Rozvody je třeba zakázat nebo aspoň stanovit, že kdo podává návrh na rozvod, nemůže mít svěřeny děti do své péče.

A rázem bude po problému se syndromem zavrženého rodiče.

Já se těm lidem divím. My se rozvedli, ale děti tím nijak neutrpěly, spíš naopak. Nechápu, co vede lidi, kteří se dřív milovali a strávili spolu kus života, aby si dělali navzájem takové hrozné věci. A svým dětem také :-(

Děti tím netrpěly?

Je hanebné, jak si to namlouváte.

Jste špatný člověk, když jste se rozvedl a nechal tak své děti "na holičkách", o to hanebnější, že si namlouváte, že děti tím netrpěly.

Díky Bohu, že nejsem vaším dítětem.

Můžu se (aspoň všeobecně a decentně) podělit o vlastní zkušenost. Když se rodiče rozvedli, měl jsem 12 a myslím, že i náběh na "syndrom odcizení". To, že otec odešel (za mladší partnerkou, klasika), jsem bral jako zradu, byla to rána. Otec se bohužel několik měsíců neukázal, teprve pak začal usilovat o to, abychom se neodcizili, ale pro mě už bylo pozdě. Těch několik měsíců + začínající puberta (vzdor) + ty věci, které proběhly těsně před rozchodem rodičů + podrobnosti o jejich manželství, které jsem se dověděl (před 12letým "dítětem" nelze všechno utajit) daly dohromady něco, co se hodně podobá popisovanému syndromu. Už jen při pomyšlení, že bych měl mít soudně nařízeno, jak často se mám s otcem vídat, mě přivádělo k zuřivosti. Naštěstí otec netrval na soudně nařízeném styku a postupem času se vášně uklidnily.

Dovedu si ale představit, že kdyby došlo k soudu (u kterého jsem za každou cenu chtěl vystoupit a "hájit se"), pravděpodobně bych začal nenávidět nejen otce, ale i všechny, kteří by mě chtěli přimět k něčemu, co pro mě bylo naprosto nepřijatelné: soudce, advokáty, znalkyni, sociálku, celý systém... Takový podle mě bude i výsledek u těch dětí, které jsou zavírány na psychiatrii či odebírány do děcáků za to, že odmítají poslušně mít rády "maminku" či "tatínka". Nenaučí se milovat druhého rodiče, naučí se nenávidět a vzdorovat. Mně se to naštěstí nestalo, ale to byla 90. léta...

Pointa příběhu z článku: Maminku popisovanou v článku znám. Je zcela normální, vlastně nadstandardně chytrá a šikovná žena. Šest let se o dítě starala sama. Otec o ně nejevil zájem. Po těch 6 letech ho teď vidí 4 hodiny měsíčně. Otec navedený svojí matkou se bývalé ženě pomstil a dítě ji soudní cestou - skrze syndrom zavrženého rodiče - sebral. Psychicky i fyzicky ji zlikvidoval. To mu stačí. O dítě jako takové zájem nemá, neměl a mít nebude. To teď pendluje mezi matkou svojí a matkou otce. Otce nemělo a nemá (ten se nepostará ani sám o sebe), stará se o něj cizí žena (matka otce, kterou 6 let neznalo) a vlastní maminku - pro něj středobod světa - vidí na 2 hodiny za 14 dnů. Pěkně se to všem zúčastněným "orgánům" povedlo. Bravo.

Myslím, že to je celkem častý scénář: manželé se rozvádějí a jeden z nich se začne mstít tomu druhému na dětech. Co nechápu: že tomu jdou na ruku znalci a soudci... Ale na druhou stranu, i mezi znalci a soudci je určitě hodně frustrovaných rozvedených, kteří nenávidí svého bývalého partnera a dávají mu za vinu všechno, co se nepovedlo. Ve společnosti panuje značná kolegialita těchto frustrovaných. Rodič se rozvádí, chce na druhém rodiči vydobýt co největší právo styku s dětmi, a hle, zastupuje ho advokát, který je náhodou také rozvedený a také kdysi bojoval o styk s dětmi...

KONEČNĚ ! Díky, paní Chalánková !

Závan zdravého rozumu. Tuhlev větu bych podepsal:

„Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně. Stát v žádném případě nesmí trestat a traumatizovat nevinné dítě, a už vůbec ne na základě pseudovědeckých závěrů."

Při rozchodu manželů je vždy vina na obou stranách. Jak na straně manželky, tak na straně tchyně.

A co syndrom zavrženého dědečka?

Nebo ujce?

Já bych se neřídil tím, co píší novináři, pravdy na tom bývá maximálně tak 10 procent. E. Bakalář si dovolil nevídané - popsal jev, který v naprosté většině vypadá tak, že matka zmanipuluje dítě proti jeho otci tak, že jej dítě začne odmítat. Za dobu své praxe jsem viděl několikrát. V článku se pochopitelně vyzobne ten jeden dva opačné případy, kdy byla (možná) poškozena matka. Tisíce poškozených otců nezajímají nikoho, protože to jsou přece jen muži a na těch nezáleží.

Samozřejmě v současné feministické době je představa, že dítě má právo na otce a otec má na dítě nejen platit, ale měl by s ním mít možnost dále zachovat vztah, pro mnohé uvědomělé naprosto skandální.

Jo mate pravdu az na jednu vec. Neni pravda, ze na muzich nezalezi - nekdo cely ten kolotoc a manipulaci ditetem musi platit. Cilem je prece, aby chlap platil, dite, aby ani nevidel a navic byl ozvacen pred ditetem za vyvrhela a zrudu. A to vsechno jen proto, ze se zenska zakouka do trenera v posilovne.

Pochopte už konečně, PROČ ten syndrom prý neexistuje! Kdyby to měly uznat a pak zdravotní pojišťovny měly přispívat na dlouhodobou terapii množství dětí i rodičů, tak přijdou o dost zisků. Prosté. A soudní znalci i OSPODy potřebují také toky peněz k sobě... Odcizení i zavržení existují. Paní poslankyně, jděte opačnou cestou. Prosaďte, aby tento skutečný jev byl široce uznáván.

Tak poslankyne, jak je u politiku zvykem, prosazuje neco ze dvou moznych duvodu - nekdo ji za to zaplati nebo se tim zalibi volicum. Druhy pripad je nepravdepodobny, protoze se to popovine volicu libit urcite nebude.