Minulý týden jsem napsal, že k akci Děkujeme, odcházíme se nepřipojila kromě Pavla Pafka snad ani jediná známá a špičková lékařka či špičkový lékař a také že „LOK je taková lékařská lůza“. Ta první věta byla chyba, za niž se omlouvám; ta druhá nešťastně formulovaná, omlouvám se také. K akci se připojilo několik dalších známých tváří, od profesorky Havránkové po profesora Klenera. Aktivity LOK obvykle podporoval jen zlomek lékařské elity, ale projekt „Exitus“ má otevřenou či tichou podporu napříč nemocniční populací.
Lékaři se zlobí, že se proti nim vede propagandistická válka. Pokusím se vysvětlit, proč se od formy protestu odvracejí i lidé, kteří jeho podstatu podporují.
Předpokládejme pro tuto chvíli, že situace je neutěšená; že lékař je permanentně přepracován; že je nedoceněný; že je oprávněně frustrovaný z korupce a plýtvání. Otázkou pak je, zda k nápravě zvolil správné prostředky.
Lékaři nejsou hloupí. Vědí, že ačkoli mluví o odchodu do zahraničí, podstatou akce je tvrdá hrozba: „Nesplníte-li naše požadavky, nebude péče.“ A když někteří dodávají „Nebude ani akutní péče“, říkají tím lidem: „Budete trpět a možná bez pomoci umírat.“ Proč se diví, že takovou část národa zvedají ze židle?
Obdobně by se mohli chovat policisté, opraváři letadel, dělníci, kteří utahují kohouty na plynovém potrubí, zdravotní sestry, inženýři v jaderné elektrárně, vojáci. V moderní společnosti, která je postavena na dělbě práce, mohou statisíce lidí vyhrožovat těm ostatním: „Nesplníteli naše požadavky, riskujete smrt!“
Následující paralela vypadá na první pohled zcela nepřiměřeně. Ale bohužel jen na první pohled. Prvního září roku 2004 obsadilo komando čečenských bojovníků školu v Beslanu v Jižní Osetii. Zajali 1128 lidí, včetně několika set dětí. Nechtěli peníze, jen uznání nezávislosti Čečenska. V průběhu osvobozovací akce zahynulo 330 osob, z toho 186 dětí. Celý svět se shodl: šlo o akt neomluvitelného terorismu. Nikdo nemá právo k prosazení svých – jakkoli oprávněných – požadavků ohrožovat jiné lidi na životě.
Jaký je rozdíl mezi čečenskými bojovníky, kteří chtěli svobodu pro svůj národ, a částí českých lékařů, kteří chtějí větší pořádek a vyšší plat? Vidím jen tři.
Rozdíl první: český lékař není připraven aktivně zabíjet; jen mnozí deklarují odhodlání pasivně přihlížet, jak lidé umírají na záněty slepého střeva, komplikované porody či infarkty.
Rozdíl druhý: situace v Čečensku byla nesnesitelná, situace v českých nemocnicích je jen frustrující.
Rozdíl třetí: Čečenci byli tak zoufalí, že byli připraveni pro svobodu své země obětovat kromě nevinných i své vlastní životy. Část českých lékařů je pro vyšší výplatu a vyšší spravedlnost připravena obětovat jen životy cizí.
I kdybych podepsal VŠECHNY lékařské požadavky, nemohu přistoupit na teorii, že spravedlnosti lze dosáhnout tak, že budu nevinným vyhrožovat smrtí.
A tak nám optimistům nezbývá než doufat, že nakonec rozhodne rozdíl čtvrtý: tato finální, umírací část protestu nenastane. Ministr zdravotnictví cukne, přidá do základních platů místo do prémií, poté cuknou odboráři.
Jsme v Česku. Tady se neboxujeme, jenom fackujeme.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
