Vzpomínáte, jak jste žili před dvaceti lety? Seriál LN připomíná první léta po sametové revoluci.
Rolničkám odzvoní obleky solidní/ Humor je nějakým písařem schválen// Národ se pobaví, smíchem se krále. Závěrečná sloka písničky Petra Rímského a smích, který ji na folkových festivalech konce osmdesátých let doprovázel, dokonale ilustroval styl a stav českého humoru tehdejší doby. Ten oficiální, schválený stranickými cenzory, nám byl předkládán v televizních estrádách a časopise Dikobraz. Neoficiální se šířil v jemných narážkách a jinotajích a zbystřené smysly jeho fanoušků ho často objevovaly i tam, kde to sami autoři nezamýšleli. A dokázal je rozesmát víc než Jiřina Bohdalová zájezd zemědělců v Televarieté vtipem o melouchaření.
V listopadu 1989 jsme se najednou ocitli v situaci, kdy velké téma našeho národního humoru zmizelo. Politický humor přestal být aktuální, své nové vůdce jsme takřka bezmezně zbožňovali a vůdcové staří už nebyli ani směšní. Když na tuto etapu vzpomíná spisovatel, básník a humorista Jiří Žáček, tak není moc přívětivý. „Do 90. let vykročili Češi s patosem a humor, který jim pomáhal přežít krušná 70. a 80. léta, vyhodili do popelnic,“ říká. „Že prý už není zapotřebí, když se může všecko říkat nahlas a přímo. Ale když jsme zatratili humor, zrušili jsme zároveň kritickou sebereflexi, protože tam, kde vládne patos bez oponentury humoru, se nakonec vždycky začne lhát.“
Spisovatel Terry Pratchet razí teorii, že množství humoru je stejně jako množství hmoty ve vesmíru konstantní a když ho někde uberete, musí ho přibýt někde jinde. Při absenci politických vtipů se tedy chybějící množství humoru muselo projevit v jiné, dosud nepoznané formě. A opravdu se vylíhnul humor černý, do té doby existující pouze v jakési protoformě, schované, jak říká kreslíř Marek Douša, „v hospodách a na pohřebních hostinách“. V devadesátých letech se mohl projevit v celé své cynické nemilosrdnosti. Odrazila se v něm veškerá frustrace z absurdity, která nás čtyřicet let obklopovala, a z její nové podoby, která se kolem nás v nové, divoké době začala hromadit nanovo.
Domovskou základnou černého humoru se stal měsíčník Sorry (podtitul: PRavá DEmokratická Legrace) vzniklý ze studentského občasníku Fámyzdat (podtitul: Víra ve fámy, důvěra v leže). V revolučních dnech roku 1989 ho začali vydávat na Fakultě žurnalistiky UK lidé sdružení kolem Milana Podobského alias Fefíka a bývalého dikobrazího karikaturisty Michala Hrdého. Jako filozofii razili nebrat na nikoho a na nic ohled, což splnili hned při distribuci prvního čísla, kdy po vzoru bulvárních kamelotů vykřikovali v metru „Havel bude viset!“.
Z tištěné podoby se epidemie černého humoru rozšířila v roce 1993 na televizní obrazovky ve formě České sody (podtitul: Celonárodní zkouška z demokracie) a nejčernějších hlubin dosáhl po nástupu éry internetu, například na konferenci Františka Fuky Hnus.42 na síti Fidonet v roce 1995. To, že se nám tento druh humoru dostal patřičně pod kůži, je více než patrné. Česká soda si vydobyla a dodnes udržuje kultovní status a sestřih jejích nejlepších dílů se dokonce promítal s velkým úspěchem v kinech. Hnus.42 se na začátku nového tisíciletí přetransformoval ve webový portál Kompost, který byl přes svůj často až příšerný obsah (možná díky němu) pravidelně nominován na ceny za internetové projekty. Nejpádnějším důkazem o tom, že se Češi znovunašli v černém humoru, je ale fakt, že Sorry jeden ze dvou humoristických časopisů, které se udržely až do dneška.
Humoristické časopisy to po pádu socialistického Dikobrazu neměly jednoduché. V devadesátých letech se na uprázdněný trůn snažila dostat spousta nově vycházejících
které ovšem většinou nepřečkaly své druhé či třetí vydání. Zanikl Nový dikobraz, konkurenční Podvobraz, Škrt, Kuk, Hec, Plesk, Oraz, Pardon a desítky dalších. Kromě Sorry se na novinových stáncích zabydlely nastálo jenom Trnky-brnky vizovického vydavatele Richarda Jaroňka, který přesně odhadl další významný směr porevolučního českého humoru. Pivně-slivovicový humor, na který se Trnky-brnky zaměřily se setkal s okamžitým úspěchem. Náklad časopisu se v roce 1993 pohyboval nad hranicí 300 tisíc výtisků a dodnes si drží jednoznačné prvenství mezi ostatními samostatně prodejnými humoristickými periodiky. Kritici mu občas vyčítají vulgaritu, jednoduchost, nekvalitní kresby, občasné příliš těsné koketování s rasismem, ale nikdo mu nemůže upřít, že možná právě tím vším se časopis stal tolik oblíbený.
Tvrdit, že se proslulý český humor v devadesátých letech přeměnil v cynismus a hospodské vtipy, by ale bylo přehnané. Už jen fakt, že pořadatelé divácké ankety o největšího Čecha všech dob museli upravovat její pravidla, aby zabránili drtivé výhře Járy Cimrmana, svědčí o tom, že jsme svou schopnost dělat si legraci ze všeho včetně sebe samých neztratili. Polský spisovatel Mariusz Szczygiel jednou napsal, že si Češi vytvořili svůj humor místo antidepresiv a nepříjemné pocity potlačují smíchem. Pokud je tato teorie platná, tak se o osud našeho humoru opravdu nemusíme bát.
