Čtvrtek 9. prosince 2021, svátek má Vratislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Česko východním štětcem

Česko

V 90. letech přišly do Česka desítky umělců z bývalého SSSR. Někteří z nich už mají české občanství, své kořeny ale nezapřou

Středočeský hejtman David Rath nedávno nechal koupit portrét TGM, který vytvořil Vladimir Zubov. To rozpoutalo bouřlivé debaty. Zubov si z kritiků nic nedělá, stejně jako další umělci z bývalého SSSR, kteří se živí třeba malováním podle fotografií.

Již přes patnáct let ho můžete potkat vždy kousek od sochy svatého Václava na Karlově mostě. Téměř každé dopoledne v letní sezoně tu rozkládá stojan s ukázkami portrétů, které je připraven kolemjdoucím udělat na počkání. Tentokrát byl sice jen všední květnový den, ale hned mu přálo štěstí. Sotva stačil vybalit obchůdek, už zběhlou rukou načrtává podobiznu slovenské holčičky usazené v kočárku.

Jmenuje se Vadim Fedorov, přišel z Ukrajiny a stihl stát u zrodu Sdružení výtvarníků Karlova mostu, které podle proklamací garantuje kvalitu nabízené produkce. Především portrétů a karikatur, akvarelů a olejů s pražskými motivy, drobných šperků a keramiky, fotografií. „Začínal jsem tady v úplných počátcích podnikání. Bylo jasné, že se musejí utvořit nějaká pravidla, aby to fungovalo. Pravidla jsme vytvořili, ale ta bohužel fungují jen na Karlově mostě,“ říká s narážkou na konkurenci, která podle něj všude okolo nabízí brak.

Pouliční portrétista není kdovíjak výnosná živnost. Za jeden kousek si bere čtyři sta korun, někdy i víc, když klient požaduje něco speciálního. Téměř se mu nestává, aby za celý den neměl ani jednoho zájemce, ale ani to nejsou žádné zástupy. „Musíte být mimo jiné přesvědčivý, aby zákazník věděl, že nevyhodí peníze,“ říká malíř Fedorov. Má bohatou českou slovní zásobu a cit pro jazyk. „Neříká se baba, ale žena,“ opravuje bratra svého modelu. Holandskoslovenská rodina je s prací spokojena a odchází s příslibem, že se druhý den staví, aby nechala portrétovat otce.

Vadim Fedorov je jedním z výtvarníků, kteří do Česka přišli z Východu především po rozpadu Sovětského svazu. Někteří, jako Rus Vladimir Zubov, to stihli ještě dříve. Obecně jsou vnímáni jako „Rusové“ a již si na to zvykli, byť jsou mezi nimi hojně zastoupeni Ukrajinci, Arméni, či dokonce přistěhovalci z Balkánu. Mnozí z nich jsou absolventy sovětských uměleckých institutů a vnímají sounáležitost s „ruskou výtvarnou školou“ bez ohledu na národnost. Svádějí dnes a denně boj o zákazníka, usilují o zajištěnou budoucnost a mnozí se snaží naplňovat i své umělecké ambice.

Některým se daří, slaví tvůrčí i komerční úspěchy, a dokonce - například jako ukrajinský malíř Alexandr Oniščenko -vstoupili do povědomí širší české veřejnosti. Jiní hledají spíš zlatou střední cestu. Na každý pád jejich sžívání s novým prostředím nebylo a není jednoduché.

„Fotografové“ Jednou z technik, které užívá při práci na portrétech i Vadim Fedorov, je malba či kresba podle fotografie. Stejně postupuje i Vladimir Zubov. Portrét, který tímto způsobem Zubov vytvořil, věnoval tehdejší prezident Václav Havel zobrazené osobě - svému americkému kolegovi Georgi W. Bushovi. Širší negativní ohlas však vyvolal jiný Zubovův zákazník - středočeský hejtman David Rath, který si letos od něj za krajské peníze koupil portrét Tomáše G. Masaryka.

