Středa 6. července 2022, Den upálení mistra Jana Husa
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Český metal jako romantické gesto?

Česko

Heavymetalová hudba a její fanoušci jsou už několik desetiletí trvalou součástí zdejší scény, navzdory měnícím se módám i často přezíravému pohledu hudební publicistiky. Velké hvězdy žánru jsou spolehlivým tahákem festivalů (letos např. Ozzy Osbourne nebo Metallica), velmi živé je i metalové podzemí. Čím to, že se tahle hudba tolik ujala? Debatu moderoval redaktor LN Ondřej Štindl.

* LN Před lety mi zaměstnanec jednoho hudebního vydavatelství udiveně vyprávěl, že tehdy aktuální desky Ozzyho Osbourna se v Česku prodalo tolik jako ve Francii a Beneluxu dohromady. To je ale jenom jeden z mnoha detailů, které podle mě potvrzují, že heavymetalová hudba v Česku zakořenila hlouběji než v mnoha jiných zemích, že metal se stal pevnou součástí českého mainstreamu. Proč zrovna metal?

Josef Rauvolf: Na to je jednoduchá odpověď. Má jednoduchý rytmus na těžkou dobu, podobá se v tom dechovce, je to taková dechovka současnosti. Proto frčí i v Německu, kde ta dechovková tradice taky existuje. Další věc je dědictví doby normalizace, kdy hodně lidí, které neoslovila komplikovanější alternativní scéna, vidělo v metalu nějakou protestní hudbu, což byla iluze. A na těch koncertech vidíte hlavně zestárnuvší někdejší máničky, které dnes mají dost peněz, aby si mohly dovolit lístky na koncert, kde můžou s nostalgií vzpomínat na krásné roky na učňáku. Knedlíkový? Nikdy!

Tomáš Pospiszyl: Nesouhlasím s tím, že by metal byl součástí mainstreamu. Existuje tady silná subkultura, která oslovuje mladé lidi, žádné bývalé máničky, a existuje prakticky nezávisle na médiích. Už vůbec si nemyslím, že by obliba metalu byla nějakým pozůstatkem normalizace. Podle mě je metal extrémním projevem tradice romantismu, který naprosto odpovídá logice soudobé kultury a civilizace, stejně jako třeba satanismus nebo – pokud mám uvést krajní a aktuální příklad – střílení lidí samopalem v ulicích.

Petr Vizina: Myslím, že metal – a teď nemluvím o typu hudby, kterou dělá třeba Ozzy Osbourne, což je spíš pop, který zní jako metal – žije právě proto, že v sobě má to romantické gesto, které člověk neopouští. A nemyslím si, že to je knedlíková muzika, v krajních formách je velice propracovaný, má blízko k vážné hudbě. S tím mainstreamem je to taky složitější: metal nebo jeho radikálnější odnože jsou například nepoužitelné pro reklamu. Oproti třeba elektronické taneční hudbě, kterou reklama přijala velice rychle. Metal může prodávat nanejvýš rakve, v tom je určitá hrdost.

František Štorm: Pokud se budeme bavit o kapelách jako Arakain, výraz „knedlíková muzika“ je asi odpovídající. Je to hudba, která mě vůbec nezajímá a nemám k ní co říct. Já se pohybuju výhradně v oblasti blackmetalu, která pro mě znamená to naprosto radikální, třeba satanistické vyjádření – zdvojeným velkým bubnem, jak říkáme, kytarovým kartáčem, tím neskutečným řevem, který nás pořád strašně baví. Nemá to co dělat s dědictvím nějaké doby nebo politikou, kterou jsme vždycky ignorovali. A cítím se být blízký té romantické tradici – romantice zasněžených hřbitovů, rozlámaných křížů a gotických ruin, obrazů Caspara Davida Friedricha, prací Josefa Váchala, který se satanismem dost hluboce zabýval, navazující filozofie Ladislava Klímy a dalších velikánů.

Josef Rauvolf: Jistě. Ale pokud někde mezi lidmi řeknu heavy metal, představí si to, o čem jsem mluvil já, a ne nějaké romantické gesto. V čem podle vás vůbec je?

Tomáš Pospiszyl: Je to vzývání smrti, negace, projev touhy postavit se proti zákonům a konvencím společnosti, postavit se jako individuum v podstatě proti všemu. Atenhle postoj je vlastní jak starým metalákům v hospodě, tak i těm mladým. Josef Rauvolf: Nevidím velké romantické gesto v tom, že někdo po deseti pivech řekne: „Seru na to všechno.“ To bychom jako velké romantiky mohli brát třeba fotbalové chuligány – taky se přece bouří proti autoritám, perou se s policií. Pokud měřítka nastavíme takhle volně, vejde se do vaší definice romantismu kdekdo.

Petr Vizina: Mě by zajímalo, jestli když František mluví o radikálním satanismu, je v tom nějaký odstup nebo humor. Přiznávám totiž, že pro mě metal v těch polohách, kdy zrovna tohle předvádí se vší vážností, začne být nechtěně komický. František Štorm: Když se nějaká kapela začne brát smrtelně vážně, je to smutné. Já mám humor v hudbě a nadsázku v hudbě rád, hledám je tam a taky je tam vkládám.

