„Do večera bude váš muž zpátky. Potřebujeme se ho jen na něco zeptat,“ říkávali prý sovětští agenti. Když přišli 20. května do Nuslí pro Sergeje Vladimiroviče Marakujeva, už asi nic takového neslibovali.
Zatýkání probíhalo už několik dní a poplašné zprávy se v ruské emigrantské komunitě rychle šířily. Anna Marakujevová svého muže už nikdy neviděla. Čekala na jeho návrat až do své smrti v roce 1962, aniž by dostala od sovětských orgánů jakoukoli informaci o jeho dalším osudu.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovala Markéta Bernatt-Reszczyńská. Organizace sdružuje lidi se zájmem nejen o historii prostřednictvím Klubu přátel Paměti národa. Díky pravidelným příspěvkům více než 5 tisíců členů může spolek dál uchovávat vzpomínky lidí, kteří prožili klíčové okamžiky dějin. Členství mimo jiné nabízí možnost setkávat se s pamětníky, účastnit se vycházek, výletů, debat či hlasovat pro laureáty Cen Paměti národa. |
„To bylo to nejhorší,“ řekla Paměti národa Anastazie Kopřivová (* 1936), vnučka odvlečeného Sergeje Marakujeva.
Co se s dědečkem skutečně stalo, zjistila až po roce 1990, když sovětské velvyslanectví stručně odpovědělo na její soukromý dopis. Po 45 letech konečně zjistila, že dědeček zemřel už v roce 1945 tři měsíce po svém zatčení.
A až po letech se Anastazie dočetla v knize SMERŠ: rok v táboře nepřítele podrobnosti o činnosti jedné z nejpřísněji utajovaných špionážních organizací 20. století – sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špiónům). Knihu pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij napsal tlumočník Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, který před válkou studoval v Praze v ruském emigrantském gymnáziu.
„Tato organizace existovala jen na konci války a krátce po ní. Byla založena při NKVD pro boj s nepřáteli Sovětského svazu na cizím území, ale NKVD nepodléhala. Cílem bylo ve všech státech, kam Sověti pronikli, vylovit ty, kteří byli nepřáteli Ruska, tedy antibolševiky,“ vysvětlila Kopřivová.
„Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme jim nepřinášeli svobodu. Nesli jsme s sebou smrt. Vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se, svátečně oblečených děvčat a chlapců. My se musíme co nejdřív dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít!“
Z deníku tlumočníka Smerše Michaila Mondiče, 10. května 1945
Dědeček Anastazie se na seznam nepřátel dostal proto, že se v Československu stal ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří v občanské válce bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům a v roce 1921 přišli do Československa v rámci tzv. ruské pomocné akce.
„Československo bylo jediný stát, který nabídl mladým Rusům pobyt financovaný ze státního rozpočtu, ale za dvou podmínek – že se nebudou v ČSR politicky angažovat, zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu,“ vysvětlila Anastasie Kopřivová, rozená Vukolová.
Mezi těmito mladými muži byl i tatínek Anastazie Vasilij Vukolov. V Praze studoval na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví, kde se seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele školy.
Poté absolvoval na ČVUT obor zemědělského inženýrství a pracoval ve Státním výzkumném ústavu zemědělském v Dejvicích. Jeho specializací bylo lukařství a pastvinářství a zvláštní pozornost věnoval parkovému a sportovnímu trávníkářství.
Stal se vlastně zakladatelem tohoto oboru v ČSR. A vynikal v práci s mikroskopem. Se svou rodinou se usadil na Hanspaulce, tedy nedaleko svého pracoviště a nedaleko míst v Dejvicích a Bubenči, kde žila početná ruská komunita.
Rusové měli v Praze své obchody i tenisový klub
V Bučkově ulici (dnes Rooseveltově) Rusové postavili družstevní dvojdům, tzv. Profesorský dům, v němž žili ruští intelektuálové a profesoři přednášející na pražských vysokých školách. Další tři ruské domy stály nedaleko: dům na třídě Krále Alexandra (dnes Jugoslávských partyzánů) a dvojdům v Koulově ulici, kde žily například sestra a matka spisovatele Vladimira Nabokova.