Pro někoho to byl projev „kulturního analfabetismu“, LN v této souvislosti kritizovaly i autora samého. „Pan Zubov je totiž stachanovec - za pět let namaloval přes pět set obrazů. To už skoro vypadá, že má mistrovskou dílnu jako velcí mužové italské renesance, prostě takový rusko-český Leonardo,“ napsala ironicky Jana Machalická.

Vladimira Zubova to nevyvádí z míry. „Výtka? A není to pochvala? Když něco dělám, dělám to naplno. Malování mě baví, mé obrazy se líbí, prodávají se. Srovnání s Leonardem nemohu považovat za nic jiného než za vyznamenání,“ říká. Osvědčuje tak nejen schopnost „dělat naplno“ na sebeprezentaci coby úspěšného výtvarníka, ale i rétorické návyky, které si osvojil v politice. Kromě jiného je totiž i radním v Kutné Hoře a již podruhé manželem „rebelské“ poslankyně za zelené Olgy Zubové.

Vadim Fedorov kolegu ze stejného oboru hájí. Nechce sice posuzovat jeho výtvory, které zná jen z časopiseckých reprodukcí, ale portrétování podle fotografií má podle něj právo na existenci. „Obecně je apriorní odmítání tohoto postupu značně omezené a jednostranné. Vzpomenul bych slova fotografa Jana Saudka, že slušnou fotku lze pořídit i kompaktem. Předloha je vedlejší, způsob tvorby může být jakýkoliv, ale rozhodující je, zda je výsledek přesvědčivý,“ tvrdí.

Méně srozuměni s těmito postupy jsou ovšem jiní „ruští“ umělci. „Zubov je organizačně zdatný. Myslím si ale, že tato jeho tvorba je umění hodně vzdálena. Jednoduchým způsobem omalovává jednoduché obrazy podle fotografií. Rozhodně se o něm nedá mluvit jako o výtvarníkovi, který by patřil k ruské umělecké škole,“ soudí ukrajinský grafik a malíř Slava Iljašenko.

„Praha je trochu ,ruským‘ uměním přeplněná a mnohé galerie na turistických trasách souvisí s uměním jen velmi volně. Mnohé na mě působí dojmem, že jsou především pračkami peněz,“ tvrdí spisovatel a galerista Alex Koenigsmark. Podle něj je z produkce znatelně patrno, že výtvarné školy na východ od nás učí řemeslo důkladně, takže umělci z východu dovedou namalovat cokoliv - „slovy plzeňského malíře Jiřího Kovaříka ,šikovní jsou jako opice‘“.

„Podobně jako Saša Katsapov říká, že pozná Rusa i v sauně, tyhle malíře okamžitě identifikujete, nikoliv jako jednotlivce, ale jako příslušníky určité entity. Ale třeba Slava Iljašenko (pokud pomineme, že není Rus, ale Ukrajinec) je vynikající grafik a malíř. Asi platí to, co pro výtvarníky jiné -jsou prostě jen dobří a nedobří,“ hodnotí kvalitu „ruských“ umělců Koenigsmark.

Tiskaři Přes rozdíly v názorech stojí výtvarníci „ruské školy“ v jednotné frontě proti „ruskojazyčným“, jak sami říkají, distributorům digitálních obrazů, takzvaných printů. „Printeři“ dílem levně skupují jako podklad originály akvarelů a olejů od svých krajanů, dílem obrazy zneužívají bez vědomí autorů. Ofotografují je, elektronicky upraví, pro větší přesvědčivost na ně částečně nechají dílensky nanést barvy a levně prodávají v tisícových nákladech.

