Tento příběh se může jevit západnímu myšlení přinejmenším prapodivný – přece čím víc toho člověk ví, tím je chytřejší, a pokud se bude zbavovat nabytých vědomostí, bude hloupý, takže nikdy nemůže dosáhnout pokroku. Je tomu ale jinak: pochopení, nikoli kvantum vědomostí je klíčem ke zvýšení znalostí a schopností člověka. Každá nádoba, i lidský mozek, má svůj daný objem, který nelze překročit.
„Co člověk jednou pochopí, to mu už nemůže uniknout. Vědění samo o sobě je něco mrtvého, strnulého. Když vědomosti vedou k pochopení, tak ožívají a dostávají smysl. V tomto okamžiku vědění dosloužilo a může přirozeně zahynout,“ píše Stefan Stenudd, autor knih nejen o aikidu, ale také o západní a východní filozofii, mytologii či astrologii. Jeho kniha Aikidó, doprovozená i jeho kaligrafiemi, je, pro mnohé možná překvapivě, spíše filozofickým pojednáním než přehledem technik. I proto může být zajímavá pro kohokoli, kdo nikdy necvičil v dódžó.
O aikidu v Česku vyšlo od 90. let minulého století více než deset knih. Do jisté míry přitahuje tím, že je nejspirituálnější ze všech bojových umění (budó – cesta boje), která vznikla na troskách tokugawského šógunátu na konci 19. století a ve 20. století, jako jsou džúdó (cesta k jemnosti), karatedó (cesta prázdné ruky) či kendó (umění šermu). Ona spiritualita či filozofie skrývající se v aikidu (cesta skrze životní sílu k harmonii) však může být pro mnoho adeptů bojových umění i odrazující.
Aikidó je kontraintuitivní. Cílem není udeřit protivníka co nejsilněji a tím jej porazit. Cílem je dosažení harmonie, odvedení útoku tak, aby pokud možno nikdo nepřišel k úhoně. Zakladatel aikida Moriehei Uešiba ostatně hovořil o tom, že podstatou aikida je dosažení míru a „spojení s pohybem vesmíru a vesmírem samotným“, Proto je důležité studovat nejenom techniky, ale i východní filozofii a historii, které dělají z akida to, čím je. Nesmí se ale zapomenout, že se obojí doplňuje a jedno bez druhého není ničím.
„Člověk existuje jako celistvá bytost, intelekt a tělo nejsou od sebe izolovány, pracují oba najednou. Když trénujeme, naše myšlení neustále analyzuje, vykládá a bádá, aby porozumělo,“ píše Stenudd. „Když ale studujeme nebo vykládáme o aikidó a sedíme přitom na zadku, naše tělo nic nedělá a přispívá k našemu poznání tak akorát svou chutí si jít zacvičit. Proto je důležitější cvičit, a to i když se budeme zajímat o abstraktní a teoretické aspekty aikidó.“
***
VYŠLO ČESKY
Aikidó. Mírumilovné bojové umění
Stefan Stenudd V překladu Vandy a Martina Švihlových vydalo Argo, Praha 2009. 159 stran.