Rusové měli v Dejvicích a Bubenči své obchody, fotoateliér, tenisový klub nebo školku, do které chodila i Anastazie. „Sice jsem chodila do ruské školky a doma se mluvilo rusky, hrála jsem si s ruskými dětmi, ale přitom si vůbec nevzpomínám, že bych měla nějaký problém s češtinou, a to ani v první třídě české obecné školy. Oba jazyky mi odmala připadaly přirozené,“ vzpomínala.
Rozdíl si uvědomovala z jiného důvodu: „Za války jsme na tom byli my emigranti hůř než Češi. Neměli jsme rodinné zázemí, babičky a dědečky z vesnic, kde bychom si mohli přilepšit. Hlad jsme ale vyloženě neměli. Nezapomenu však, jak matka rozpočítávala kostky cukru, aby s nimi vyšla. Nezapomenu na zápach mýdla, které se vařilo z loje, dávalo se pod postel, kde smrdělo, a pak se z něj krájely mazlavé kostky.“
Otec byl nadšený, že při osvobození našel krajany
Květen 1945 přinesl devítileté Anastazii zajímavý objev: vojáci, kteří přijeli do Prahy, mluvili stejným jazykem.
„Až tehdy jsem si uvědomila, že můj rodný jazyk pochází z jiné země. Setkání s ruskými vojáky ve mně zanechalo silný čichový vjem: pach špeku smísený se špatným benzinem a naftou. Přijeli od Šárky a parkovali na Červeňáku (Červený vrch), kde byla dříve jen pole. Vojáci tam pásli koně a můj otec tam za nimi chodil a byl nadšený, že našel své krajany,“ vyprávěla.
Tatínek patřil mezi Rusy, kteří si nepřipouštěli, že jim s příchodem Rudé armády hrozí nebezpečí. „Někteří Rusové odjeli už v dubnu do západní zóny, jiní se pakovali 9. května. Dědečkovi bylo v té době 72 let a říkal si, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat. Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo přes 25 let, a navíc měl československé státní občanství.“
Mýlili se oba: otce agenti Smerš neodvedli jen proto, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí. Rakovině podlehl dva roky poté a pro rodinu nastaly těžké časy.
Anastazie Kopřivová v 60. letech.
„Byla jsem takové chudé dítě, polosirotek. Do života bez otce jsme navíc s matkou a sestrou startovaly s dluhy, protože jsme kupovaly drahé léky ve Švýcarsku v naději, že pomohou. Odmala jsem byla zvyklá nosit darované odložené šaty. A dosud jsem tento bohulibý zvyk neopustila,“ vyprávěla.
Špatně na tom byla i babička, která neměla nárok na vdovský důchod. „Babička byla vdova – nevdova. Neměla nárok na důchod a žila na sociálním minimu.“
Anastazie vystudovala pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol a učila děti v základní škole na pražském Smíchově. Poté absolvovala dálkové studium oboru čeština – ruština – pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila do Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV. Spolupracovala na učebnicích ruského jazyka a připravovala také rozhlasové kurzy ruštiny pro školy.
Osudy odvlečených zmapované až po revoluci
V ústavu pracovala Anastazie třicet let až do jeho zrušení v roce 1992, kdy odcházela do důchodu. Tehdy se setkala na výstavě o Marině Cvětajevové s novinářem Vladimírem Bystrovem, synem odvlečeného prvorepublikového úředníka ministerstva zahraničí Nikolaje Bystrova. Vladimír využil svých bohatých kontaktů a příznivé situace na začátku 90. let, kdy se sovětské archivy pootevřely a Češi se mohli začít ptát.
Anastazie se stala jeho zástupkyní v občanském výboru Oni byli první, který usiloval o rehabilitaci Rusů, ať již s československým či jiným občanstvím, kteří byli po květnu 1945 zavlečeni do Sovětského svazu. I přes relativní vstřícnost Sovětského svazu na začátku 90. let se jednalo o náročný a zdlouhavý proces.
„Naším prvním úkolem bylo zjistit, kolika lidí se to týká. S tím nám pomohlo československé ministerstvo zahraničních věcí, které seznam dávalo dohromady přibližně rok. Bylo na něm asi tři sta jmen, a protože vycházel pouze z místních dokumentů, tak nemohl být kompletní,“ popsala pátrání po osudech Rusů.
„S tím seznamem jsme přišli na sovětské velvyslanectví a měli pro každého odvlečeného čtyřstránkový dotazník, do kterého jsme dali i některé provokativní otázky, jako například zda měl dotyčný u soudu obhájce, zda byli nějací svědci, na základě čeho byl odsouzen, jak probíhalo věznění a tak dále. Byl to obrovský svazek, který jsme předali s oficiální žádostí velvyslanci. To vše za přítomnosti novinářů a fotografů, které Vladimír Bystrov pozval.“
Dědeček Sergej Vladimirovič Marakujev.