* LN Přijímá tu nevážnost i publikum?

František Štorm: Ti fanoušci a fanynky, se kterými mluvíme, to chápou. Pak jsou takoví, kteří nám vytýkají, že si ze satanismu a sami ze sebe děláme legraci, ale s těmi se nebavíme. Dostávali jsme od nich výhrůžné dopisy.

* LN Hrozili vám, že vás vyloučí od satanistů?

František Štorm: Spíš že nám rozbijou hubu, ale je to už dávno. Tomáš Pospiszyl: Místo romantismu můžeme u metalové hudby mluvit o antimodernismu. Radikálním odmítnutí inženýrské, darwinistické společnosti, která se vyvíjí od 19. století. František Štorm: Takhle hluboce o tom metalisti, jak je znám, skutečně nepřemýšlejí. Neřeší otázky moderny a technokratické společnosti. Je to spíš pudová věc, náklonnost zvláštního typu.

* LN K metalu ještě víc než k jiným subkulturám patří určitá uniformita. Paradox člověka, který se chce vymezit proti společnosti jako individualita tím, že se zařadí do nějaké uniformní skupiny, není typický jenom pro metal. Je v něm ale výrazný. Nejde jenom o oblečení, ale třeba i o pohyby na koncertech – na pódiu i pod ním. Na punkovém koncertě vidíte pod jevištěm chaos, na metalovém to je často skupina, jejíž všichni členové dělají najednou totéž.

Tomáš Pospiszyl: Tak prostě mají rádi řád. Když na plese hrají valčík, taky všichni na parketu tančí plus minus stejně. Metal – brána k metafyzice Josef Rauvolf: Já bych to, Tomáši, takhle nezlehčoval. Moje vzpomínka na metalové kapely 80. let té uniformitě odpovídá. Chodily na přehrávky, jezdily na festivaly politické písně, hrály tam písně s texty přepsanými do angažovanější podoby. Jejich vzpoura se vyčerpávala tím, že si jejich členové na džínové bundě ustřihli rukávy a na záda dali nášivku Saxon.

František Štorm: Určitě existuje nebezpečí, že člověk, který chce dělat něco výstředního a originálního, najednou zjistí, že je v davu, který si tu originalitu představuje úplně stejně. Moje vzpomínka na hlavní proud metalu v osmdesátých letech je stejná jako Josefova. Žádná blackmetalová kapela se ale, pokud vím, nesnížila k tomu, aby chodila na přehrávky nebo přepisovala texty.

Tomáš Pospiszyl: Myslím, že to Josef zjednodušuje. Věřím, že metalu můžeme děkovat za to, že ještě máme nějakou kulturu. Metal je pro mladého člověka vstupenkou do metafyzického světa. Samozřejmě je pak na každém z těch lidí, co si z něho vybere. Josef Rauvolf: No výborně. Tak spolu vyrazíme na nějaký metalový koncert a budeme tam tu metafyziku hledat. Ale brýle bych si být vámi radši nebral, mohl byste o ně přijít.

* LN Když odhlédneme od sporu o knedlíkovost či romantismus metalu, je to hudba taky výrazně mužská. V podobě toho buřičského gesta. Metalista říká, nejsem tahle změkčilá břečka, já jsem chlap. Vůbec bych neřekl, že metal je protest proti darwinistické společnosti, často nějakou formou vyjadřuje ten nejhrubší sociální darwinismus ve zkratce: „V tomhle tvrdém a krvavém světě přežije jenom ten nejtvrdší chlapík, což jsem shodou okolností já.“ Hodně mužská je i obraznost, všechny ty obaly s vikingy a nájezdníky. Nemluvě o tom, že je metal hudba, na kterou mohou tančit i muži, kteří nejsou zrovna baleťáci, nějaké komplikované houpavé rytmy v něm skutečně nehrozí.

František Štorm: Sexy hudba to skutečně není. V black metalu je rytmus podřízený tomu, že hudba musí být maximálně rychlá. Asi to mužsky... skutečně vyznívá.

Josef Rauvolf: Protože ta hudba je strašně machistická. A pokud někdo přes týden zařezává v bance a na víkend se navlékne do kůže a hraje si na tvrďáka, je to jenom legrační. Samozřejmě má metalová scéna taky nějaké svoje okraje, kde působí třeba František a kde vznikají zajímavé věci, ale to gros metalu je právě tohle, hraní si na tvrďáky v uzavřeném mužském klubu, kde ženy jsou vždycky jenom přívažek.

Tomáš Pospiszyl: Myslím, že ty základní charakteristiky, o kterých jsem mluvil, jsou přítomné i v těch nejmasovějších formách metalu, i když třeba v hodně rozmělněné podobě. A když mluvíme o machismu nebo sexismu, je to docela paradoxní, protože na metalu je zajímavá i jakási kryptohomosexualita: když si pustíte záznam metalového koncertu, nejlépe se staženým zvukem, může to vypadat až jako nějaký homorituál.