Roman Kotrč, mluvčí Sdružení výtvarníků Karlova mostu, které má podle jeho odhadu zhruba desetinu členů z Východu, to pokládá za nekalou soutěž: „Je to, jako kdybyste do igelitového sáčku nalili vodu obarvenou na bílo a vydávali ji za mléko.“

„Všechny ruské výtvarníky tady to znepokojuje. Zejména ty, kteří malují Prahu, protože je pro ně stále těžší prodat vlastní kvalitní originály. Nyní si již zákazníci nejsou jistí, zda se jim nabízí originál, nebo kopie, a uměleckou tvorbu to značně poškozuje,“ rozhořčuje se Slava Iljašenko.

Pokračování na straně 20

Dokončení ze strany 19

Iljašenko uznává, že pro laika je téměř nemožné digitální kopie rozpoznat. Obětí „ruskojazyčných“ skupin se stal před lety i Fedorov - nikoliv ale jako zákazník. „Nakreslil jsem akvarel s pražským orlojem a byl jsem na to pyšný, protože z profesionálního hlediska to je velice náročná věc. Já jsem to ale dokázal, i když jsem vzděláním architekt a nestudoval jsem výtvarnou práci v takové míře jako akademičtí malíři. Přesto jsem dosáhl vysoké zručnosti a orloj jsem v různých podobách úspěšně prodával až do chvíle, kdy jsem v Mostecké ulici objevil obrázek, který byl v základě můj, byť pozměněný,“ vzpomíná s hořkostí. Pátrání po autorovi podvrhu by podle něj nemělo smysl, neboť obraz byl různými technikami pozměněn. „Nebylo to umělecké dílo, ale byla to poctivá ruční práce. Ale, jak vidíte, i ta se dá ukrást. A v Mostecké ulici to vidím každý den.“

Mluvčí Kotrč tvrdí, že na Karlův most podobné „nabílené vody“ nesmějí, byť toto pravidlo zřejmě někteří prodejci občas poruší. Oniščenko, který prodej na tomto místě zažil v jeho „pionýrských dobách“, je k tomu skeptický. „Dnes to již není jako dřív, kdy se na mostě daly najít zajímavé umělecké práce. Vše, co se dá organizovat, se dá i zničit. Jakmile to dáte do rámečku a na kontrolu podle pravidel sdružení, sotva to již může být umění. Musíte platit různé poplatky a to vás nutí dělat to, co přináší zisk, a ne radost,“ soudí.

Buď jak buď, podnikání s printy má již svůj zenit za sebou. V době, kdy nová technologie vyžadovala značné vstupní náklady, se mnohým „ruskojazyčným“ podnikavcům podařilo vydělat celé jmění. Dnes může tisknout téměř každý, zákazníci včetně cizinců se stali opatrnějšími a vzájemná konkurence tiskařů stlačuje ceny.

Galeristé Mít vlastní galerii, nebo alespoň „svého“ galeristu, je jednou z met mnoha výtvarníků. Úspěšný byl při realizaci tohoto snu právě Oniščenko. „Pochopil jsem, že nemusím stát v dešti či na slunci na mostě, ale může to jít i takto. Tehdy stále ještě vládla až jistá euforie, všechna úřední jednání šla snadněji,“ vzpomíná na dobu před zhruba patnácti lety. Ve své galerii kousek od Staroměstského náměstí nyní vystavuje téměř výhradně vlastní obrazy.

„Říká se, že nejlepší umělec je pro galeristu mrtvý umělec. Jinak stále mluví do toho, kde má být dílo umístěno, jak se má prodávat a podobně. Dělám proto spíše jednorázové výstavy, které nezavazují k dlouhodobé spolupráci,“ vysvětluje. Navíc chce, aby nabízená díla byla relativně dostupná (například produkci českého sochaře Jiřího Kryštůfka, s nímž také spolupracoval, pokládá za „dosti drahou“). Prodejní ceny Oniščenkových obrazů v rozmezí od padesáti do sta tisíc korun jsou ve srovnání s jinými populárními výtvarníky přijatelné.