Po roce se vrátila třetina dotazníků. Odpovědi na většinu otázek byly proškrtnuté, u mnoha jmen stálo, že chybí v registrech. Anastasie dostala vyplněný dotazník týkající se jejího dědečka. Z něj se dočetla, že byl odsouzen za protisovětskou činnost, která nebyla nijak dopodrobna rozvedena. Vzhledem ke svému stáří a zdravotnímu stavu byl odsouzen „pouze“ na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, což znamenalo přikázané místo pobytu.
„Odsuzovalo se za to, co se odehrálo před 25 lety, tedy před čtvrt stoletím,“ upozornila Anastazie Kopřivová s tím, že většina mužů (odvlečeny byly pouze dvě ženy) putovala do pracovních táborů na deset let, aniž by jejich rodiny dostaly o jejich osudu jakoukoli informaci – ačkoli o ni sovětské úřady opakovaně žádaly.
Československo na ně úplně zapomnělo
„Před rokem 1948, za ministra zahraničí Jana Masaryka, šly z Československa oficiální dotazy na Sovětský svaz přes vládu, ministerstvo zahraničí i Mezinárodní červený kříž. To byly tři cesty, kterými se manželky snažily zjistit, kde jejich muži jsou, zda jsou živí, co s nimi bude. Odpovědi ale nepřicházely. Po roce 1948 a výměně osazenstva na československém vyslanectví v Moskvě už nebylo možné se ani ptát. Velká část Čechů si také říkala, že co mají Rusové mezi sebou, to je jejich věc a my o tom nic vědět nechceme,“ vysvětluje Anastasie Kopřivová.
Jejich trest končil v roce 1955, tedy v období prvního sovětského tání po smrti Stalina. „Tak je opravdu propustili s tím, že musí prokázat, že mají kam jít, což byl po deseti letech bez možnosti korespondence s rodinami pro mnohé problém. A Československo na ně úplně zapomnělo. Velmi rychle lze vygumovat paměť, ať už nemluvením nebo přímo lhaním,“ upozornila Anastasie Kopřivová, která se o oživení této paměti snažila celá devadesátá léta prací ve spolku Oni byli první.
„Podařilo se nám několik husarských kousků. V době, kdy byla nálada ve společnosti příznivá, se nám podařilo umístit v Praze dvě pamětní desky – jednu na Profesorském domě a jednu na pravoslavném kostele na Olšanech. U nich se vždy 11. května na památku začátku zatýkání konaly vzpomínkové akce za účasti potomků odvlečených, politiků a novinářů. Dále jsme zorganizovali několik výstav a společnost podávala návrhy na státní vyznamenání, které in memoriam získal např. generál Sergej Vojcechovský, kterému jsme odhalili pamětní desku v Brně, kde byl dlouhá léta zemským velitelem,“ vyjmenovala Anastazie Kopřivová.
„V Parlamentu také prostřednictvím Milana Uhdeho zazněla omluva odvlečeným Rusům, které stát nedokázal po válce ochránit. Tuto omluvu pronesl také na Olšanech před žijícími vdovami, které dostaly přilepšení k penzi – a potomci dokonce finanční náhradu za práci, kterou odpracovali jejich otcové v lágrech, to jsem považovala za zázrak, i když jsem si říkala, že jim to měl proplatit Sovětský svaz,“ uzavřela výčet aktivit výboru, který zanikl po smrti Vladimíra Bystrova v roce 2010. V té době také skončila vstřícnost Ruska ke kritickému pohledu do vlastní historie.
Přestože zájem o vyjasňování těchto příběhů je v současném Rusku opět tabuizovaný, Anastazie se tématu věnovat nepřestala. Do její zřejmě největší databáze ruských emigrantů v České republice přibývají stále nová jména, stejně jako do její obsáhlé sbírky dokumentů a fotografií.
Na toto téma napsala řadu článků a publikací a spolupracovala s Památníkem národního písemnictví na velké výstavě v letohrádku Hvězda, jejíž výsledky jsou shrnuty ve dvou sbornících Z historie exilu. Emigrace z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu, které vyšly v roce 2018 a 2019.