Petr Vizina: V krajních formách metalu je nějaká nájezdnická agrese, snaha udělat něco tak strašidelného, před čím všichni v hrůze utečou. A taky vážnost, v popu je často nějaký sebeironický úšklebek, metalisté si sami ze sebe moc legraci nedělají.

František Štorm: Být co nejstrašidelnější a nejodpudivější je, samozřejmě, základ. Dát do textů co nejvíc blasfemie, antihumanismu, odmítnutí všeho. Na poslední desce třeba zpíváme „papež plave v klystýru“. Tahle radikální vyjádření je ale potřeba brát v kontextu nějaké estetiky, mám dost rezervovaný vztah k lidem, kteří to přijímají se stoprocentní vážností.

Josef Rauvolf: Trefovat se v téhle zemi do katolické církve mi dvakrát buřičské nepřijde. Na to by se hodila jiná témata.

* LN Metalová estetika v širším slova smyslu než jen v hudebním skutečně existuje. Co považujete za její vrcholné projevy?

Tomáš Pospiszyl: Pro mě je fascinující masovost toho jevu. Před dvěma roky jsem si dělal průzkum na internetu a zjistil, že v Česku je osm set metalových kapel, které mají vlastní stránky. Což mimo jiné znamená, že je tady velká skupina lidí, kteří z vlastní vůle dělají nějaké umění, že metal je podhoubí, ze kterého pak vyrůstají další věci. Ty tisíce lidí představují velikou sílu a o metalu se dá mluvit jako o folkloru současnosti. Každá z těch skupin si také udělala nějaký svůj logotyp, 97 procent z nich samozřejmě nestálo za nic. Ale ta tři procenta byla zajímavá.

František Štorm: Hrozně rád vzpomínám na 90. léta, dobu před nástupem internetu. Komunikace mezi kapelami probíhala poštou, posílali jsme si kazety, které měly xeroxované černobílé obaly, mám těch pásků doma plnou bednu. A ty obaly byly často naprosto úžasné, grafickým designem, logotypy. Třeba obaly různých vinylových singlů, které se už dneska vůbec nedělají... Moje profese je písmo, klientům samozřejmě nevykládám, že nejlepší je black metal. Ale to, že spousta lidí po celém světě bez nějaké odborné průpravy začne něco tvořit, ten v dobrém slova smyslu amatérismus, který někdy vede k výborným výsledkům, mě hodně oslovuje.

Josef Rauvolf: Ale tohle není jenom specifikum metalu, pamatuju si, jak už v šedesátých letech si každý, kdo byl v nějaké kapele, kreslil do sešitu návrhy obalů a loga. Obaly punkových kapel jsou z grafického hlediska taky hodně zajímavé. Globální metal Tomáš Pospiszyl: Ale těch metalových je o hodně víc. A metal je dneska globální, podobně se hraje v Česku i Argentině.

* LN Metal může být globální, protože ta hudba je zbavena nějakých lokálních kořenů. Když si pustíte Led Zeppelin, kteří jsou považováni za předchůdce metalu, tak tam často slyšíte vlivy blues, hudby konkrétního místa – amerického Jihu. Metal kořeny v hudební tradici nějakého konkrétního místa tak silné nemá. A je možné ho nějak lokalizovat – ve Švédsku si mohou zpívat o vikinzích a nordických božstvech, v Česku o Radegastovi, jako to dělala skupina Citron blahé či neblahé paměti.

František Štorm: Pokud berete metal jako ten univerzální guláš, tak je asi skutečně nerozpoznatelné, z jaké země která kapela pochází. U blackmetalových nahrávek ale vždycky poznám, kde vznikly. Skandinávské skupiny používají hluboký podladěný tón s rychlými „kartáči“, většinou na první dobu. Latinskoamerické kapely hrají spíš na druhou – viz Sepultura –, ve východoevropském black metalu je slyšet špetka místního folkloru. Pro Američany je typická obrovská technická dokonalost hráčů.

Petr Vizina: A co byste řekl, že je typicky východoevropského na muzice vaší skupiny?

František Štorm: To vám řeknu velmi přesně. Rozhodně se nebojíme věci odfláknout.

***

DISKUTUJÍCÍ

Josef Rauvolf (1953) hudební kritik

František Štorm (1966) typograf, kytarista a zpěvák skupiny Master’s Hammer

Petr Vizina (1967) hudební kritik, redaktor kulturní rubriky České televize

Tomáš Pospiszyl (1967) teoretik umění

Nevidím romantické gesto v tom, že někdo po deseti pivech řekne: „Seru na to všechno.“ To pak jako romantiky můžeme brát fotbalové chuligány. S takovou se vejde do romantismu kdekdo. Josef Rauvolf

Josef Rauvolf to strašně zlehčuje. Věřím, že heavy metalu můžeme děkovat za to, že ještě máme nějakou kulturu. Metal je pro dnešního mladého člověka vstupenkou do metafyzického světa. Tomáš Pospiszyl

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...