V Kutné Hoře má vlastní galerii i Vladimir Zubov. Je na ni hrdý a s negativními posudky umělecké kvality si hlavu neláme. „Nejsem tisícikoruna, abych se líbil každému. Pamatuji si na slova někdejšího ministra kultury Pavla Dostála, který mi při návštěvě galerie řekl, že jsem jeden z mála výtvarníků, kteří se dokážou uživit svým uměním bez jakýchkoliv státních dotací,“ ujišťuje. „Stejně jako nedonutíte nikoho jíst to, co mu nechutná, nedonutíte nikoho, aby ho obrazy nadchly proti jeho vůli.“

Jinou cestou se vydala galerie Godot, provozovaná Vladimírem Bogdanovem. Ještě před pěti lety byl trvalým bydlištěm tohoto občana Ruské federace Volgogradskij prospekt v Moskvě, nyní žije dlouhodobě v Praze a uvažuje o získání českého občanství. Jeho galerie sice vystavuje díla mnohých výtvarníků ruské školy, ale až na výjimky spíše těch, kteří žijí v zahraničí. „Chceme být výjimeční,“ vysvětluje.

Galerií „ruských“ malířů usazených v Česku je podle něj mnoho, nicméně za jediného zde žijícího autora skutečně světové úrovně pokládá „konceptualistu“ Viktora Pivovarova, který se v Praze usadil před více než čtvrt stoletím. Ačkoliv má Bogdanov v Praze i „kamennou“ výstavní síň, orientuje se spíš na zahraniční klienty prostřednictvím internetových prodejců, jako je eBay a Aukro. Sám je akademický malíř, ale kvůli podnikání mu čas na vlastní tvorbu nezbývá.

Internetové prodeje zajišťují příjem i pro Vadima Fedorova. „Raději prodám něco kvalitního jednou za čas za vyšší částku než ve velkém množství. Když maluji, snažím se vytvořit něco víc, než je jen pouhá pohlednice,“ říká o svých aspiracích. Oproti tomu Slava Iljašenko je plně spokojen se spoluprací se zavedenými galeriemi. Ještě v devadesátých letech zaujaly jeho grafiky slavného českého kolegu Stanislava Holého natolik, že ho začal vystavovat v Galerii U prstenu. Později spolupracoval k oboustranné spokojenosti například s Janou Reichovou a Alexem Koenigsmarkem.

Ruská škola Bez ohledu na to, jak dlouho žijí v Česku, si umělci z Východu zachovávají pevný vztah ke své původní vlasti. Rus Vladimir Zubov přijel studovat na pražskou filozofickou fakultu před více než třiceti lety. Po svatbě s československou občankou Olgou zde zůstal natrvalo, ruské kořeny nicméně nezapře. Ovlivňují prý především tu část jeho tvorby, která má odrážet depresivní a melancholické nálady (známý je například motiv ukřižované manželky, k níž se malíř vkleče modlí). „Výrazně vnímám otázku života a smrti. V dětství jsem měl silné zážitky z pravoslavných pohřbů - otevřené rakve a líbání mrtvých. Stále mě provází otázka, co bude po smrti. Zatím nemohu mentálně připustit posmrtnou existenci, proto je pro mě malování do jisté míry psychická záležitost. Dotýkám se tak období, kdy už tady nebudu. Mé obrazy mě přežijí a lidé, kteří je budou mít, na mě budou vzpomínat, a to je má motivace,“ dotvrzuje svůj ruský sentiment.

Ukrajinec Oniščenko zase vzpomíná, jak se po prvotním zápalu těžce vyrovnával se životem v cizině: „Začal jsem mít pocit, že se přetrhává pupeční šňůra, která mne spojovala s domovem. Šel jsem na Nuselský most, abych přišel na jiné myšlenky. Potřebuji v takové chvíli před sebou vidět prostor a pohled z mostu je trochu jako pohled na střechy pekelného města. Kdybych nebyl umělec, ale dělník, tak bych snad skočil. Takhle mi bylo jasné, že musím pracovat.“ Dodnes jezdí do rodného Černigova, raduje se z toho, jak tam ožívá příroda. „Je to jak před padesáti lety. Nemohu tam ale zase být tak často, kolem galerie musíte makat jako čert,“ lituje.

