsku kategorie 17 až 22let) je to celkem 14 800 dětí a mladistvých mimo své rodiny. Z toho pouze 1250 jich pobývá v institucích, 700 dětí dostalo přechodnou pěstounskou péči (několik dnů až měsíců), 2300 jich žije v domácnosti s péčí či dostávalo příspěvek na bydlení (starší děti, společné domácnosti více mladistvých). Zbylý počet, tedy 10 300 dětí a mladistvých do 22 let, se nachází v pěstounské péči. Tedy celkově 14 800 dětí mimo domov. (Vše naleznete zde)
Nejde tedy o počet nových případů, jak předloni 21. června mylně informoval server Echo24.cz v rozhovoru s norským právníkem Mariusem Reikerasem, „ostrým kritikem tamního systému, který úřadům umožňuje odebrat více než deset tisíc dětí ročně jejich rodičům“, což tvrdil autor interview Vladimír Ševela (Echo24.cz je zde dvakrát citováno vlastně náhodně, spoustu nepřesností, polopravd i nesmyslů by šlo vytáhnout z řady dalších českých médií).
Z celkového počtu dětí (věk do 17 let) je to přibližně 0,8 procenta dětí. Tímto číslem se Norsko řadí mezi spodní třetinu zemí evropských států v počtu odebraných dětí. V respektovaném mezinárodním porovnání třiceti zemí dopadlo Norsko jako jedna z nejlepších zemí (zájemce o statistiku nalezne na zde). V Norsku je fakticky odebíráno méně dětí než v České republice! – přepočteno na celkový počet dětí, aby data byla porovnatelná. V Česku nyní žije mimo svou rodinu 18 056 dětí do osmnácti let, což je asi 0,9 procenta dětí. Závěr je tedy prostý: v Norsku je odebíráno méně dětí, než činí současný evropský průměr.
V příloze Lidových novin Orientace se dále mimo jiné dočtete:
- Očekávání kolem filmu Decibely lásky nemělo dlouhého trvání: i kdybychom odhlédli od reakcí médií, takzvaní obyčejní lidé dali filmu na serveru ČSFD 12%. To je průměr ze čtyřiceti různých hodnocení, mezi nimiž převládá nulová kategorie „odpad“, píše Pavel Klusák o novém filmu s písničkami Michala Davida.
- Zdeněk Lukeš připomíná velké požáry Prahy od zničení Národního divadla až po nedávný oheň na střeše Národního muzea.
