Mezi Petrem Nečasem a Ivetou Radičovou to ladí. Oba mohou ocenit, že poprvé mají Česko i Slovensko ideově spřízněné vlády. Člověka napadne, jestli si v Bratislavě takto spřízněně vzpomněli na Milana Rastislava Štefánika, který by se dožil 130 let. Podle zprávy ČTK dnes položí květiny k jeho soše před petřínskou hvězdárnou zástupci Štefánikovy společnosti v ČR a slovenských spolků v Praze. Škoda že u toho nebudou i ústavní činitelé, neboť Štefánik určitě tvoří jeden z pilířů československé státnosti.
Mezi Čechy a Slováky není moc osobností, jež ve svém oboru hrály první světovou ligu. Štefánik k nim patřil. Slovenský rodák vystudoval v Praze astronomii, ale rozvíjel ji ve Francii. Z pověření tamní vlády prováděl astronomická pozorování a ve světě zakládal meteorologické a rádiové stanice. Byl oceněn udělením francouzského občanství, hodnosti generála a řádu Čestné legie. Za první světové války společně s Masarykem vydupali prakticky z ničeho legie bojující za stát, který ještě neexistoval. Díky Štefánikovi dodnes víme, že to nebyly legie české, ale československé.
Francouzský generál Štefánik, který jede na Sibiř za legionáři, aby je zapojil do ruské občanské války – to byla první světová liga prvního československého odboje. Za druhý odboj sehráli první světovou ligu Čech Kubiš se Slovákem Gabčíkem. Žádný jiný odboj nedokázal zabít tak vysokého nacistického pohlavára, jako byl Reinhard Heydrich.
Česko Slovensko má talent, zní současné televizní heslo. Zkuste si představit, jakou bouři by ten tvar vyvolal před dvaceti lety, za bojů o název společného státu. Připomínejme si proto, že Česko Slovensko mělo talenty už mnohem dříve. Jinak těžko vysvětlíme dětem, proč slavíme státní svátek 28. října.
Když už jsme u výročí, před půlstoletím byla první žena v historii jmenována předsedkyní vlády – Sirimávó Bandárajánaková se stala premiérkou Srí Lanky. Po letech ji následovaly Indíra Gándhíová (1966), Golda Meirová (1969) či Margaret Thatcherová (1979). Od té doby se žen v čele vlád či států vystřídalo na padesát, ale ruku na srdce, které z nich si pamatujete? Především ty původní – Gándhíovou, Meirovou, Thatcherovou. V jejich éře se ještě moc neříkalo, že ženský styl vládnutí je komunikativní, vstřícný, konsenzuální. Snad právě proto se ty dámy vyznamenaly spíše ve vojenství.
Gándhíová vedla Indii v její poslední válce s Pákistánem (1971) a k její atomové bombě (1974). Meirová vedla Izrael v poslední existenční válce proti útoku arabských sousedů (1973), kdy přikázala uvést jaderný arzenál do pohotovosti. Thatcherová vedla Británii v její poslední „imperiální“ válce s Argentinou (1982), k poslednímu vítězství. Doboví izraelští komentátoři psali o Meirové, že – v topolánkovském překladu – je „jediným členem kabinetu s gulama“. Co by se stalo, kdyby to někdo o premiérce napsal dnes?
Ateď z jiného soudku. Dnes je to dvacet let, co u padlé Berlínské zdi uspořádal Rogers Waters, bývalý člen Pink Floyd, pompézní představení The Wall. Byla to – jak by řekl Saddám Husajn – „matka všech koncertů“ a přitáhla čtvrt milionu diváků. Jistě, kdo by netleskal při pádu zdi ztělesňující vězeňský charakter východního bloku. Bylo to rockové, bylo to multimediální, bylo to ovšem i monstrózní. Nostalgici vzpomínají, že když v ještě rozděleném městě hráli Rolling Stones, Východoberlíňané spontánně dělali co mohli, aby to poselství slyšeli přes zeď.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN Autorem rubriky dnes mimořádně není Petr Zídek