Za společné know how výtvarníků, kteří prošli uměleckými školami v bývalém Sovětském svazu, oni sami většinou pokládají smysl pro detail a realistické zachycení zobrazované skutečnosti. Zatímco prý jinde výtvarníci věnují mnoho času na studiích teoretickým koncepcím, oni sami trávili hodiny a hodiny „cvičením ruky“.

Jistou výjimkou je grafik Iljašenko. „Dělal jsem knižní ilustrace zachycující příběhy, vyhovuje mi ale čistá grafika, její formální, umělecká stránka, větší abstrakce. Čím více na východ, tím víc je v ní ilustrativnosti, realismu. Česká grafika se v tom lišila a inspirovala nás,“ vzpomíná na studia ve Lvově, který měl prý to historické štěstí, že ho „socialismus nestačil tak zničit“.

Český štětec Často se soudí, že výtvarníci z Východu opouštějí vlast z ekonomických pohnutek. V případě Oniščenka či Iljašenka to neplatí. Oba doma prosperovali, jinam je hnala jednak touha po „dobrodružství“, po větší míře svobody i snaha po bezprostřednějším kontaktu s evropskou kulturou. Možná k tomu však přece jen přispěly i neutěšené podmínky doma.

Jak vzpomíná Iljašenko - s rozvojem tržních vztahů již nemusel vzdorovat návrhům, aby maloval práci v továrnách nebo „mladého Lenina“. Zakázky přicházely od bank a podnikatelů. V domě se ovšem často vypínala elektřina, netekla voda a postarat se o malé děti bylo těžké bez ohledu na slušný příjem. Mimo jiné i kvůli dětem využil možností českého státního programu pro návrat volyňských Čechů. Upozornili ho na něj známí z československého velvyslanectví, kteří si oblíbili jeho díla.

Fedorov dodává ještě jedno specifikum. „Musíte tam (na Ukrajině, pozn. aut.) mít tvrdší lokty a počítat s jiným způsobem jednání, což ovlivňuje všechny aspekty života. Pozoruji změny, které tam probíhají, a moc mne netěší. Vše, co mi tam vadilo, se ještě vyostřuje. Stále musíte být ve střehu,“ konstatuje neradostně.

Na růžích ustláno ale nikdo neměl ani v Česku. Pomineme-li případ Vladimira Zubova, který si prožil vážnou osobní krizi v období mezi rozvodem a druhým sňatkem s Olgou (díky kterému začal malovat), se vesměs všichni složitě vyrovnávali se životem v cizině. Nepřivedlo je to sice na Nuselský most jako Oniščenka, nicméně stesk byl silný. Přispívala k tomu i reakce českého prostředí. V mnohém za to mohou české reminiscence na sovětskou okupaci v roce 1968 a obecný odpor k východním cizincům.

„Když na úřadě slyší jiný přízvuk, mizí jim z tváří milý úsměv, který do té chvíle měli. K cizincům se tady nechovají dobře -třeba Ukrajinci pomohli při záchraně mnohých památek, ale teď, když jich není zapotřebí, je prostě vyhánějí. Prý brali domácím zaměstnání, ale kdo jim bránil pracovat třeba za těch padesát šedesát korun?“ rozhořčuje se Oniščenko, který je již roky českým občanem. S předpojatým přístupem se před lety setkal i při jednání o uspořádání vlastní výstavy v pražské síni Mánes, kdy mu partneři dali najevo, že ta je jen pro „naše“.

„Setkal jsem se s tím, že mi řekli: ,Nechceme ze zásady spolupracovat s ruskými výtvarníky‘,“ říká také Iljašenko. Pouze politik Zubov tvrdí, že předpojatost nepociťuje. „Kdyby se mnou měli lidé nějaký problém, nezvolili by mě dvakrát po sobě do zastupitelstva,“ zní jeho argument.

