Vdalší knize Douskové Oněgin byl Rusák už nesledujeme malou Helenku, ale dospívající gymnazistku. Irena Dousková, která na scénáři úzce spolupracovala s režisérem Janem Bornou, tentokrát nezvolila ich-formu jako u Budžese, ale vytvořila pestrý kaleidoskop školních i osobních scén na společenském pozadí osmdesátých let minulého století.
Soubor zpívá s chutí Inscenaci rámuje setkání bývalých maturantů jednoho pražského gymnázia na Silvestra 1999, při němž se jeho aktéři vracejí v čase zpět do roku 1983. Dousková s Bornou se snaží zachytit atmosféru doby, která svou neměnností a marasmem směřovala k reálnému socialismu na věčné časy. I v těchto stojatých vodách ale studenti prožívali své lásky, touhy a generační vzpoury. Dousková se ve svém obrazu studentského života v systému socialistického vzdělávání dokáže vyhnout nostalgii, uchovává si vtip i ironický nadhled. Mnohé samozřejmě čerpala ze své vlastní zkušenosti a v tom si porozuměla s protagonisty inscenace, kteří shodou okolností maturovali v témže roce jako hlavní hrdinka.
Právě v postižení dobových reálií je Bornova inscenace velmi sugestivní, protože je pouze nepopisuje, ale vytváří určitým charakteristickým znakem. Využívá k tomu i muzikálnosti souboru, který živě interpretuje „pecky“ neoficiální hudební scény. Na jevišti se tak v nekarikovaných zkratkách objeví Jana Kratochvílová, Michael Kocáb, Ivan Mládek, zazní Kryl, Mišík atd. Písně nevytvářejí mechanické předěly, ale spíše spojnice jednotlivých scén, které významově doplňují.
Škoda že autoři scénáře nebyli střídmější ve výběru knižních pasáží, protože i při dané redukci se zřejmě nedokázali zříci některých zamilovaných momentů. Pak především první polovina inscenace trochu ztrácí dech pod náporem všeho, co se sem muselo vpravit. Druhá je v tomto směru mnohem vyrovnanější, a tím pádem i svižnější a dynamičtější.
Až taková legrace to nebyla Přesto že časté střídání prostředí a rychlé až filmové střihy se podařilo technicky dobře vyřešit, neznamená to, že by se automaticky vyřešil také vnitřní rytmus inscenace. Přes veškerou hravost a zábavnost totiž tady výrazně schází to, co sami autoři nazvali „mrazením v zádech“. Absurdnost dění, které se tu předvádí, je komická, ale nějak tu chybí její odraz v realitě. To už často taková legrace nebyla. Stejně tak příliš nevycházejí pokusy ozvláštnit tehdejší pražský kolorit figurkami úchylů, chudáků, stařen atd., které jsou sice bizarní, ale působí tu spíše jako nadbytečná scénická libůstka.
Nápad orámovat inscenaci setkáním už dospělých bývalých studentů byl však proti tomu mimořádně šťastný. Umožnil totiž hercům nepředstírat autentické mládí, ale vytvořit určitý typ s přesnou a osobitou charakteristikou. V tomto směru dobře fungují i kostýmy Petry Goldflamové Štětinové. Lenka Veliká jako Helena Součková se tak může stát i bez ich-formy protagonistkou celého dění a zhostit se této role s věcností, lehkou ironií i samozřejmou bezprostředností. Pozadu ale nezůstává ani Jan Vondráček jako bohémský Havlíček nebo Ivana Lokajová ve smolařské Jůlii Molové a tak bychom mohli postupně vyjmenovat všechny členy studentské party. Na tenké hranici mezi směšností a beznadějí se pohybuje Helenina matka v podání Ivy Klestilové a osvěžující momenty sem přinášejí nahořklé výstupy Helenina egocentrického otce, jak ho neodolatelně hraje Arnošt Goldflam. Postavy profesorů jsou někdy trochu překarikované, i když mnozí žáci se právě s podobnými typy jistě setkali.
Návrat do let osmdesátých předvádí téměř celý herecký soubor Divadla v Dlouhé s energií, bez sentimentu a ostatně jako vždy s maximálním nasazením. Návrat je to veselý a je vlastně štěstí, že diváci dnes mohou tuto dobu vidět jako jednu velkou komedii. Ve světle tohoto (nedivadelního) faktu všechny výtky nakonec blednou.
HODNOCENÍ LN ***** Irena Dousková: Oněgin byl Rusák
Režie a spolupráce na scénáři: Jan Borna Scéna: Jaroslav Milfajt Kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová Hudba: Milan Potoček Divadlo v Dlouhé Česká premiéra 19. ledna 2008