Zaujatost vůči lidem z bývalého SSSR kvůli roku 1968 východní výtvarníci vesměs „cítí s pochopením“, jak to vyjádřil ruský občan Bogdanov. Ačkoliv výtvarníci někdy působí jako lidé z jiného světa, stihnou se aktivně zajímat i o českou politiku. Oniščenko chodí s gustem volit. „Stále mám jistou radost, že do toho mohu ,kecat‘. Už ale není téměř z čeho vybírat, politikům často jde hlavně o jejich pokladničky,“ glosuje situaci. Zájem projevuje i Bogdanov - pokud by získal občanství, volil by zelené. „Mám rád krásný, nikoliv rudý, a k tomu zelený svět,“ vtipkuje.

Východní umělci u nás občas narážejí na jisté třecí plochy. „Pokud jsem například ve Vídni nebo v Mnichově přišel se svými pracemi do galerie a řekl, že jsem studoval v bývalém Sovětském svazu, byla reakce právě opačná než tady,“ říká volyňský Čech Iljašenko, který se ani přes přátelská doporučení nikdy nepodepisoval jako Šenk.

S Českem se nicméně představitelé „ruské školy“ sžili a dá se skutečně mluvit o vzájemné symbióze. Našli si okruh „svých“ galeristů a stálých klientů. Při rozhovoru dávají přednost češtině a je znát, že zde již napevno zapustili kořeny - nejen v existenčním slova smyslu, ale i emocionálně. Iljašenko má srdečný vztah ke „krásnému starobylému městu Broumovu“, kam se v rámci programu přesídlení původně dostal. Pravidelně tam jezdí na chalupu a za přáteli.

„Praha je kouzelné město, dodnes na mne silně působí,“ pěje ódy na svou novou vlast Ukrajinec Alexandr Oniščenko.

***

Vladimir Zubov „naplno dělá“ nejen na sebeprezentaci coby úspěšného výtvarníka, ale má i rétorické návyky, které si osvojil v politice. Kromě jiného je totiž radním v Kutné Hoře a již podruhé manželem „rebelské“ poslankyně Olgy Zubové. Začal jsem mít pocit, že se přetrhává pupeční šňůra s domovem. Šel jsem na Nuselský most, abych přišel na jiné myšlenky. Kdybych nebyl umělec, ale dělník, tak bych snad skočil. Alexandr Oniščenko

Pokud jsem například ve Vídni nebo v Mnichově přišel se svými pracemi do galerie a řekl, že jsem studoval v bývalém Sovětském svazu, byla reakce právě opačná než tady Slava Iljašenko

Nejsem tisícikoruna, abych se líbil každému. Pamatuji si na slova Pavla Dostála, který mi řekl, že jsem jeden z mála výtvarníků, kteří se dokážou uživit svým uměním bez jakýchkoliv státních dotací. Vladimir Zubov

O autorovi| PAVEL MÁŠA, Autor (* 1959) je novinář

Autor:

TEST: Hodinky místo mobilu děti pohlídají i zabaví

Premium Co umějí chytré hodinky se SIM kartou pro děti? Nahradí mobil. Dá se na ně dovolat a většinou i sledovat jejich polohu...

Opatření bojkotuje stále více lidí, cítí se podvedeni, říká psycholog

Premium Doba covidová je už dlouhá. Zatímco při první vlně epidemie byli lidé v Česku většinou ukázkově disciplinovaní, nyní je...

Velké dilema třetí dávky: míchat, či nemíchat vakcíny?

Premium Posilující dávka očkování naráží na možnost volby. Řada Čechů řeší, kterou vakcínou si nechat svoji imunitu proti...

Zdarma vyzkoušejte koupelový balíček od tetesept
Zdarma vyzkoušejte koupelový balíček od tetesept

Pochmurné počasí úplně vybízí k tomu se na chvilku zastavit, dát si uklidňující hřejivou koupel a relaxovat. Navíc si podobně zábavnou koupel mohou...